Přisedli si k vedlejšímu stolu: Se stejnýma očima v rozdílných tvářích, jeden velký a hřmotný, druhý droboučký a jako pěna. Pod větším se málem rozlomila židle, když dosedl, menší se musel povytáhnout na sedátko a opuštěné nožky se bez opory zatřepotaly v prostoru.
"Co se mrskáš," okřikl tatínek synka, který radostně kopal volnýma nožičkama, až jeho celé malé tělo ve značkovém sportovním oblečení kmitalo do všech stran. "Viděl jsi někdy reprezentanty, aby takhle blbli? Co?" Chlapec, asi osmi nebo devítiletý, s brašnou, ze které vykukovala zpoza nedovřeného zipu špička brusle, neodpověděl a jeho mlčení působilo jako stížnost: Ještě nikdy žádného reprezentanta na obědě neviděl! Nožičky pod stolem se zastavily a tělo nad hladinou se přestalo klátit.
"Dneska to byla prostě hrůza, vždyť ses pořád jenom válel po ledě. Každej, kdo do tebe ťuknul, tě porazil, to přece nejde!" Chlapec se upřeně díval kamsi pod stůl, jen aby se nepotkal s káravě podmračeným čelem: "No jo…"
"Vůbec nejseš zpevněnej, to přece musíš čekat, že do tebe občas někdo vrazí," pokračuje otec s naléhavostí Jana Husa. Hokej je hra pro pořádné chlapy, kolikrát mu tuhle pravdu každý den opakuje?
Podívej, připravil jsem ti pár ukázek z nočních zápasů," pustil otec na tabletu sestřih z čerstvých zápasů NHL, který poctivě připravil během tréninku, aby užitečně využil čas a nemusel se dívat, jak to jeho synkovi na ledě nejde. "Vidíš třeba toho Ovečkina, jak pevně stojí? Nebo tady toho obránce, podívej, jak se od něj soupeři doslova odrážejí. Takhle musíš stát a ne jako nějaká třasořitka, kterou porazí i letící masařka!"
"Hmmmmmm," s nevelkým nadšením ocenil snahu klučík a nezdálo se, že by ho videa z živých zápasů nějak zvlášť uchvátila. To tatínek byl v tomhle jiný pašák: Každý záběr dokázal přesně rozebrat, poukázal i na ty nejmenší chybičky, propiskou ťukající nervózně do displeje vyčaroval souvislosti, o kterých nejspíš nic netušili ani hráči sami. "Vidíš, no vidíš to, jak se to správně dělá? A oči pořád sledujou soupeře, jasný? Ne, co kde lítá!!" Kdyby neměl mě, pomyslel si v takových extatických chvilkách pyšně táta, nejspíš by se z něho slavný hokejista nikdy nestal.
"Tati, kdo to je malej princ?" ozvalo se nesmělé pípnutí, které by jistě pořádný reprezentant pronesl sebevědomě a nahlas. Otec zaskočeně vzhlédl od obrazovky burácející tisícovkami fanoušků kdesi daleko za oceánem, na které už za dobré viditelnosti úplně jasně viděl svého jediného syna v nějakém hodně slavném dresu. "Cože?"
"Tonda prej dostal k narozkám nějakýho malýho prince a říkal, že je moc fajn." Klučík si povzdechl, protože mu došlo, že do narozenin zbývá ještě děsná a skoro nepřekonatelná spousta času a od rodičů převlečených za Ježíška se nedá čekat nic jiného, než něco na hokej. Ale třeba zase z Tondy nikdy žádnej reprezentant nebude, když se nechá rozptylovat kdejakým nesmyslem. Táta často říká, že důležitá je koncentrace.
Chybělo jen docela málo a v taťkovi se někde hluboko v nejspodnějších vrstvách paměti ozval dávno zapomenutý a životní realitou upozaděný příběh. No jasně! Malý princ a liška! Něco příjemného se mu při té matné vzpomínce rozlilo po těle, těžko říct, co to bylo. Jako by ho ten odlesk příjemné vzpomínky taky zastihl "nezpevněného" a led pod nohama byl najednou o hodně kluzčí než obvykle. Naštěstí právě přinesli objednané jídlo.
"Jez, ať máš dost síly, potřebuješ nabrat svaly" pohladil syna rozpačitě po vlasech a dělal, že si nevšiml, jak se neposedné nožky pod stolem zase uličnicky rozkmitaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.