Honza "Kočičák" Kočí: Za hranicí slov

O Honzovi Kočím alias Kočičákovi, jednom z - podle zdaleka nejen mého soudu - nejlepších českých fotografů už jsem na začátku tohoto roku celkem podrobně psal v několika článcích v souvislosti s jeho chrudimskou výstavou "Okem Kočičáka". Když se teď chystám psát o jeho další docela velké výstavě, která se tentokrát koná v centru Heřmanova Městce, kde Honza žije, samozřejmě bych se nerad moc opakoval, i když to asi bude těžké, protože svůj pohled na jeho fotky i na něj osobně jsem už vepsal do tří blogových článků a celkem na nich ani po návštěvě vernisáže jeho další výstavy nemám moc co změnit. Tak se možná dnes spolehnu víc na fotky z vernisáže než abych otevíral nějaké nové "kritické okénko", kam bych zas musel napsat pochvaly velmi podobné těm, které už jsem napsal dříve, a přidám odkazy na již napsané články:

Byly to následující texty: 

16. ledna 2025 jsem zveřejnil článek Za Kočičákem do Chrudimi, ve kterém jsem popsal, jak jsem se s tímhle Panem fotografem potkal (jak jsem si právě teď ověřil v jedněch loňských Nedělních miniglosách, je to dnes přesně jeden rok a dva dny a myslím, že na tak krátkou dobu už jsme toho zažili spoustu :-)) a co mě na jeho fotkách upoutalo dokonce ještě dávno před tím, než jsme se poprvé setkali.

28. ledna 2025 jsem přidal fotoreportáž z vernisáže chrudimské výstavy v článku Vernisáž fotovýstavy v Chrudimi aneb okem Kočičáka; tomuto článku se ten dnešní bude nejspíš nejvíc podobat.

12. března 2025 jsem pak publikoval článek Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem o společném výletě několika fotografů na Honzovu chrudimskou výstavu, během které došlo i na focení po městě a na autorem velmi specificky a upřímně komentovanou prohlídku.

No a kdo mě zná a ví, jak nerad se fotím, možná ocení i naši společnou fotku, která vznikla pro změnu při Honzově návštěvě na mé květnové výstavě v Berouně v článku Z jedné moc fajn berounské komentované prohlídky, nebo záběr, ze kterého jsem Honzovi v kavárně na pražském Hlavním nádraží nestihl uprchnout a od té doby ho používám třeba na facebooku (blíže v článku O fotografovi, který se nerad fotil).

Ale pojďme už k nové Honzově heřmanoměstecké výstavě s názvem Za hranicí slov: Vernisáž se konala  před pouhými několika dny, v pátek 24. října, a já jsem s určitostí věděl, že na ní chci být přítomen. Velmi ochotně jsem proto přijal nabídku svých přátel Zuzany Terešové a Pavla Vidlaře (ano, to jsou ti, se kterými jsem navštívil chrudimskou Kočičákovu výstavu v březnu a vystupují tak spolu se mnou ve třetím připomínaném článku), že mne přiberou do auta, se kterým na vernisáž vyrážejí. Čtvrtým do party byl další náš i Honzův kamarád, fotograf Richard Horák. Prostě pěkně plné vernisážové auto, které, pravda, po určitých peripetiích v koloně na okraji Prahy (přece jen, bylo páteční odpoledne před víkendem, který si řada lidí prodlužovala o volné pondělí a úterý) dorazilo do Heřmanova Městce právě natolik včas, abychom stihli vše podstatné od začátku.

Výstava samotná je instalovaná v Galerii Dvojdomek v centru města, ale začátek programu vernisáže se odehrál v krásném interiéru místní synagogy, ve které se konají mnohé kulturní akce. A už vybavení sálu věštilo, že nezůstane jen u projevů, ale bude se i cosi promítat.

