čtvrtek 8. března 2012

Den splněných přání

Pozn.: Tato povídka je zatím úplně nejstarším textem zveřejněným na tomto blogu, takže kdybyste se podivovali, proč si její aktéři prostě nezavolají mobilním telefonem, je to z toho prostého důvodu, že ho nevlastní. Kdybyste si náhodou tuto skutečnost neuměli vůbec představit, myslete si prostě, že jsou jejich telefony (nebo aspoň některé z nich) dočasně nedostupné :-).
---------------------------------

Neměl rád tahle rána. Svět viděný jejich brýlemi ztrácí obrysy. Ostré hrany se otupují, zakulacují, tupá bývá jak hlava, tak i bolest, která jí prostupuje. Je to snadné říct si, že už se to nebude opakovat. Dřív, když si to říkával, to myslel naprosto upřímně, dnes si lže. Usmál se a řekl si, že včera v noci to bylo zase doopravdy naposledy. Podíval se na displej svých hodinek. Neukazovaly nic. Vždycky, když nic neukazují, je půl dvanácté, protože v té době se digitální ručičky ztrácejí v osleplých segmentech.

Vpotácel se do kuchyně. "Pfff!! Takového svinstva!" povzdychl si, když uviděl kuchyňský stůl, pozůstalého po včerejší oslavě, nesoucího na svém hřbetě umatlané talíře od pomazánek a chlebíčků, skleničky s rudými zbytky vína na dně i rtěnek na okrajích, flekatý ubrus, pohlcující v sobě nechtěně vycamranou daň bohům, a když se nadechl vzduchu prosyceného včera večer tak lahodnou a dnes tolik odpornou směsicí alkoholových výparů a cigaretového kouře. S pozůstatky lukulských hodů ostře kontrastoval obsah ledničky. Ondřej vztekle přibouchl dvířka. "Aspoň vyvětrat tu mohla!" Kdyby to tu někdo viděl, nemohl by uvěřit, že s takovou "hospodyní" vydržel už pět let. Aspoň vyvětrat! Nebýt té její společnosti různých známých a tetiček a kolegů a jánevímkohoještě, oslava by se určitě neuskutečnila. Prožili by další z obyčejných dní, další z obyčejných večerů, který by si třeba mohli zpestřit nějakou nesmyslnou hádkou. Ráno by bylo vyvětráno a jeho by určitě takovým ukrutným způsobem nebolela hlava.
 
Po chvilce hodinky naskočily a opravdu se blížilo poledne. Je to divné, normálně se Ivana vracela už před jedenáctou. Ale dnešek je trochu výjimečný; Ondřej se divil, že Ivana vůbec dopoledne vstala. Když ji včera naposledy vnímal, vypadala celkem dobře, ale to bylo asi tak v polovině psychicky náročného večírku. Zdržela se, no a co? Stejně neměl na jídlo ani pomyšlení, žaludek nebyl od krku daleko. "Aspoň kdyby ta hlava tolik netřeštila," pomyslel si zbytkem mozkových buněk a zabořil se do křesla. Ano, takhle vsedě je to trošku lepší. Tááák - to je úleva!

Zkoušel se rozpomenout na některé podrobnosti ze včerejška, ale moc mu to nešlo. Přišlo pár známých, nějací kolegové od Ivany z práce, těžko říct, kolik jich bylo. Rozdvojovali se mu ve vzpomínkách a jejich hlasy splývaly v jednolitou zvukovou oponu, zpoza které nedolehlo nic, dokonce ani běžný řev aut z ulice. Všechno se ztrácelo v mlze páchnoucí po vodce a levných parfémech. Jenom ty oči... Zkusil trochu zaostřit. Ano, ty oči. Jsou jediné, co si opravdu bezpečně pamatoval. Nevěděl, komu patří, není to důležité, ale jinak si kupodivu pamatoval každý detail toho pohledu, postavení řas. Určitě by je poznal, kdyby je znovu uviděl. Nebo se mu to všecko jen zdálo?

