O dnešních tunguzských meteoritech

Jako zvídavé dítě jsem se jednou dostal k jakési knížce o tunguzském meteoritu. Přečetl jsem ji s příjemnou husí kůží a mrazením v zádech, natolik mi ta záhada připadla sympaticky tajuplná, a celá ta historie se mi tak moc líbila, až jsem svému staňkovskému dědečkovi záviděl, že se narodil ve stejném roce, ve kterém k té ohromující události došlo, zatímco rok mého narození byl - v mých tehdejších dětských měřítkách ovšem - ztělesněním děsuplné nudy.

Ve svém náhlém zápalu pro věc jsem vůbec nedokázal pochopit, jak mohlo trvat skoro dvacet let, než se někdo poprvé dokodrcal na odlehlé sibiřské místo, aby se na vlastní oči podíval na následky tajemné katastrofy a spočítal a nafotil milióny popadaných ohořelých stromů. To já - říkal jsem si - kdybych tehdy žil, bych dal okamžitě rodičům vale a vypravil bych se na dalekou cestu hned druhý den ráno (a to jen proto, že večer už nic nejelo), tím spíš že úderem meteoritu právě začínaly prázdniny. Nic, vůbec nic by mne - odkojeného verneovkami a s neodbytnou chutí přicházet věcem na kloub - dozajista nemohlo od takového dobrodružství odradit. A to si pište, že i kdybych snad cestou párkrát zabloudil, jako se mi to občas dělo i jen při výletu do vedlejší vesnice, pořád bych se do oblasti obrovitého výbuchu dostal o dost dřív než výprava profesora Kulika. 

 

Už tehdy mi byl nesympatický ruský přezíravý přístup vůči takové epochální události: "Teď máme na starosti důležitější věci: krizi, válku, revoluci, budování komunismu, to je pořád něco! Tak radši počkáme a uvidíme, až se naší široširé ruské duši zachce, nebo konečně někdo poručí." To já bych - říkal jsem si ve své dětské naivitě - tam byl cobydup, a všechno bych vyzkoumal, popsal, pochopil a uzavřel ještě dřív, než "stopa vychladne". Ale protože jsem se narodil až v tom nudném šestašedesátém, když už tunguzský meteorit dávno vstoupil do svých zralých let, podobně jako můj dědeček, víme o skutečném průběhu "tunguzské události" i dneska houbeles, a není tedy divu, že mnoho lidí v souvislosti s ní podlehlo různým polospikleneckým fantasmagoriím o mimozemšťanech nebo o fyzikálním pokusu, který se tehdy Nikolovi Teslovi trošičku vymknul z rukou.

Jenže to je pochopitelně dávná minulost, kdy ještě média neměla takovou moc a prostředky, jako mají dnes, a já si zkouším představit, jak by asi podobná událost zacloumala světem v dnešní době, kdy se dá snadno udělat celá velbloudí karavana i z mnohem obyčejnějšího komára, než je komár šířící virus zika:
Předpokládám, že počítačový záznam trajektorie podivného tělesa, který dají dohromady spolupracující observatoře, bude k dispozici prakticky okamžitě, ve zpravodajstvích televizí celého světa se objeví exkluzivní záběry ze stanic na oběžné dráze, a to ani nemluvím o tom, jak detailní záběry budou mít velké zpravodajské služby, protože je přece třeba co nejrychleji rozptýlit stálou obavu, jestli "meteorit" náhodou není jen ne zcela ukrocený pozdrav od nepřátel, kteří se právě dočasně vydávají za přátele. CNN i ČT24 pojedou nepřetržité monotématické studio, v průběhu kterého se budou k události vyjadřovat jak ti, co o věci něco vědí, tak i politici. K výbuchu se pochopitelně s nadšením přihlásí i Islámský stát. Dráhu tělesa budou do pár minut lemovat dodávky televizních štábů z celého světa, vysílající v přímém přenosu rozhovory s očitými svědky, do epicentra se začnou slétat televizní vrtulníky, aby početné štáby připravily přímé vstupy. Domorodí Evenkové si pak jistě budou následky výbuchu horečně fotit na své moderní mobilní telefony, aby se mohli na facebooku pochlubit všem svým přátelům, byť jde podle profilových selfíček většinou jen o soby. A to ani nemluvím o bezpečnostních kamerách, které v tak demokratické zemi, jako je Rusko, jistě hlídají kromě Kremlu i mechem porostlou bažinatou tajgu v povodí Podkamenné Tunguzky. Suma sumárum - do pár hodin by bylo možné dát dohromady tolik informací o katastrofě, že by z nich celou akci bylo možné zpětně zrekonstruovat prakticky po vteřinách, což jistě nějaký fotbalový odborník se svou elektronickou tužkou ve studiu provede.

