Poznámka:
Jak už jsme si vyzkoušeli minulou neděli, i dnes náš nedělník zveřejním nadvakrát - v první, dopolední fázi vychází úvodník, článek
pak v průběhu dne - odpoledne nebo večer - doplním o vlastní miniglosový obsah, přesně tak, jak
během dne vznikne.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Opět si od nás všech stát vypůjčil jednu hodinu, kterou nám bohdá vrátí na podzim. Ovšemže zase bez úroku, to je mi tedy byznys! - ale proč mě něco takového nepřekvapuje... Nedělní miniglosy, náš svérázný blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a už dlouhých šestnáct let skoro každou neděli shrnuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, mají dnes "maličké kulatiny", protože vychází jejich 770. vydání. Než se tedy dostaneme ke kulatinám pořádným, budeme mít zabavenou hodinu zase zpátky v kapse :-). Vítám vás u posledního březnového čísla blogového nedělníku se značkou NMg.
Už jen pouhých 5 týdnů zbývá do zahájení mé samostatné fotografické výstavy MINICYKLY v berounské galerii Holandský dům. Zatím mám pořád pohromadě jen cca dvě třetiny fotek, část se právě dodělává a část je teprve v optimistických plánech na duben. Tak doufám, že když za pět neděl v balóně stačili hrdinové Julese Verna přeletět podstatný kus Afriky, mně by mohl stejný čas stačit na kompletaci cca 30 fotek pro berounskou výstavu, kam to mám z Dobřichovic v porovnání s cestou ze Zanzibaru jenom kousek. Úvodní informace o chystané výstavě už jste si ostatně mohli na blogu přečíst v článku berounská květnová fotografická výstava s názvem MINICYKLY.
Od minulé neděle jsem publikoval dva nové články: Prvním byl fotočlánek Obraz, co přerostl svůj rám, ve druhém textu O fotografovi, který se nerad fotil (případná podobnost s autorem tohoto blogu rozhodně není jen čistě náhodná :-)) jsem dokonce zveřejnil svou vlastní fotku, což je tedy doslova revoluční věc, které bych se ještě tak před půl rokem nenadál. Z předchozích článků ještě připomenu reportáž Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem,
ve které jsem popsal zážitky z návštěvy skvělé fotografické
výstavy a
z velice vydařeného výletu s přáteli do sluncem zalité Chrudimi. A právě před dvěma týdny jsem dokonce místo tradičních Nedělních miniglos vydal článek Opozita, ve kterém se skoro přesně po roce objevilo pár nových řádek "v řeči velmi mírně vázané". Ještě jednou se zmíním i o podstatně doplněném (byť stále ještě neukončeném) příběhu tříleté holčičky, která má v pražské
Truhlářské ulici pamětní desku, O Marušce, která šťastně vypadla do revoluční ulice.
Z archivu dnes ještě jednou povytáhnu článek o jednom rušném pondělku před 12 lety, kdy ke mně na přátelskou návštěvu zavítala ledvinová kolika: O workoholickém ledví. A čerstvý zemětřas v jihovýchodní Asii mi připomněl, že už je to 14 let, co extrémně silné zemětřesení a následná děsivá vlna tsunami doslova smetly severní pobřežní oblasti japonského ostrova Honšú a byly důvodem úplně nejdelšího dne v mém životě, což se stalo inspirací pro básničku Svět je jen velká osika.
Abych se pěkně po obloučku vrátil k úvodu tohoto úvodníku, napadá mě, že když jsme všichni státu půjčili jednu hodinu, dává to dohromady 10,9 miliónu hodin, což už je docela slušná porce, protože představuje cca 1244 roků, takže kdybychom to udělali jako ve sportce a všichni se složili na výherce jackpotu, mohl by si takový šťastlivec udělat sedmiměsíční výlet do roku 3269. Docela by mě zajímalo, jestli by zpátky přijel nadšený nebo v depresi a jestli by se vůbec vrátil. Každopádně vám všem, kteří si sem chodíte ve standardním společném čase číst o naší prosté současnosti pravidelně, občas, či jste sem nakoukli výjimečně jen pouhou shodou náhod, děkuji za vaše návštěvy i komentáře a do dalšího týdne vám jako obyčejně přeji, ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.