Vstal z křesla a podvědomě očekával náraz bolesti hlavy, znal to, nebyl ve stavu kocoviny žádným nováčkem, ale nic se nestalo. Pokýval hlavou zkusmo ze strany na stranu, nahoru dolů. Hlava byla v pořádku. Ale než se tomu stačil podivit, definitivně se mu zvedl žaludek, takže měl co dělat, aby nezaneřádil pokoj ještě víc a stihl doběhnout.

--------------------------------------------

Kde může být? Je skoro půl třetí. Ještě před chvílí si myslel, že dnes nepozře ani sousto, a teď měl hlad. Prázdný žaludek, ještě před chvílí zmítaný vnitřní bouří, se teď čím dál hlasitěji hlásil o svá práva. Lednička prázdná, obchody zavřené, manželka s dopoledním nákupem nikde. Do hospody se mu nechtělo, kromě toho - peníze si Ivana vzala s sebou ráno na nákup.

Napadlo ho jediné řešení. Není to sice nic moc, ale dalo by se o tom uvažovat. Ano, to je ono, přece ještě minulý týden ho od té námahy bolelo celé tělo, když stěhovali do sklepa asi 10 pytlů brambor. Kdyby záleželo na něm, nedělal by to, stejně jich pak na jaře spoustu vyhazovali, ale Ivana nikdy nedala na brambory dopustit. Teď by se jich pár mohlo hodit; v lednici je tatarská omáčka, jako předkrm by to nemuselo být špatné. Měl dokonce takový hlad, že byl ochoten vážit cestu do sklepa, což byla normálně práce Ivany. Od něho se vyžadovala jenom soumarská dřina při skládání a při vyklízení. Do sklepa! Takovou dálku ze čtvrtého patra! Aspoň výtah kdyby jezdil, hlásilo se to už před měsícem a pořád se nic neděje.

Vylezl ven jen tak v trenýrkách a ve vypouklém tílku, byl líný si na sebe ještě něco brát. Stačilo, že musel hledat igelitovou tašku. "Mohl bys protentokrát udělat výjimku," oslovil v duchu výtah, a když šel kolem něho, cvičně zmáčkl tlačítko. Ze zvyku. Červená kontrolka se rozsvítila a výtah za velikého skřípění opustil bezpečné přízemí a začal stoupat vzhůru. "To snad ne? " podivil se Ondřej. Co je to dneska za divný den? Z opice se dostal jakoby nic, žena se mu někde zapomněla a teď dokonce jede i výtah! Na co už by mělo být spolehnutí, když není ani na to, že u nich v domě nejezdí výtah? Ten mezitím dojel, zhasl a poslušně čekal jako věrný pes na rozkazy svého pána.

Písmeno S - jako Suterén, Sklep nebo snad Svinčík. A znovu ten skřípot, tentokrát směrem dolů. Ondřej neměl tyhle sklepní prostory rád. První řada sklepů ještě šla, protože k nim ještě dosahovaly paprsky denního světla, jenže to byly sklepy partají z přízemí a prvního patra. Druhá řada už byla horší. Pár světlušek, hrajících si na žárovky. Partaje z druhého a třetího patra. A teď? Cvaknul vypínačem úplně zbytečně. Ke sklepům třetí řady se už denní světlo nedostalo. Ze všech koutů nepřátelského sklepení vyrůstala všeobjímající tma. Ondřej zacvakal ještě několikrát se stejným efektem. "Kdyby to tak byla jenom povolená žárovka", pomyslel si, protože nic složitějšího opravit nedokázal.

Došátral se po stěně až k místu, kde zeď přetínaly dráty a po nich se dostal vzhůru až k vlastní lampě. Nahmatal žárovku a pokusil se ji trochu utáhnout. Žárovka se tlaku podvolila a pootočila se. Vrátil se po drátech jako po Ariadnině niti zpět k vypínači. Cvak. Sklep vyplul ze tmy do asi tak třičtvrtěšera. Žárovka jako kdyby se chvíli rozmýšlela, její jas se zatřepotal jako pavučiny v rozích sklepení, provětrané zase po nějaké době závanem vzduchu zvenčí.

