Ve čtvrtek jsem prožil velmi příjemný dlouhý večer, který se skládal z divadelního představení, návštěvy výstavy moderních maleb a ještě z příjemného setkání nad dobrým vínem s dávnými i zcela nově získanými přáteli, prostě príma večer, jakých se člověku během roku nepřihodí moc. Jenže pak jsem - už vlastně ani nevím z jakého důvodu - sáhl do zadní kapsy kalhot, tam, kde za normálních okolností nosívám kartičku na pražskou MHD (zrovna nedávno jsem pořizoval novou celoroční) a taky příměstský vlak. Kartička ovšem na místě, kde už ji nosím desítky let, aniž bych ji jednou jedinkrát z kapsy dokázal vytrousit, bohužel nebyla. Rázem se pro mě charakter večera proměnil: Místo toho, abych rozprávěl se známými a rozebíral kriticky či nadšeně čerstvé umělecké zážitky nebo politická či společenská témata dne, snažil jsem se nenápadně prosmejčit divadlo, jestli mi tam někde kartička nevypadla, a na mysl se mi začala vkrádat ponurá představa, kterak budu muset co nejdříve zajít kamsi na úřad nastalou situaci řešit, pořídit úplně novou kartu, cosi kdesi aktivovat či registrovat, zajišťovat přenos ne zrovna levných kupónů, atd., atd. Nehledě na to, že jsem si na již třetí půlnoční cestu toho týdne mezi pražskou Invalidovnou a Dobřichovicemi tentokrát - nemaje průkaz s předplaceným kupónem - musel zakoupit v automatu při vstupu do metra jízdenku (kolik má mít sakra pásem, takovou jízdenku jsem si nekupoval už dlouhé roky?!). Cestu jsem absolvoval zdárně, ale celá věc mi samozřejmě vrtala hlavou. Kde jsem mohl kartičku ztratit? Pokoušel jsem se vybavit si průběh celého dne od ranní cesty vlakem do práce a vytipovat varianty potenciálního vysvětlení.
Ano, připouštím, už několikrát jsem nechal kartičku ležet ve vlaku. Pokaždé se mi ale vrátila jako věrný pes; většinou ji našel nějaký průvodčí, zjistil si v databázi telefon majitele a nechal mi kartu na některém z pražských nádraží v pokladně, abych si ji mohl vyzvednout. Ráno ovšem mám většinu svého konání zautomatizovaného, takže jsem si nedokázal vybavit, jestli jsem s kartičkou manipuloval a jestli vůbec přišel/přišla pan(í) průvodčí. Každopádně se tentokrát žádný zachránce z řad modré armády neozval, aby mi situaci ulehčil.
Poctivě vzato, kartička mohla být skoro kdekoli. Na dobřichovické lávce přes Berounku, na nádraží, ve vlaku, v metru, v některé z tramvají, kterými jsem během dne jel, v kanceláři, v několika zasedačkách, v obchodě, v přilehlém bistru; musím připustit, že při tomto zpětném pohledu to vypadalo, jako bych žil bůhvíjak rušným životem, který má - aspoň v dané situaci - nepříjemně rozsáhlý akční rádius. A protože se člověk v takové situaci chytá nejbližších - jakkoli křehkých a jakkoli nepravděpodobných - stébel, vysnil jsem si cestou domů i optimistickou variantu - že totiž přijdu po půlnoci do obýváku a vypadlou kartičku najdu pod židlí, přes kterou jsem kalhoty o noc dříve neopatrně přehodil, což už se mi taky párkrát stalo. Ale prošel jsem celým obývákem, ložnicí, kuchyňským koutem i koupelnou, prohrabal jsem všechny kapsy oblečení i všechny přihrádky batohu a kartička opravdu nebyla nikde. Dänikenovskou variantu škodolibého zásahu mimozemšťanů jsem nezvažoval, naopak, byl jsem přesvědčen, že důvod ztráty nebude nijak zapeklitý, ale spíš úplně jednoduchý a nasnadě. Každopádně, bohužel, zítra opravdu budu muset vyrazit do Dopravního podniku. Damned!
Druhý den ráno jsem ještě v polospánku udělal pár navyklých akcí - opláchl jsem roboticky pár hrnečků a talířů v kuchyňském dřezu, uvařil si čaj a užuž jsem se chystal shrnout kopeček nashromážděného domácího bince do odpadků, když tu se mezi oranžovými slupkami od mandarinek a bělostnými kousky papírů objevilo cosi zelenkavého... Rázem jsem úplně procitl: Byla to moje pohřešovaná kartička. V odpadcích!! Měl jsem pak celou cestu vlakem na to, abych si poskládal logicky bezchybný řetězec kroků, které vedly k popsanému výsledku. A popravdě - bylo to všechno, jen ne nic jednoduchého a nasnadě:
O den dříve, než jsem začal kartičku pohřešovat, jsem se vracel domů z vernisáže také půlnočním vlakem, navíc s těžkým zavazadlem, tvořeným čtyřmi velkoformátovými fotkami z právě ukončené výstavy. Metrem jsem dojížděl na Smíchovské nádraží na poslední chvíli, na přestup jsem měl asi jen dvě minuty. Ukázalo se ale, že vlak má 10 minut zpoždění, pročež jsem zajásal a šel jsem si koupit kousek pizzy do nádražního stánku, který je na Smíchově otevřený až hluboko do noci; toho dne jsem totiž nestihl oběd ani večeři, a předpůlnoční pizza mi tak přišla k chuti. Spořádal jsem ji při čekání na nástupišti a zůstal mi po ní kartónový tácek, který jsem chtěl normálně vyhodit, ale protože Smíchovské nádraží se zgruntu rekonstruuje a odpadkové koše jsou v takovém prostředí nemístným luxusem, chvilku jsem koš marně hledal a protože vlak už přijížděl, papírový tácek jsem narychlo složil a šoupl ho, hle, do zadní kapsy kalhot, abych ho vyhodil jinde. Když jsem přišel domů, složený kartónek jsem přidal do hromádky drobného nepořádku a nejspíš jsem ho v tom okamžiku nedopatřením vytáhl z kapsy i se zapasovanou kartičkou. Druhý den jsem od rána do večera vesele jezdil po Praze asi deseti různými prostředky MHD a kdyby mi někde zastoupil cestu revizor, mohla z toho být pokuta mastnější než celá smíchovská noční pizza.
Když jsem pak o víkendu míjel budovu, kde se věci kolem "lítaček" vyřizují, hřálo mě u srdce pomyšlení, že jsem se nakonec stresujícímu jednání o ztracené kartičce vyhnul, a z čisté radosti jsem na ten barák rozverně vyplázl jazyk. Pochopitelně, jen maličko a přátelsky a jen proto, že místní úředníci o víkendu neúřadují, protože kdoví - jestli zase někdy večer na Smíchově dostanu chuť na pizzu, budu je dost možná ještě potřebovat :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.