Dovolenkový režim

Postupně jsem tady na Lefkadě najel na celkem ustálený denní režim, tolik nepodobný mému pohříchu ustálenému režimu českému. Vstávám kolem půl osmé, kdy dole v zahradách je ještě stín, ale nejvyšší vrcholky hor kolem už nasvěcuje sluníčko. Mezi osmou a desátou v zahradách běhám nebo "lovím hady" :-) a pak se z toho vždycky musím aspoň krátce vzpamatovat. Kolem desáté na balkóně mezi pomerančovníky, citroníky, fíkovníky a olivovníky snídám. Pomalu a klidně, tedy opět naprostý opak situace v běžný pracovní den. Pak si většinou tak do půl dvanácté čtu, většinou se snažím v různých průvodcích, v knížkách o Lefkadě (je jich pořád překvapivě málo) a v podrobných mapách najít něco zajímavého, na co se budu chtít vyptat nebo co budu chtít vidět na vlastní oči. Pak sbalím věci na den a vyrážím do města do přístavu, kde už v jedné z místních kaváren vědí, že si dám frappé a šťávu z pomerančů a na tenhle "pohon" budu asi hodinku a půl túrovat jejich připojení k internetu, abych stihl napsat a publikovat texty, které si pak vy můžete přečíst.

Ostatní kontakty dost opomíjím, nestíhám chodit si číst své oblíbené blogy, nestíhám mailovat, jak jsem běžně zvyklý. Jestli nepociťuji abstinenční příznaky? To si tedy pište, že pociťuji! Už mockrát jsem měl rozepsáno to, co jsem si moc přál napsat, ale zatím se mi nakonec vždy podařilo vše vymazat a nic neposlat. Přesvědčuju se, že je to snad pro dobro věci, ale jde mi to sakra těžko, to přiznávám. Jedno frappé a jeden "fresh orange juice", to je dohromady sedm padesát, s dýškem osm za necelé dvě hodinky; takhle drahé připojení k internetu jsem ještě nikdy neměl. Ale taky ne takhle chutné. A je příjemné po vzoru Řeků o siestě jen tak ve stínu zevlovat z kavárny, co se v ulici v přístavu děje.

Mezi půl druhou a druhou hodinou buď vyrazím něco objevovat (viz mé předchozí autobusové výlety), nebo jdu na městskou pláž. V porovnání s některými vyhlášenými plážemi jako jsou Porto Katsiki, Egremni, Agiofili nebo Mikros Gialos je to pláž úplně obyčejná, ale pro neplavce jako jsem já má velkou výhodu: Vstup do moře je velmi velmi povlovný a člověk vystačí dost daleko od břehu, kromě toho i když je pláž oblázková, dno moře je tu písečné. No a když se občas nezaleknete zdejších proslulých "kráječů hlav", což jsou windsurfeři - začátečníci, kteří svůj dopravní prostředek ovládají asi jako já bojové vozidlo Pandur v noci a kteří s vytřeštěnýma očima přihlížejí, kam na pobřeží to s nimi asi práskne, můžete tu strávit v pohodě a poklidu celé odpoledne.

Na pláži jsem maximálně dvě, dvě a půl hodinky, aby tělo nabralo postupně trochu dovolenkovou barvu a podařilo se v něm trochu sluníčka a tepla pozdržet až do zimních měsíců, abych ještě i v arktickém únoru dokázal být dostatečně vřelý. Tenhle čas věnuji vymýšlení nových projektů a aktivit, pár jich teď mám před sebou (nebojte, včas se o nich dozvíte, abyste z nich taky mohli něco mít :-)), tak tady je dost příležitostí a času promýšlet do detailu různé varianty. Kolem šesté zapadá slunce za vysoké kopce západně od Vassiliki, ale ještě dlouho je světlo, protože to je jen "falešný" západ slunce a skutečnou mořskou koupel si slunce chystá až o dost později, to už ale mimo zraky těch, co protentokrát zůstali v zátoce Vassiliki, na opravdový západ slunce do moře se tady musí pár desítek kilometrů popojet někam na západní pobřeží.

Ale to už se schyluje k tradičnímu večeru v přístavu, kde se soustřeďuje veškerý večerní život ve zdejších tavernách, kavárnách a klubech. Nešílím, nejsem letos příliš "kolektivně naladěný", občas si zajdu na večeři k nějakému známému do taverny, což je někdy docela náročné: Třeba zrovna včera jsem k normální objednané večeři dostal v taverně, kam při každé své návštěvě jednou, dvakrát zajdu, jako pozornost podniku porci tzatziki, panáka ouza, ovocnou mísu a ještě pivo navrch. To se pak těžko hubne! Ostatně kdysi jsem podobnou zkušenost popsal v článku Dlouhý večer s pivem Mythos.

Mezi devátou a desátou večer mám konec programu. Dost času na to, aby člověk mohl ještě před usnutím a pak v polospánku mezi sny přemýšlet o všem, co z přemíry aktivit normálně opomíjí, aby mohl zvažovat, co je skutečně důležité a co si na důležité jenom úspěšně hraje, aby mohl zpětně posuzovat, co by si bývalo zasloužilo udělat lépe (připouštím, dvě, tři situace za život by se asi našly :-)), a aby se popasoval se svými vlastními chybami a hříchy, což bývá trochu zapeklitější věc. Ano, i na to vše je o takové dovolené čas, až by ho možná člověk měl raději méně. Ale ony tyhle otázky asi každého jednou doženou, tak je lepší, když je to na veskrze příjemné dovolené, než kdyby jednou zaťukaly nevhod. A tak mi při tom všem přemýšlení jako čistě vedlejší myšlenková konstrukce blesklo hlavou i to, jak by se dalo velmi laicky, prakticky a nefilosoficky definovat peklo: Je to podle mne takové místo, kde má člověk neomezený prostor na uvědomění si svých hříchů, ale vůbec žádnou příležitost na jejich nápravu. A může to být každé místo, dokonce i to, které je rájem na pohled.

Ale poslední tři dny mého zdejšího pobytu ze zajetého popsaného koloběhu hodně vybočí. Hned na zítřek mám naplánovaný trochu adrenalinový zážitek - výstup na dva nejvyšší vrcholky ostrova. Nevede tam žádná cesta, turistu tam opravdu často nepotkáte a svahy jsou skalnaté a strmé a vedou do převelice hluuuuuuuubokých úúúúúúúdolí, tak mi držte palce. Ale když už jsem si kvůli tomu přivezl trekové boty, které mi zabírají spolu s fotostativem víc než půlku kufru, byl by hřích si takovou cestu nezkusit. A hříchy už jsme tady dnes trochu probírali, že? :-)

Tak se těším, že příště už nebudete muset číst mé dušezpytné výplody o nesmrtelnosti chrousta, ale že vás zavedu ve standardní svižné fotoreportáži na místa, na která se věru každý turista na Lefkadě osobně nepodívá :-).

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.