Neměl rád tahle rána.
Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují,
tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je snadné říct si, že
už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně,
dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy
naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když
nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí
v osleplých segmentech.
Vpotácel se do kuchyně.
"Pfff!! Takového svinstva!“ povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl,
pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od
pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na
okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a
když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik
odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky
lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl
dvířka.
„Aspoň vyvětrat tu mohla!“
Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou hospodyní
vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt její společnosti různých známých a
tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili
by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli
zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě
takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.
Po chvilce hodinky
naskočily a opravdu se blížilo poledne. Je to divné, normálně se Ivana vracela
už před jedenáctou. Ale dnešek je trochu výjimečný; Ondřej se divil, že Ivana
vůbec dopoledne vstala. Když ji včera naposledy vnímal, vypadala celkem dobře,
ale to bylo asi tak v polovině náročného večírku. Zdržela se, no a
co? Stejně neměl na jídlo ani pomyšlení, žaludek nebyl od krku daleko.„Kdyby ta hlava tolik netřeštila,“ pomyslel si
zbytkem mozkových buněk a zabořil se do křesla. Ano, takhle vsedě je to trošku
lepší. Tááák – to je úleva!
Zkoušel se rozpomenout na
některé podrobnosti ze včerejška, ale moc mu to nešlo. Přišlo pár známých,
nějací kolegové od Ivany z práce, těžko říct, kolik jich bylo. Rozdvojovali se
mu ve vzpomínkách a jejich hlasy splývaly v jednolitou zvukovou oponu, zpoza
které nedolehlo nic, dokonce ani běžný řev aut z ulice. Všechno se ztrácelo v
mlze páchnoucí po vodce a levných parfémech. Jenom ty oči... Zkusil trochu
zaostřit. Ano, ty oči. Jsou jediné, co si opravdu bezpečně pamatoval. Nevěděl,
komu patří, není to důležité, ale jinak si kupodivu pamatoval každý detail toho
pohledu, postavení řas. Určitě by je poznal, kdyby je znovu uviděl. Nebo se mu
to všecko jen zdálo?
Vstal z křesla a
podvědomě očekával náraz bolesti hlavy; nebyl ve stavu kocoviny žádným
nováčkem, ale nic se nestalo. Pokýval hlavou zkusmo ze strany na stranu, nahoru
dolů. Hlava byla v pořádku. Ale než se tomu stačil podivit, definitivně se mu
zvedl žaludek, takže měl co dělat, aby nezaneřádil pokoj ještě víc a stihl
doběhnout.
--------------------------------------------
Kde sakra může být? Telefon
je pořád nedostupný a je už skoro půl třetí. Ještě před chvílí si Ondřej myslel,
že dnes nepozře ani sousto, a teď měl hlad. Prázdný žaludek se čím dál hlasitěji hlásil o svá práva. Lednička
prázdná, obchod na náměstí zavírá v poledne, manželka s dopoledním nákupem
nikde. A do hospody na ty jejich víkendové blafy se mu nechtělo.
Jedno řešení ho napadlo.
Není to sice nic moc, ale dalo by se o tom uvažovat. Ano, to je ono, přece
ještě minulý týden ho od té námahy bolelo celé tělo, když stěhovali do sklepa
několik pytlů brambor. Kdyby záleželo na něm, nedělal by to, stejně jich pak na
jaře spoustu vyhazovali, ale Ivana nikdy nedala na brambory ve sklepě dopustit.
Teď by se jich pár mohlo hodit; v lednici je tatarka, jako předkrm by to
nemuselo být špatné. Měl dokonce takový hlad, že byl ochoten vážit cestu do
sklepa, což byla normálně práce Ivany. Od něho se vyžadovala jenom soumarská
dřina při skládání a při vyklízení. Do sklepa! Takovou dálku ze čtvrtého patra!
Aspoň výtah kdyby jezdil, hlásilo se to už před měsícem a pořád se nic neděje.
Vylezl ven jen tak v
trenýrkách a ve vypouklém tílku, byl líný si na sebe ještě něco brát. Stačilo,
že musel hledat igelitovou tašku.
„Mohl bys protentokrát udělat výjimku,“
oslovil v duchu výtah, a když šel kolem něho, cvičně zmáčkl tlačítko. Ze zvyku.
Červená kontrolka se rozsvítila a výtah za velikého skřípění a lomozu opustil
bezpečné přízemí a začal stoupat vzhůru.
