O fotografovi, který se nerad fotil

Bylo nebylo, žil kdysi jeden fotograf, který kromě focení i rád psal různorodé texty a vůbec rád dělal spoustu dalších podobných vylomenin, ale měl takovou libůstku (nebo spíš nelibůstku), že se jen strašně nerad fotil. Ano, občas musel dodat fotku na nějakou legitimaci, ale to prostě byla povinnost, tak holt to nějak překousl, zazubil se na paní ve Fotografii na rohu ulice, vyletěl ptáček a bylo na pár let dopředu vystaráno. Když ale někdo fotil "jen tak" - rodinu nebo momentky z nějaké akce, kdykoli ten chlapík viděl v cizích rukou foťák v nebezpečném úhlu a vzdálenosti, vždycky se za něco schoval nebo utekl z obrazu nebo se aspoň zatvářil tak, že výsledný záběr byl nepoužitelný. Tak mu to procházelo dlouho, předlouho.  

Když měl před tuctem let svou první výstavu, přesvědčili ho, že jeho aspoň malý obrázek u životopisu být prostě musí, aby diváci věděli, s kým mají tu čest, a tak vzal jednu podobenku z poslední "povinné" průkazky a řekl si, že to tak musí stačit. A když se konaly další a další a další výstavy, pořád používal ten stejný obrázek, protože žádný jiný neměl, objektivům všeho druhu se totiž vyhýbal veleúspěšně. Ale když už bylo podobence víc než deset let a byla svému majiteli - ač formálně stále podobenkou - čím dál nepodobnější, zdráhal se ji dále používat, protože to byl čím dál ošklivější podvod na návštěvnících, kteří stále mylněji očekávali, že je na výstavě přivítá fotograf v rozpuku. Takhle mladě přece už dávno nevypadal a lhaní ho už drahnou dobu nebaví.

Ale jak to udělat, aby nějaká nová fotka vznikla, když prchání a hra na schovku před objektivy pokračovalo? Jak získat slušnou fotku bez focení? Situace se trochu změnila, když náš nepolapitelný fotograf začal chodit na vernisáže a výstavy mezi další fotografy. Na takových akcích je totiž tolik foťáků a objektivů, že uskočit přede všemi prostě z prostorových důvodů nelze, zvlášť když si pro svou postavu nárokujete víc místa než doporučují dietologové. No a protože náš fotograf už není nejmladší, není divu, že po hodině usilovného unikání, vyhýbání, skrývání a mizení těžce dosedl na židli u stolku kavárny Foyer v historické budově pražského Hlavního nádraží v bláhovém domnění, že se zde bude moci - v ústraní a nepozorován - vydýchat a nabrat sil. Naopak, dosedl přímo před hledáček známého fotografa Honzy Kočího "Kočičáka", o kterém jsem zde už několikrát psal, například v článku Chrudimská sobota s Honzou Kočičákem. 

Je to specifický zážitek - musel uznat náš dosud celkem neúspěšně štvaný fotograf - ocitnout se před malým ale dostatečně širokoúhlým objektivem jednoho z nejlepších českých streetařů: Objektiv je tak blízko, až máte podezření, že vám s ním fotoreportér vleze až do nosu, ale když pak vidíte výsledek, kupodivu to vůbec nevypadá jako reportáž z naučné otorinolaryngologické vycházky, ale je to celkem civilní záběr snad i bez nemístného pózování, které našemu fotografovi nikdy nedělalo dobře, ať už se právě odehrávalo na kterékoli straně od jeho fotoaparátu. 

A tak se náš fotograf, který se nerad fotil (což mimochodem platí - aspoň jak on říká - i nadále), s jednou fotkou sebe samotného smířil natolik, že jejího autora požádal o právo využít fotku pro svou příští výstavu (bude se konat v květnu v galerii Holandský dům v Berouně a zdejší čtenáři už vědí, že se bude jmenovat MINICYKLY), ukázat ji zde na blogu (což se právě děje) a kdoví, možná jí i nahradit stávající asi patnáct let starou fotku na facebooku, kterou ostatně kdysi pořídili jeho přátelé jen podobným úskokem v krátké přestávce ochutnávky řeckých vín. Ke své velké radosti souhlas autora dostal, za což aspoň na dálku do Chrudimi a Heřmanova Městce děkuje. 

A já nejenže se k tomu jeho poděkování moc rád přidávám, ale připojuji i velmi vzácné osobní pozdravení všem, kteří si na tento blog chodíte pravidelně nebo aspoň občas počíst! :-)

 

Foto: Honza "Kočičák" Kočí, kavárna Foyer, Hlavní nádraží Praha