Kdy jsem se naučil nejvíc o Pražském hradu?

Jsou věci, které jsou už tak dlouho na svém místě v bytě, že jaksi splynou se svým okolím a místo už bez nich nemůže existovat, aniž by přestalo být samo sebou. Asi jako papírový a docela velký Pražský hrad v mém staňkovském pokoji. Uvědomil jsem si, že mu bylo nedávno rovných 40 let, protože tohle papírové monstrum jsem lepil v prváku na VŠCHT během svého prvního zkouškového období, které fungovalo jako účinné síto různorodých ambicí stovek studentek a studentů. Po celý den jsem se docela intenzivně učil a po večerech jsem relaxoval při lepení Pražského hradu. Týdnů bylo, tuším, šest a po jejich uplynutí jsem měl zdárně uzavřený první semestr a ještě navíc tohle neobvyklé papírové těleso, které se nevešlo jinam než pod strop na knihovnu a dosud tam setrvává. 

Tak jsem se při své lednové návštěvě Staňkova rozhodl, že papírový Hrad po dlouhých desítkách let zpod stropu sundám a provedu u něj nezbytnou hygienu (spočívající hlavně v intenzivním "ofuku" na vymrzlé zahradě), protože si ho budu chtít vyfotit pro tento článek, který se přes řadu ve frontě předbíhajících aktualit jednou přece jen dostane na řadu (trvalo to nakonec dva měsíce) a já vám tento svůj dávný architekturní opus budu moct představit na blogu.

Pravdou je, že jsem se během šestitýdenního lepení opravdu zevrubně seznámil se sídlem českých panovníků a posléze prezidentů. Model totiž obsahuje každý komín, každou kašnu, každé zapadlé a jinak často zcela nepřístupné nádvoříčko, každou věžičku. Už nikdy později jsem se o Pražském hradu navzdory četným osobním návštěvám a pozdějšímu boomu vševědoucího internetu nedozvěděl víc. Od té doby - jak postupně zapomínám fakta - už šly moje znalosti historie a architektury Pražského hradu jen dolů. Už čtyřicet let.

 

 

Od té doby jsem čas od času vídal podobný model jako reklamu na Prahu v jednom na cizince orientovaném staroměstském knihkupectví. Ono se toho totiž s podobnou věcí nic moc dělat nedá než ji okukovat a radši se jí moc nedotýkat, protože by se mohl snadno odloupnout tu palác, tu hradební věž či aspoň klenební pilíř. Samozřejmě, Hrad by šlo třeba snadno přiložit do krbu, ale ruka dávného tvůrce, té dnešní už povrchem i pevností jen nepříliš podobná, se takovému pomyšlení vzpírá. 

 

 

 

Každý blok monumentální stavby vyžadoval i v pouhé papírové podobě dostatek času i soustředění. Samozřejmě, nejvíc práce a starostí bylo - Matyáš z Arrasu spolu s Petrem Parléřem a řadou následovníků mohou jistě potvrdit - s katedrálou sv. Víta, která se dělala až úplně na konec, aby doslova a do písmene korunovala dílo. Nakonec se po značných peripetiích, které mozek po tak dlouhé době již většinou milosrdně vytěsnil, opravdu podařilo celý model dokončit.

 

 

A ještě cvaknout přibližný půdorys, než zase vrátím Hrad na knihovnu, takže se pokojík navrátí ze stavu dočasné vykolejenosti do normálního světa a nezbyde v něm jediná informace, která by ba toto focení upomínala. Snad jen prachu je teď o poznání méně, což je jen dobře, protože tahle hradní konstelace by měla ještě pár desítek let vydržet.

 

 

 

Pokoušel jsem se bez podpory údajů ve vysokoškolském indexu vzpomenout si na zkoušky, které jsem v prvním semestru dělal v době vzpomínaného hradního lepení. Jistě to byla anorganická chemie, matematika, toxikologie, myslím, že i fyzika a chemie analytická, ale jistý si tím úplně nejsem. Zato Pražský hrad z papíru na umělém pahorku tvořeném osmi dovedně skrytými velkými krabičkami od zápalek i čtyřicet let od svého vzniku neochvějně trvá. 

 

Byť se možná v první chvíli polekal, že už přišel jeho čas a konečně po něm zatoužila žhavá náruč krbu :-).