"To snad ne? " podivil se
Ondřej. Co je to dneska za divný den? Z opice se dostal jakoby nic, žena se mu
někde zapomněla a teď dokonce jede i výtah! Na co už by mělo být spolehnutí,
když není ani na to, že u nich v domě nejezdí výtah? Ten mezitím dojel, zhasl a
poslušně čekal jako věrný pes na rozkazy svého pána.
Písmeno S – jako Suterén,
Sklep nebo snad Svinčík. A znovu ten skřípot, tentokrát směrem dolů. Ondřej
neměl tyhle sklepní prostory rád. První řada sklepů ještě šla, protože k nim
ještě dosahovaly paprsky denního světla, jenže to byly sklepy partají z přízemí
a prvního patra. Druhá řada už byla horší. Pár světlušek, hrajících si na
žárovky. Partaje z druhého a třetího patra. A teď? Cvaknul vypínačem úplně
zbytečně. Ke sklepům třetí řady se už denní světlo nedostalo. Ze všech koutů
nepřátelského sklepení vyrůstala všeobjímající tma. Ondřej zacvakal ještě
několikrát se stejným efektem.
„Kdyby to tak byla jenom povolená žárovka,“
pomyslel si, protože nic složitějšího opravit nedokázal.
Došátral se po stěně až k
místu, kde zeď přetínaly dráty a po nich se dostal vzhůru až k vlastní lampě. Nahmatal
žárovku a pokusil se ji trochu utáhnout. Žárovka se tlaku podvolila a pootočila
se. Vrátil se po drátech jako po Ariadnině niti zpět k vypínači. Cvak. Sklep
vyplul ze tmy do asi tak třičtvrtěšera. Žárovka jako kdyby se chvíli
rozmýšlela, její jas se zatřepotal jako pavučiny v rozích sklepení, provětrané
zase po nějaké době závanem vzduchu zvenčí.
Co Ondřej uviděl, když
odemkl svou kóji, ho dost překvapilo: Brambory nebyly naskládány v pytlích jako
ještě před nedávnem, ale byla z nich utvořena jedna velká hromada u zdi. Aby se
brambory nerozutíkaly po místnosti, byla celá hromada z jedné strany zapřena
několika stlučenými prkny. U druhé stěny se povalovaly prázdné pytle.
„To snad
není pravda! Co to tu ta ženská vyváděla?“ Vzal do ruky pár brambor. Dva z nich
byly shnilé. Ušklíbl se a otřel si ruku do jednoho z pytlů. S jako Svinstvo. „Takový
hnůj mám jíst? Až se Ivana vrátí...“ Zarazil se. Tady dole ho poprvé napadlo,
že se třeba Ivaně něco mohlo stát. Co když ji někdo... Nesmysl! Někde se
zapovídala se známými, to je jasné. Ale zarazilo ho hlavně to, že ho poslední
myšlenka nepřekvapila. Jako by podvědomě připouštěl, že je to realistická
varianta a že by to možná nebylo tak špatné. Blesklo mu hlavou, kolikrát už si
takhle v životě přál, aby Ivana aspoň na chvíli zmizela, ale vždycky tu
absurdní myšlenku zaplašil.
Vrátil se k hromadě
brambor a začal naplňovat tašku. Vtom ale zahlédl pod povrchovou vrstvou
brambor něco cizorodého, nepatřičného. Nebramborového. I ve zdejším příšeří
rozpoznal nehodící se barvu, tvar i materiál. Odhrabal několik posledních hlíz,
které divnou věc překrývaly. Ruka! Lidská ruka! Beze vší pochybnosti – ruka
ženská!
Šok!! Šok?
Šok. Ne snad kvůli ruce samé, snad víc kvůli tomu, že vůbec nepochyboval, že
ruka patří Ivaně. Kvůli tomu, že tento fakt ho nešokoval. Proč by měl být
překvapený? Proč by mu to mělo být divné? Vždyť před chvílí o něčem takovém
docela reálně uvažoval, dokonce si to možná trošku přál. Nejednalo se o přání
vyřčené, jen letmé, lehounce se dotklo hladiny vědomí a opět zalétlo do míst,
kam se vejde spousta takových nesmyslů.
„Nemůže to přece být ona, nemá snubní prsten,“
napadlo ho. Ale hned poté mu došlo, že má před sebou ruku pravou, na té přece
Ivana nikdy prstýnek nenosila. Nebo nosila? S hrůzou si uvědomil, že podle ruky
není schopen poznat vlastní ženu.