Co Ondřej uviděl, když odemkl svou kóji, ho dost překvapilo: Brambory nebyly naskládány v pytlích jako ještě před nedávnem, ale byla z nich utvořena jedna velká hromada u zdi. Aby se brambory nerozutíkaly po místnosti, byla celá hromada z jedné strany zapřena několika stlučenými prkny. U druhé stěny se povalovaly prázdné pytle.

"To snad není pravda! Co to tu ta ženská vyváděla?" Vzal do ruky pár brambor. Dva z nich byly shnilé. Ušklíbl se a otřel si ruku do jednoho z pytlů. S jako Svinstvo. "Takový hnůj mám jíst? Až se Ivana vrátí..." Zarazil se. Tady dole ho poprvé napadlo, že se třeba Ivaně něco mohlo stát. Co když ji někdo... Nesmysl! Někde se zapovídala se známými, to je jasné. Ale zarazilo ho hlavně to, že ho poslední myšlenka nepřekvapila. Jakoby podvědomě připouštěl, že by to možná nebylo tak špatné a za zkoušku by to stálo. Blesklo mu hlavou, kolikrát už si takhle v životě přál, aby Ivana zmizela, ale vždycky tu absurdní myšlenku zaplašil.

Vrátil se k hromadě brambor a začal naplňovat tašku. Vtom ale zahlédl pod povrchovou vrstvou brambor něco cizorodého, nepatřičného. Nebramborového. I ve zdejším příšeří rozpoznal nehodící se barvu, tvar i materiál. Odhrabal několik posledních hlíz, které divnou věc překrývaly. Ruka! Lidská ruka! Beze vší pochybnosti - ruka ženská!

Šok!! Šok? Šok. Ne snad kvůli ruce samé, snad víc kvůli tomu, že vůbec nepochyboval, že ruka patří Ivaně. Kvůli tomu, že tento fakt ho nešokoval. Proč by měl být překvapený? Proč by mu to mělo být divné? Vždyť před chvílí o něčem takovém docela reálně uvažoval, dokonce si to možná trošku přál. Nejednalo se o přání vyřčené, jen letmé, lehounce se dotklo hladiny vědomí a opět zalétlo do míst, kam se vejde spousta takových nesmyslů.

"Nemůže to přece být ona, nemá snubní prsten," napadlo ho. Ale hned poté mu došlo, že má před sebou ruku pravou, na té přece Ivana nikdy prstýnek nenosila. Nebo nosila? S hrůzou si uvědomil, že podle ruky není schopen poznat vlastní ženu.

Najednou jako kdyby ho něco napadlo. Vlastně nenapadlo, byl to jen náznak podezření. Měl neodbytný pocit, že pár věcí, zdánlivě nesouvisejících, má něco společného, něco, co jim odvane punc absurdity a nesmyslnosti. Opět to byl jen pocit jako už dnes víckrát, opět to nedokázal zformulovat v myšlenku.

Zdálo by se možná snadné odkrýt i zbytek hrůzného nálezu, věci by se pak určitě vyjasnily. Někdy je ale nejistota se špetkou naděje lepší než stoprocentní jistota. Ondřej neměl dostatek odvahy hrabat dál. Mohl si myslet, že uvnitř Ivana není, mohl mít ještě naději. Nebyl si jist, zda jeho snaha tuto naději si uchovat není spíš otázka zvyku, nebo zda by manželku opravdu postrádal. Ne, nebude hrabat hlouběji, musí si teď promyslet, co dál, a tady nic nevymyslí. Není tu sám. Tiše za sebou zavřel, jako kdyby se bál probudit neklidně spícího člověka, a zhasl světlo.