Ještěže si jsou organizátoři vědomi toho, že fotografie Honzy Kočičáka nepřitahují jen slovutné fotografické odborník, kritiky a pořadatele fotosoutěží, ale příběhy, které jsou v jeho fotkách obsažené, jsou dobře srozumitelné každému, kdo nepohrdá lidmi a místo srdce nemá kus ledu. Nespolehli se proto na to, že se návštěvníci vejdou do běžných lavic a přistavěli spoustu dalších židlí. Ani to dohromady nestačilo. Přišla spousta místních, přátel, opět tu byly i postavy z Honzových fotopříběhů, které jako kdyby z fotek teď právě sestoupily na zem. V akci už jsou i fotografové z našeho auta: Zuřivý reportér Richard s okem skoro neustále v hledáčku a Zuzka vyhlížející další výjev hodný zaznamenání.   

 

 

 

To já fotoreportérskou hůl ve své tornistře nenosívám, takže jsem nezachytil žádného z několika řečníků, dokonce ani samotného promlouvajícího Honzu, jehož opakovanou mantrou byla především obyčejnost. Nu, vypadá to, že naše představy o obyčejnosti se poněkud rozcházejí, ale jsem ochoten připustit, že dokáže velmi neobyčejně fotit zdánlivě obyčejné lidi v obyčejných situacích, tak neobyčejně, že se z nich stávají lidé zcela neobyčejní :-). A nezachytil jsem rovněž ani jeden záběr z promítaného asi pětadvacetiminutového filmu "... vteřina života", který natočil Martin Skřivánek (také byl mezi promlouvajícími) v roce 2023 k vydání první Kočičákovy fotografické knihy. Že při promítání tekly slzy mně, to není žádný div, funguji jako osvědčená "plačka" i v mnohem méně vypjatých situacích, než se kterými pracuje zmíněná kniha a film, ale po opětovném rozsvícení se mi zdálo, že film zasáhl i řadu otrlejších návštěvníků. Však se můžete na připojeném odkazu sami přesvědčit, jak to (taky) s Honzovým focením je.

 

 

 

 

Po úvodu v synagoze se přesouváme do vedlejšího "dvojdomku" na vlastní výstavu.  

 

 

 

Ano, na vernisážích bývá rušno, ale na této výstavě to bylo podobné jako v zimě v Chrudimi: Lidí byla víc než stovka, takže to zpočátku bylo u Honzových fotek opravdu docela "hustý". 

 

 

 

Honza mezi svými blízkými, přičemž kolem se to jen hemžilo jeho přáteli a obdivovateli. Myslím, že to pro něj byl opravdu velký večer. Několikrát se omlouval, že není čas na podrobnější popovídání, protože se musí věnovat hostům. Ehmmm, zrovna před necelými dvěma týdny jsem se velmi podobnými slovy omlouval lidem, kteří přišli na mou vernisáž do Divadla Kámen na pražské Invalidovně. Vernisáž je prostě událost společenská a když lidé opravdu přijdou, je to vždy báječný pocit z toho, co se kolem děje, ale zároveň i pocit určitého dluhu, že se člověk nemůže všem hostům věnovat tak, jak by rád, i když je třeba dlouho neviděl a rozhodně by si s nimi měl co říct.   

V sále byla k vidění dokonce i ministerská delegace, ale není to tak, že by se snad Kočičák nějak lísal k mocným. Se stávajícím ministrem zemědělství a šéfem KDU ČSL Markem Výborným jsou ale spolužáci ze základky, tak si říkám, že to byl kdysi v Heřmanově Městci celkem "slušnej oddíl" :-). 

 

 

 

Přidám několik mých srdcovek ze stěn Galerie Dvojdomek, kde celkem visí víc než šedesátka obrazů. Ta první fotka se stala profilovou fotografií současné výstavy a nedivím se ani trochu. Pozn.: Omlouvám se za sníženou kvalitu fotek, jsou docela obyčejně přefocené ze stěny výstavního sálu. Kdo je chce vidět přesně tak, jak je autor připravil, může se podívat třeba na Kočičákovu stránku na Czech Art Photo.

 

 

 

Tuhle fotku z vlaku jsem obdivoval už v Chrudimi, hlavně kvůli úžasné práci se světlem. Jasně, já vím, obyčejní lidé v obyčejných situacích...