Najednou jako kdyby ho
něco napadlo. Vlastně nenapadlo, byl to jen náznak podezření. Měl
neodbytný pocit, že pár věcí, zdánlivě nesouvisejících, má něco společného,
něco, co jim odvane punc absurdity a nesmyslnosti. Opět to byl jen pocit jako
už dnes víckrát, opět to nedokázal zformulovat v myšlenku.
Zdálo by se možná snadné
odkrýt i zbytek hrůzného nálezu, věci by se pak určitě vyjasnily. Někdy je ale pochybnost
se špetkou naděje lepší než stoprocentní jistota. Ondřej neměl dostatek odvahy
hrabat dál. Mohl si ještě chvíli myslet, že uvnitř Ivana není, mohl mít ještě
naději. Nebyl si jist, zda jeho snaha tuto naději si uchovat není spíš otázka
zvyku, nebo zda by manželku opravdu postrádal. Ne, nebude hrabat hlouběji, musí
si teď promyslet, co dál, a tady nic nevymyslí. Není tu sám. Tiše za sebou
zavřel, jako kdyby se bál probudit neklidně spícího člověka, a zhasl světlo.
To je ono!!
V hlavě se mu rozsvítilo. Vždyť si to přál! Konečně našel chybějící souvislost,
stavící dnešní události do úplně jiného světla. Přál si to. Přál si to stejně
jako před chvílí, když přemlouval rozbitou žárovku. Den se mu vracel jako v
pozpátku promítaném filmu. Výtah na přání jezdí. Hlava i žaludek přestávají
bolet. Stačí si to jenom přát! Ano, teď se mu vše vybavuje úplně přesně:
Pronikavý pohled očí a jakýsi hlas, který včera v noci Ivaně i jemu přál
splnění každého přání.
„Aby se vám splnilo každé přání,“ zamumlal si
pro sebe Ondřej. No to je přece nesmysl. Nesmysl! Zbytek včerejšího opojení,
které mu vlezlo na mozek. Krátké spojení. Všechno do sebe sice bezvadně zapadá,
ale nedává to žádný smysl. Zaváhal. Znovu otevřel dveře do sklepa a rozsvítil.
Ruka byla na svém místě. Objektivní, nezpochybnitelná. Neudržel se a přikryl ji
znovu vrstvou brambor. Strach z pravdy? Aby se vám splnilo každé přání!
Ondřej
nervózně bloumal bytem. Všechno se mu zdálo být jako ten nejhorší blábol ze
sešitku levného čtení do vlaku. Divil se sám sobě, že jeho mozek byl schopen
chladně uvažovat, i když bušení srdce cítil až v konečcích prstů. Ten tlukot by
se mohl trošku zklidnit, pomyslel si. Měl by se zklidnit.
„No tak, je to přece mé přání,“ dodal Ondřej
pro sebe s trochou obav. Stačila malá chvilka. Srdce se začalo postupně
uklidňovat, nehrozilo už prasknutím a nebušilo, ale vracelo se do normálního
chodu, který člověk nevnímá, a tak o něm nemusí přemýšlet. Je to tedy pravda!
Ale stačí to jako důkaz? Nejde jen o otázku vůle a autosugesce? O své vůli
neměl Ondřej valného mínění, sugesci nikdy nezkoušel. Svést ovšem všecko na
jev, který se nedá vysvětlit, mu přišlo příliš laciné. Teď je zapotřebí chladná
hlava, šel tedy do koupelny a pustil si na hlavu proud ledové vody. Když se
podíval do zrcadla na svou tvář, uviděl nejen ji, ale i Ivanin snubní prstýnek,
odložený zřejmě při ranním sprchování.
Sedl si do
křesla a jeho mozek spustil na plné obrátky. Jako první ho zamrazilo pomyšlení,
že pro něj byl větším šokem fakt, že by mohl ovlivňovat svým přáním chod věcí,
než mrtvola ve vlastním sklepě pod hromadou vlastních brambor, a ještě k tomu pravděpodobně
mrtvola jeho vlastní ženy. Má to svoji logiku: Každou chvíli přece někdo někoho
zavraždí, ale lidé, kteří dokážou vtisknout běhu života svoji vůli, se nerodí
každý den.
„Možná jen planě fantazíruju,“ pomyslel si. „Pohled
jakýchsi domněle uhrančivých očí, ruka v bramborách, povolená žárovka a všechno
ostatní – nemůže to být jen shoda náhod vnímaná jako rádobylogický sled
událostí? Vždycky existuje spousta jednodušších a reálných vysvětlení, proč se
tedy utíkat k těm bláznivějším?“ letělo mu hlavou. Pokud má své fantasmagorii
věřit, měl by přece mít nejdříve objektivní důkaz. Co ale tady může platit za
objektivní důkaz? Každý další podobný jev může jenom zvýšit pravděpodobnost
domněnky, ale jistota..? To ne. Nicméně jakákoli další drobnost ho může
utvrdit.