To je ono!! V hlavě se mu rozsvítilo. Vždyť si to přál! Konečně našel chybějící souvislost, stavící dnešní události do úplně jiného světla. Přál si to. Přál si to stejně jako před chvílí, když přemlouval rozbitou žárovku. Den se mu vracel jako v pozpátku promítaném filmu. Výtah na přání jezdí. Hlava i žaludek přestávají bolet. Stačí si to jenom přát! Ano, vybavuje se mu to úplně přesně: Pronikavý pohled očí a jakýsi hlas, který včera v noci Ivaně i jemu přál splnění každého přání. "Aby se vám splnilo každé přání," zamumlal si pro sebe Ondřej. No to je přece nesmysl. Nesmysl! Zbytek včerejšího opojení, které mu vlezlo na mozek. Krátké spojení. Všechno do sebe sice bezvadně zapadá, ale nedává to žádný smysl. Zaváhal. Znovu otevřel dveře do sklepa a rozsvítil. Ruka byla na svém místě. Objektivní, nezpochybnitelná. Neudržel se a přikryl ji znovu vrstvou brambor. Strach z pravdy? Aby se vám splnilo každé přání!

Ondřej nervózně bloumal bytem. Všechno se mu zdálo být jako ten nejhorší blábol ze sešitku levného čtení do vlaku. Divil se sám sobě, že jeho mozek byl schopen chladně uvažovat, i když bušení srdce cítil až v konečcích prstů. Ten tlukot by se mohl trošku zklidnit, pomyslel si. Měl by se zklidnit. "No tak, je to přece mé přání," dodal Ondřej pro sebe s trochou obav. Stačila malá chvilka. Srdce se začalo postupně uklidňovat, nehrozilo už prasknutím a nebušilo, ale vracelo se do normálního chodu, který člověk nevnímá, a tak o něm nemusí přemýšlet. Je to tedy pravda! Ale stačí to jako důkaz? Nejde jen o otázku vůle a autosugesce? O své vůli neměl Ondřej valného mínění, sugesci nikdy nezkoušel. Svést ovšem všecko na jev, který se nedá vysvětlit, mu přišlo příliš laciné. Teď je zapotřebí chladná hlava, šel tedy do koupelny a pustil si na hlavu proud ledové vody. Když se podíval do zrcadla na svou tvář, uviděl nejen ji, ale i Ivanin snubní prstýnek, odložený zřejmě při ranním sprchování.

Sedl si do křesla a jeho mozek spustil na plné obrátky. Jako první ho zamrazilo pomyšlení, že pro něj byl větším šokem fakt, že by mohl ovlivňovat svým přáním chod věcí, než mrtvola ve vlastním sklepě pod hromadou vlastních brambor a ještě k tomu pravděpodobně mrtvola jeho vlastní ženy. Má to svoji logiku: Každou chvíli přece někdo někoho zavraždí, ale lidé, kteří dokážou vtisknout běhu života svoji vůli, se nerodí každý den. "Možná jen planě fantazíruju," pomyslel si. "Pohled jakýchsi domněle uhrančivých očí, ruka v bramborách, povolená žárovka a všechno ostatní - nemůže to být jen shoda náhod vnímaná jako rádobylogický sled událostí? Vždycky existuje spousta jednodušších a reálných vysvětlení, proč se tedy utíkat k těm bláznivějším?" letělo mu hlavou. Pokud má své fantasmagorii věřit, měl by přece mít nejdříve objektivní důkaz. Co ale tady může platit za objektivní důkaz? Každý další podobný jev může jenom zvýšit pravděpodobnost domněnky, ale jistota..? To ne. Nicméně jakákoli další drobnost ho může utvrdit. "Musím si ještě něco přát," pomyslel si Ondřej, "něco, co nikomu nemůže ublížit, ale co mne může potěšit a co mi zároveň poslouží jako potřebný střípek do mozaiky." Je těžké v takovém okamžiku nemyslet na peníze - jsou hmatatelné, žádné abstraktní pocity nebo dojmy. Je to přece tak snadné! "Pět tisícovek, tady na stůl, jednu vedle druhé!" Byl by to důkaz? Objektivně ne, pro něho ale ano. "Ano, přeju si, strašně moc si přeju, abych dostal pět tisícovek," řekl tentokrát nahlas, snad si myslel, že silou hlasu všechno urychlí. Potichu si hned poté vynadal, proč si přál tak málo.