 

 

 

I zde je v hlavní roli světlo, ale opět, doporučuji především podívat se na originál. Kopie fotky nikdy nebude jako originál, kdyby se kopista na uši stavěl, natožpak když jsem já zůstal v celkem přirozené poloze. 

 

 

 

 

Tuhle fotku jsem znal už dlouho před tím, než jsem poznal autora. Viděl jsem ji kdysi na venkovní výstavě na Václaváku, jméno autora jsem si tehdy pohříchu nezapamatoval, ale fotku jo...  Možná bych zmínku ještě našel někde ve svých zápiscích, protože jsem zvyklý si zapisovat, když mě něco zaujme tolik jako pohled do duše skrze pohled tohoto fousáče.

 

 

 

Hmmm, opět, prý "obyčejnost". Prostě jen takoví docela obyčejní svářeči kolejí vedle Národního divadla na záběru z "myší perspektivy". Tak jo, psssst, je to jen mezi námi a necháme Kočičáka, ať si dál myslí, že dělá obyčejné věci :-). 

 

 

 

Klasický vernisážový ruch tentokrát v sále s občerstvením... 

  

 

 

 

... a myslím, že zaslouženě spokojený autor.  

 

 

 

Kočičák opět v centru dění, spolu s ním Marie Stuchlíková a Martin Skřivánek, kteří dorazili po náročné čtyřhodinové cestě "z Hradišťa", a v červeném pak Pavel Vidlař a Richard Horák. 

 

 

 

Jak je na jeho figuře vidět, ztracený je nejspíš každý den, kdy by si pan autor aspoň trochu nezaposiloval. Že právě nejsou v dohledu činky, se dá vyřešit různě. Tak hopláááá... :-). 

 

Postupem času se prostor před částí fotografií přece jen trochu uvolnil, ale i v době, kdy jsme museli odjet zpět do Prahy, byla v "dvojdomku" i před ním pořád spousta lidí, takže večer byl jistě ještě dlouhý. Ale stejně bych to rád udělal podle chrudimského vzoru a přijel si prohlédnout výstavu ještě jednou v klidu, mimo vernisážový ruch, nejspíš některou sobotu (no, přichází u mě v listopadu v úvahu asi jen jedna, patnáctého, tak si nejspíš vyberu tu :-)).

 

 

 

Jak už jsem psal, na Kočičákových výstavách se hrdinové z jeho fotografií zhmotňují jako v nějakém sci-fi filmu. Jakmile ovšem např. pan Milan poctivě zaduje do své trubky, každému je hned jasné, že to není žádný prchavý hologram :-).  

 

 

 

Na závěr ještě připojuji oficiální plakát výstavy (profilovou fotku už znáte). Termín, po který bude výstava přístupná, je vidět dobře, zato otevírací doba je jen malými a tenkými písmenky, tak ji raději pro jistotu přetlumočím: Středa 14-17 hodin, Sobota a neděle 10-12 a 14-17 hodin. Pro zdejší návštěvníky a zájemce o fotky ještě moje jednoduchá soukromá rada: Už z textu víte kam, kdy i na co, tak si prostě udělejte podzimní výlet, abyste se mohli na vlastní oči přesvědčit, o čem ten Vápeník pořád dokola básní. No a pak mi zkuste do očí říct, že to za to nestálo! :-)

P.S.: Jestli výstav ještě nebudete mít dost, můžete přijít třeba i na mou vlastní právě probíhající výstavu Černobílá minima. Koná se v Praze v Divadle Kámen na sídlišti Invalidovna, fotek tam není 60+ jako u Kočičáka, ale jen devět (pravda, jsou o něco málo větší), ale i o tak malém počtu fotek může autor s náležitě prořízlou pusou při komentované prohlídce, která se bude konat v sobotu 8.11. od 17:00 a pak hned ve středu 12.11. od 19:30, povídat skoro hodinu. Jediné, co obě výstavy spojuje, je výhradně černobílé podání (a snad i zápal autorů :-)), jinak jsou to doslova žánrové, formální i tematické antipody.