„Musím si
ještě něco přát,“ pomyslel si Ondřej, „něco, co nikomu nemůže ublížit, ale co
mne může potěšit a co mi zároveň poslouží jako potřebný střípek do mozaiky.“ Je
těžké v takovém okamžiku nemyslet na peníze – jsou hmatatelné, žádné abstraktní
pocity nebo dojmy. Je to přece tak snadné!
„Pět tisícovek, tady na stůl, jednu vedle
druhé!“ Byl by to důkaz? Objektivně ne, pro něho ale ano. „Ano, přeju si,
strašně moc si přeju, abych dostal pět tisícovek,“ řekl tentokrát nahlas, snad
si myslel, že silou hlasu všechno urychlí. Potichu si hned poté vynadal, proč
si přál tak málo. Ale je možné vzít příliš skromné přání zpět, když už bylo
vysloveno, a nahradit ho odvážnějším? Radši nebude kouzla a čáry provokovat.
Takže jenom
nejapná teorie, výplod mozku poznamenaného silným – leč nepříliš dobrým vínem a
ještě silnějšími svinstvy. Napětí povolilo. Jen ta ruka, ta je pravá, to je bez
debaty. Jedná se tedy o obyčejnou vraždu bez laskavého přispění nadpřirozených
sil, o mrtvolu dosud přechovávanou ve snadno dostupném sklepě, do kterého se
může při troše odvahy dostat kdokoli a mrtvolu tam objevit.
„Když zavolám policii,“ pokračuje Ondřej ve
vnitřním monologu, „půjdu bručet. Určitě se najde nějaká dobrá duše, která si
vzpomene na jednu z našich hlasitějších hádek s Ivanou. Alibi nemám, možná mne
dokonce někdo zahlédl s Marií. To vypadá špatně. Mrtvolu je tedy třeba
odstranit.“ Jak? Kam? Jsme v centru města, venku proudí ve dne v noci šňůry aut
a tlupy turistů, i policajtů je tu dost. Přitom Ivanino zmizení je třeba
nahlásit co možná nejdřív, aby Ondřeje hned od začátku nepodezřívali (stejně
budou). Mrtvola už ale tou dobou musí být pryč. Sám to nezvládne, zbývá tedy
jediná možnost: Chce to někoho spolehlivého. Žádost o pomoc nebo o
spolupachatelství? Ale proč spolupachatelství, když nic neudělal? Marii?
Proboha ne! Kdoví, jak by si to všechno vysvětlila. Buď ho bude mít za hnusného
vraha, nebo ještě hůř – bude si myslet, že se Ivany zbavil kvůli ní, aby si ji
mohl vzít.
„V takové situaci teprve
člověk pozná, jak málo má opravdových spolehlivých přátel,“ povzdechl si
Ondřej, když prolistovával svůj diář. „Snad jedině Michal, toho už jsem párkrát
tahal z bryndy, má mi tedy co oplácet, a taky na něj vím spoustu věcí. Na něco
podobného je v tomhle případě asi lepší spolehnutí než na přátelství!“
--------------------------
Inu, zatím jde vše podle
plánu. Michal se sice divil, co prý tak najednou a jestli to není nějakej
hloupej fór a proč to jako nejde po telefonu. Ale je kámoš! Za hodinu dole v
bistru. Ondřej se z okna podíval na osvětlený vchod s honosným blikajícím
nápisem Bistro Monaco. Neměl by radši odhrnovat záclonu, napadlo ho. Zblbnout
se dá úplně snadno. Kdyby aspoň věděl, komu má za tu šlamastyku poděkovat!
„Máte tu ňáký peníze, pane Marek,“ zazpívala
nepříjemně vlezlým drnčivým hlasem. Otevřel. „Nechala to tu včera listonoška,
víte, já vám to chtěla dát už večer, ale když u vás bylo tak veselo....“ nakukovala
sousedka mezi řečí do bytu. „Jó, má tak někdo život,“ zanotovala a hlas se jí
chvěl závistí. „Mně nikdo nic neposílá, všichni na mě kašlou a taky sem
zaplaťpámbu živa,“ dodala. Ondřej ani nepoděkoval, vzal peníze a přibouchl
dveře. Pak ho napadlo, že by mohl být sousedce nápadný, rychle otevřel a
zavolal na ni poděkování. Vrbinová se k němu obrátila a galileovsky
připodotkla: „A kašlou, povídám!“
Ondřej se zpotil, když
obálku rozbaloval. Konečně to přišlo – honorář za pár posledních článků, dali
si s tím na čas. Jedna, druhá, třetí.... Střídavě ho mrazilo a bylo mu horko.
