Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem

Když jsem v lednu psal o vernisáži neobyčejné chrudimské výstavy fotografií Honzy Kočího řečeného Kočičák, už jsem byl rozhodnutý se na výstavu v březnu (šance je až do soboty 22.3.) vrátit, abych si ji mohl pořádně projít v klidu i bez onoho typického vernisážového ruchu a spousty lidí kolem. Jako optimální se mi tehdy jevila individuální návštěva, dvě hodiny času jen a jen na fotky a pokud možno úplně prázdný sál, abych se mohl na vystavené (až na jednu výjimku) černobílé obrazy náležitě soustředit a vychutnat si je. Zároveň - pokud bude pěkně - bych se rád prošel po městě, ke kterému mám čistě soukromě už mnoho let opravdu speciální vztah. Tak nějak jsem si výlet plánoval, ale plány, jak známo, jsou i k tomu, aby se dynamicky proměňovaly :-). 

V průběhu mimořádně rušného minulého týdne, který jsem zde na blogu shrnul v článku Kulturní nářez aneb Osm neobyčejných dní, jsem se na různých akcích hned čtyřikrát setkal se svými přáteli, fotografy a moc fajn lidmi - Zuzanou Terešovou a Pavlem Vidlařem, kteří mě asi před půl rokem s Honzou Kočím seznámili. Když jsem jim řekl o svém záměru do Chrudimi někdy o víkendu vyrazit, začali - na rozdíl ode mne, který většinou vše nechávám na poslední chvíli - hned jednat: Zeptali se mě, jestli se nechci přidat k nim druhou březnovou sobotu, že by se pokusili domluvit přímo s autorem speciální, oficiálně neplánovanou a veřejně nevyhlášenou komentovanou prohlídku. To je samozřejmě nabídka, která se - použiju-li klasickou filmovou formulaci - nedá odmítnout. I když je o víkendu výstava přístupná až od 14:00, dohodli jsme se, že do Chrudimi vyrazíme už ráno, abychom si stihli projít moc zajímavé město a odpoledne už se budeme plně věnovat Kočičákovým krásným fotkám.  

Jaké bylo moje překvapení, když nás pan autor čekal už na nástupišti chrudimského nádraží a byl připraven nás provést nejen po své výstavě, ale i po městě, které už v tolika nejrůznějších obměnách a z tolika různorodých úhlů zachytil na svých fotkách! Nakonec jsme stihli společnou dlouhou procházku v neobyčejně slunečném a teplém jarním dni, posezení v kavárně, první letošní venkovní pivo vypité na zahrádce a dokonce i nějaké to společné focení, takže jsem měl to potěšení vidět slovutného pana fotografa i při práci s foťákem a umím si teď o dost lépe představit, jak jeho obrázky vznikají, jak při jejich pořizování často velmi originálně uvažuje, jak navazuje kontakt s lidmi, kteří se pak na jeho fotkách objevují, i to, jak intenzivní vztah má ke svému kraji. 

Začnu fotkou, která jako jediná v dnešním článku není moje vlastní. Takhle nás - tři návštěvníky "z daleké Prahy" vyfotil přímo Honza Kočí. Popravdě, vyfotit mě není úplně jednoduchý úkol: Jakmile vidím, že na mě míří něčí objektiv, prchám "za palebnou čáru" nebo se skrýt za nějakou dostatečně velkou překážku. Kočičákovu pohotovému foťáku se ale úplně vyhnout nedalo, tak tady nás máte všechny tři návštěvníky v dobré jarní náladě před chrudimským kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Fotografii zveřejňuji s laskavým kamarádským svolením autora a já mu za tuto možnost děkuji. 

 

 

Na začátek března to tedy byl den opravdu kouzelný: Teplo na krátký rukáv (když tedy pominu mrazivé kuropění) a pro fotografy navrch kombinace ostrých světel a stínů - jako u tohoto zábradlí.

 

 

No však víte, jak já to mám s focením lidí, pořádný streetař ze mě nikdy nebude a ani se o to nesnažím, však mám pro sebe dost jiných oblastí, kde jsem o hodně víc doma :-).

 

 

Jó, to takhle abstrakce, to je něco úplně jiného! Zvlášť je-li tak roztomile zubatá jako výjev na zdi jednoho z chrudimských domů. 

 

 

Už jsem kdysi oblézal platany na chrudimské náměstí a hledal jsem tam náměty do tehdy vytvářeného cyklu Fantaskní příběhy ze světa kůry, do kterého už jsem pěkných pár let nic nepřidal. Tak jsem si kůru zdejších stromů prohlédl s odstupem let ještě jednou a vyšla mi z toho např. takováto svíčka...

 

 

...nebo po létech lehce olámané (ale pořád pulsující) srdíčko :-).

 

 

 

Po tomhle zábradlí by sice Mach daleko nedojel, ale v kombinaci s vlastním stínem, kamennými schody a oprýskanou kostelní zdí mě beztak zaujalo. 