Jenže mít fakta je jedna věc a správně je interpretovat, je věc druhá. Okamžitě se proto na nashromážděné skutečnosti vrhnou kromě natěšených vědců i mnohem pohotovější a výkonnější týmy mediálních investigativců a komentátorů, kteří dodají katastrofě náležitý kontext, a rovněž houfy internetových podivínů, kteří dospěli k nezvratnému přesvědčení, že realita světa je výhradně to, co oni vidí na obrazovkách svých počítačů. Část z nich začne fakta lehce upravovat, aby lépe potvrzovala právě jejich pohled, další skupina na základě svých hlubokých znalostí TV seriálů ze zpravodajského prostředí prohlásí fakta za zmanipulovaná a podvržená, pročež jim samozřejmě není možné ani trochu věřit, jako ostatně ničemu, co si můžeme veřejně přečíst nebo poslechnout.

Pak už stačí jen poskytnout trochu času na to, aby se tyhle bakterie v živném roztoku mediálního zájmu dostatečně pomnožily, a zjistíme, že vlastně - přestože máme doslova přemíru informací, dat a faktů z přímých i nepřímých pozorování, obecné porozumění uvedené skutečnosti je - alespoň u lidí běžně před spaním si nelistujících v prestižních vědeckých časopisech, kde se ještě z podezřelých důvodů nadržuje přísně kritické metodě práce s fakty - skoro stejně nevalné, jako když byl u původního tunguzského meteoritu známých faktů nedostatek: Někteří si myslí, že šlo o asteriod (proti takovému přece bojoval v Armageddonu Bruce Willis!), jiní věří v kometu, protože ji kdysi - prostovlasou - zahlédli na potemnělé obloze a představovali si, že by se s námi mohla srazit, ale pro další je mnohem zajímavější verzí jaderný výbuch létajícího talíře nacpaného mimozemskými inteligentními zmutovanými tučňáky. Ti, co rádi popouštějí uzdu své fantazii, vidí zemí procházet kapesní černou díru, nebo nebeský cirkus svádějí na testy nové americké tajné zbraně (ve srovnání s tímto oblíbeným těžkým kalibrem je původní experimentující Nikola Tesla ještě zlatý!). No a ti největší intelektuální pankáči samozřejmě jako obyčejně dobře vědí, že ničemu se nesmí věřit, protože nic z toho, co je nám fakty předkládáno k věření, se ve skutečnosti vůbec neodehrálo a vše zinscenovaly tajné služby ve snaze obalamutit a ovládnout davy a odvést pozornost od mnohem důležitějších aspektů dneška.

I přes značný časový odstup a hodně odlišné podmínky, je tedy výsledek vlastně hodně podobný. Asi jako když se sám sebe snažím přesvědčit, jak moc se liší můj současný život od života před pěti lety a vidím, že i když hodně věcí vypadá úplně jinak, to hlavní zůstává stejné: Bydlím na stejném místě, miluji stejnou ženu, chodím do stejného zaměstnání a píšu stejný blog. Co na tom, že se konkrétní situace a konkrétní podmínky mění, když to podstatné zůstává beze změny? I u hypotetického "dnešního tunguzského meteoritu" by samozřejmě ve srovnání s jeho historickým předobrazem bylo na první pohled všechno jiné, ale výsledek - jak to tak vypadá - bude dost podobný. A tak si říkám, že je mi vlastně nejspíš milejší ta starodávná "analogová" verze z roku 1908, i když jsme jako lidstvo tehdy "ohledání místa činu" trestuhodně podcenili. Tím spíš, že se ve stejném roce narodil můj dědeček.

A jak by mi jistě potvrdil nejeden zastánce spikleneckých teorií, něco takového přece nemůže být pouhá náhoda! :-)