Jacqueline du Pré - přísně odměřený čas hudební legendy

Zatím jsem se zde na blogu v článcích o klasické hudbě věnoval spíš klavíru, ale dnes udělám výjimku. Chtěl bych totiž připomenout legendární britskou violoncellistku Jacqueline du Pré, což je jméno, které dnes už možná mnoha lidem nic neříká, ale v 60. letech 20. století patřila tato hudebnice doslova k celosvětovým mediálním ikonám. Na rozdíl od mnoha současných ikon ovšem zároveň byla i vynikající umělkyní, jejíž umění naštěstí můžeme dodnes obdivovat na celé řadě dochovaných zvukových i obrazových nahrávek.

Dočetl jsem se, že když byly malé Jacqueline čtyři roky, slyšela v rádiu zvuk violoncella, který se jí líbil a chtěla si hru na tento nástroj vyzkoušet, přičemž se ukázalo, že sama umí bez jakékoli předchozí zkušenosti nástroj správně uchopit, a z tohoto osudového spojení se vytvořila láska na celý - bohužel velmi krátký - život. Přesný postup hudebního vzdělání a koncertní milníky této umělkyně popisovat nebudu, jsou naštěstí k dispozici v různě podrobných informačních zdrojích. Každopádně od svých 16 let Jackie veřejně koncertovala a bylo zřejmé, že jde o jeden z největších violoncellových talentů všech dob (a jako takové jí byly svěřeny postupně dvě violoncella z dílny Antonia Stradivariho). Přitom na pozadí její zdánlivě triumfální cesty slavnými hudebními pódii se odehrávala prakticky kompletní a v mnohém revoluční 60. léta 20. století, aniž cokoli nasvědčovalo tomu, že jejich závěr se prakticky stane i horizontem Jacquelinina hudebního života. Mladá žena totiž dostala od svých sudiček prakticky jen oněch 10 let na celou svou velmi intenzivní a mediálně sledovanou kariéru. 

„Je to už pěknou řádku let, kdy se z violoncella linul tak mimořádný zvuk. Pro odpovídající srovnání by bylo třeba vrátit se do vrcholných tvůrčích let Casalsových nebo k tak výjimečnému umělci, jakým je Rostropovič,“ napsal John Gruen v New York Herald Tribune po jejím koncertě v Carnegie Hall, když jí bylo pouhých 20 let (citováno z článku Evy Zakševické Pozapomenutý génius: Jacqueline du Pré (1945-1987)). O rok později studovala několik měsíců právě u Mstislava Rostropoviče v tehdejším Sovětském svazu, přičemž legendární umělec byl prý její hrou naprosto uchvácen. Zajímavostí z českého pohledu je např. i to, že v září 1968 v londýnské Royal Albert Hall hrála s London Symphony Orchestra za řízení svého manžela Daniela Barenboima (vzali se v roce 1967) na počest Československa po srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy. 

Již od roku 1969 si Jacqueline stěžovala na těžko popsatelné pocity v pravé ruce, které jí ztěžovaly ovládání nástroje. Postupně se začala projevovat už zřejmá a v čase se zhoršující snížená citlivost v rukou, která nemohla nemít dopad na její výkony. V pouhých 26 letech hudebnice přerušila koncertování a i když se pokusila v roce 1973 na několika koncertech vrátit, přišla bohužel konečně přesná diagnóza - roztroušená skleróza, která její vrcholnou hudební kariéru definitivně ukončila. Jacqueline du Pré, jeden z největších hudebních talentů 20. století, zemřela v roce 1987 ve věku 42 let.

Jacqueline du Pré samozřejmě měla prakticky kompletní klasický violoncellový repertoár a velmi intenzivně nahrávala; existuje pochopitelně i krásná nahrávka Dvořákova violoncellového koncertu h-moll v jejím podání. Přesto je s touto hudebnicí jeden violoncellový opus spojený intenzivněji než ty ostatní: Jde o violoncellový koncert e-moll op.85 Edwarda Elgara (1857-1934), který Jackie hrála od svých ještě dětských let a vlastně především díky její úžasné interpretaci byl tento koncert "znovuobjeven" (původně je z roku 1919) pro nejvýznamnější koncertní pódia. 

Dnes do článku přiložím odkaz právě na 1. větu tohoto koncertu (Adagio; Moderato), kterou kdykoli si pustím, neodbytně mi svou strukturou zpětně připomene komplikovanou osnovu života její interpretky. Přiznávám, málokdy se při poslechu téhle interpretace Elgarova díla ubráním slzám nejen v rozrušení z krásné a procítěné hudby, ale vnímám těch přibližně osm minut i jako určitou zkrácenou analogii nelehkého života umělkyně, která bohužel dostala k dispozici jen krátkou dobu, během níž mohla svým divákům a posluchačům předávat výsledky svého geniálního talentu a pracovitosti, tím spíš, že provedení Londýnské filharmonie z "ještě dobrého" roku 1967 řídí její životní láska, argentinsko-izraelský dirigent Daniel Barenboim, kterému je dnes, v závěru jeho přebohaté a dlouhé koncertní kariéry, 83 let, zatímco od posledního koncertu Jacqueline du Pré uplynulo o hodně víc než půlstoletí. Inu, jak říkal pan rada Vacátko: "Jděte a neptejte se po spravedlnosti..."