 

 

A to už je časné sobotní odpoledne, v němž jsme došli k chrudimskému divadlu a mohli jsme si pohrát s prolínáním skutečnosti a reflexí na skle překrývajícím výstavní plakát. Prosím, nevíte, kde je tu ta slavná kočičákovská výstava? Říkáte doprava?     

 

 

Výstavní sál jsem zatím viděl jen za tmy v dlouhém lednovém večeru, takže mě tentokrát skoro zaskočilo, kolik světla z různých směrů sem proniká a jak vzdušný je to prostor.

 

Venku bylo pořád nádherné azuro, což je vidět i na tomto průhledu z výstavního sálu směrem do centra města ke kostelnímu dvojvěží.

 

V sále je skoro šedesát fotek a bylo moc zajímavé si vyslechnout zajímavosti s nimi spojené. A přestože Honza umí udělat tak emotivní obrázky, až se citlivějším divákům lesknou oči (v sále je takových fotek dost), rozhodně mu nechybí smysl pro humor.

 

 

 

Zrovna v tomto křídle výstavního sálu je shluk fotek, ze kterých se "potí oči". Někdy není úplně jednoduché zadívat se sám za sebe dovnitř fotky, nahlédnout špehýrkou do příběhů lidí, kteří ještě v okamžiku, kdy jste vcházeli do sálu, byli cizí, ale vy jste si je skrze Kočičákovy fotky mnohem jednoduššeji, než bývá zvykem, jaksi osvojili, seznámili se s nimi, takže se vás najednou jejich osudy týkají (a dotýkají) víc, než byste byli ještě před chvílí ochotni připustit. Však se podívejte na Honzův web a najdete jich tam nepočítaných.

 

 

 

 

Samozřejmě, každý z diváků má svou vlastní odrůdu vkusu, takže když nás Honza vyzval, abychom si každý vybrali z dostupné hromádky tisk podle svého gusta, bylo to zpropadeně těžké vybírání. "Tak co, vybrala sis Zuzko? Tak že jste to vy, teď vám o téhle fotce ještě něco povím!"

 

 

 

Honza nám právě vypráví, jak se mu podařilo pořídit ve "svém" Heřmanově Městci netradiční a dynamickou zimní fotku, a to ještě ani nevěděl, že za pár dní tahle fotka vyhraje ve fotosoutěži Canon CZ na téma Mrazivá krása zimy.

 

 

 

Honza se sice specializuje na černobílé reportážní fotky, ale všimněte si prosím toho neobvykle barevného ladění jeho výbavy: Jasně červený popruh a ve stejné barvě mezikruží na objektivu. Prý i tohle v některých situacích pomáhá navázat vztah důvěry mezi fotografem a fotografovanými. Tak jen doufám, že s touhle červenou výbavou jednou Honza nevyrazí dělat reportáž mezi býky na španělskou koridu :-).

 

Myslel jsem, že po čtyřech hodinách v ulicích města a dalších dvou ve výstavním sále toho má náš hostitel dost. Ale to on ne, ještě nás doprovodil na nádraží a cestou potkával své známé a stále a stále fotil. Protože každá dobrá reportáž, třeba i ta o třech známých, kteří se přijeli podívat na výstavu až z Prahy, by měla mít nejen zajímavý průběh, ale i pointu. Už jsme se rozjížděli a Honza nás ještě fotil přes okno vlaku.

Jsem zvyklý posuzovat sám pro sebe kvalitu uměleckého díla podle toho, jak na mě působí, když ho vidím, slyším, vnímám, nikoli poprvé, ale podruhé, potřetí či poněkolikáté. To, co je opravdu dobré, si drží nebo dokonce navyšuje kvalitu a mou pozornost a zájem, přičemž postupně odkrývám detaily či souvislosti, které jsem dříve neviděl. Jsou věci, které mě okouzlí napoprvé a pak zhasnou a ztichnou, jako by jim náhle došlo palivo, veškerou svou energii vyzáří najednou. Třebas potěší a někdy i ohromí, ale to potěšení už napodruhé nezafunguje, natožpak ohromení. I proto jsem chtěl s odstupem vidět Kočičákovy fotky na chrudimské výstavě znovu a moc rád jsem si potvrdil, v co jsem měl od začátku podezření - že totiž první zhlédnutí jim v mých očích nic neubralo na zajímavosti a na síle a každá další pozorná prohlídka jen odhaluje další dosud skryté fasety a navíc už vytváří vztah. Ano, moje druhá návštěva výstavy mi jen potvrdila, že si nenápadně ale pevně vytvářím osobní vztah k Honzovým fotkám. A Honzovy fotky, to je, jsem přesvědčen, Honza sám. Tak jednoduché to je, a proto to tak funguje.

 

Kruci, říkám si, to už je třetí zdejší blogový článek o Kočičákovi za poslední dva měsíce. Budu muset brzdit, nebo nám Honza z té opakované chvály zpychne :-).   

Díky všem, přátelé, za skvostný den a spoustu zážitků nejrůznějšího druhu. Tahle sobota nasadila podobným budoucím výletům laťku pekelně vysoko!