Ano, bylo jich pět a k tomu nějaké drobné. Podle plánu. Podle přání.
Člověk by musel být
superrealista, aby odolal takovému tlaku důkazů. Explicitně vyžádaných pět
tisícovek leželo před Ondřejem na desce stolu, vystavovalo mu na odiv své
pobledlé barvy a kochalo se jeho duševní horečkou. To je situace! Vyplňuje se
opravdu každé přání – dokonce bez toho, že by bylo vyřčeno, že by muselo být
vědomím stvrzeno, stačí lehoučké polopodvědomé přání a je to. Co to je za
instituci, která mu dává takové možnosti a proč? Čím si to zasloužil? Jeho
pocity byly dvojaké – ano, pocit moci, opojení z možností, které se mu
otevíraly, okouzlení vědomím nadřazenosti, okouzlení tím větší, čím byly menší
jeho vlastní zásluhy na nabytí těchto schopností. Mohl, co chtěl, možná jenom
krátce, možná jen pár minut a pak ten zázrak skončí. Nevyužít příležitosti je
trestné! Má jedinečnou šanci se stát jak nejsvatějším dobrodincem, tak i
nejhroznějším despotou. A nikdo, vůbec nikdo to nebude vědět, jen on sám.
Svědomí?
Lepší já? Pocit odpovědnosti? Ano, i druhá strana barikády se ozvala. Stačí
přece, aby si jen pomyslel... Nemusí to přece úplně chtít, stejně se to stane.
Jak je snadné pomyslet si něco strašného, jak často nás taková přání napadají.
Je libo nechat spadnout letadlo? Ale ne, on si to přece nepřeje, nechce, ale ta
hloupost se mu vkrádá do myšlenek tím víc, čím víc se snaží na ni zapomenout.
Spadnout letadlo... Žádný problém!
„Dost! Přeju si, abych si to nepřál!!!“ Snaží
se překřičet prvotní myšlenku, ale co víc platí – to, co je skryté, nebo to, co
se křičí? Polilo ho horko. Které letadlo to bude? Kolik v něm bude lidí?
Zaváhal před vypínačem televize. Nestisknul ho. Nechtěl nic vidět.
Ondřej si až teď plně
uvědomil absurdnost své situace: Pokud nechce škodit, nesmí si prostě nic přát.
Musí vypnout, přestat na cokoli myslet, přestat snít. Domyšleno do důsledků –
před ním jsou pouze dvě cesty: Buď zešílí z následků svých vlastních
přání, nebo z toho, že nebude smět na nic pomyslet.
-------------------------------------------
Otupěle
zíral do tmavé obrazovky vypnuté televize, kde jediným obrazem byla jeho tvář.
Ale moment, teď ho aspoň něco napadlo. Proč mluvit o problému, přece si to
stačí jednoduše přát.
No ano, „přeju
si,“ Ondřej se snažil co nejvíce soustředit a zavřel přitom oči, „aby ta
zatracená mrtvola ze sklepa zmizela a všecko bylo jako dřív.“ Zpátky do normálního
stavu, zpátky do rovnováhy.
"Ta mrtvola musí zmizet, ať zmizí, ať zmizí,
kamkoli, ale co nejdál, daleko, pryč!“ Jak dlouho těm zapráskaným silám může
trvat, než ji odklidí? Přeje si to! Na peníze, na takovou drobnou úsluhu čekal
víc než půl hodiny. Je odklizení mrtvoly lehčí nebo těžší než sehnat o víkendu pár
tisícovek? Ondřej neúnavně přecházel po bytě. Sejít znovu dolů? Nejjednodušší
by bylo, přesvědčit se na vlastní oči. Ještě chvilku, všechno má svůj čas.
Došel až ke dveřím a zastavil pohyb ruky těsně nad klikou. Teď, teď už by to
mohlo být hotové. Jen trochu odvahy zkontrolovat, jestli je už uklizeno. Musí
se překonat dřív, než si pro něj přijdou. Kdoví, možná by to tak bylo lepší,
proběhlo mu myslí. Zarazil se. Bylo tohle už přání nebo ještě ne?