Chvilku bylo úplné ticho. Srdce teď snad zcela přestalo tlouci, jen od okna se nesl stálý sklem tlumený chór automobilů z rušné ulice. Dole ve třetím patře se dál hádali sousedi. Okolní svět Ondřejovo přání úplně ignoroval. Co by si teď vlastně víc přál? Co by mu přineslo větší úlevu? Ano či ne?

Takže jenom nejapná teorie, výplod mozku poznamenaného silným - leč nepříliš dobrým vínem a ještě silnějšími svinstvy. Napětí povolilo. Jen ta ruka, ta je pravá, to je bez debaty. Jedná se tedy o obyčejnou vraždu bez laskavého přispění nadpřirozených sil, o mrtvolu dosud přechovávanou ve snadno dostupném sklepě, do kterého se může při troše odvahy dostat kdokoli a mrtvolu tam objevit. "Když zavolám policii," pokračuje Ondřej ve vnitřním monologu, "půjdu bručet. Určitě se najde nějaká dobrá duše, která si vzpomene na jednu z našich hlasitějších hádek s Ivanou. Alibi nemám, možná mne dokonce někdo zahlédl s Marií. To vypadá špatně. Mrtvolu je tedy třeba odstranit." Jak? Kam? Jsme v centru města, venku proudí ve dne v noci šňůry aut a tlupy turistů, i policajtů je tu dost. Přitom Ivanino zmizení je třeba nahlásit co možná nejdřív, aby Ondřeje hned od začátku nepodezřívali (stejně budou). Mrtvola už ale tou dobou musí být pryč. Sám to nezvládne, zbývá tedy jediná možnost: Chce to někoho spolehlivého. Žádost o pomoc nebo o spolupachatelství? Ale proč spolupachatelství, když nic neudělal? Marii? Proboha ne! Kdoví, jak by si to všechno vysvětlila. Buď ho bude mít za hnusného vraha, nebo ještě hůř - bude si myslet, že se Ivany zbavil kvůli ní, aby si ji mohl vzít.

"V takové situaci teprve člověk pozná, jak málo má opravdových spolehlivých přátel," povzdechl si Ondřej, když prolistovával svůj diář. "Snad jedině Michal, toho už jsem párkrát tahal z bryndy, má mi tedy co oplácet, a taky na něj vím spoustu věcí. Na něco podobného je v tomhle případě asi lepší spolehnutí než na přátelství!"

--------------------------

Inu - zatím jde vše podle plánu. Michal se sice divil, co prý tak najednou a jestli to není nějakej hloupej fór a proč to jako nejde po telefonu. Ale je kámoš! Za hodinu dole v bistru. Ondřej se z okna podíval na osvětlený vchod s honosným blikajícím nápisem Bistro Monaco. Neměl by radši odhrnovat záclonu, napadlo ho. Zblbnout se dá úplně snadno. Kdyby aspoň věděl, komu má za tu šlamastyku poděkovat!


Zvonek!!! Že by policie?! Ale ta by přece neměla mít zatím o ničem ani ponětí. A Michalovi jasně řekl, že má jít rovnou do bistra. Ještě jednou! A potřetí! Vyzývavý, poroučivý, ostrý zvuk. Ondřej vykoukl špehýrkou. Jen stará Vrbinová odvedle, co může chtít?

"Máte tu ňáký peníze, pane Marek," zazpívala nepříjemně vlezlým drnčivým hlasem. Otevřel. "Nechala to tu včera listonoška, víte, já vám to chtěla dát už večer, ale když u vás bylo tak veselo.... " nakukovala sousedka mezi řečí do bytu. "Jó, má tak někdo život," zanotovala a hlas se jí chvěl závistí. "Mně nikdo nic neposílá, všichni na mě kašlou a taky sem zaplaťpámbu živa," dodala. Ondřej ani nepoděkoval, vzal peníze a přibouchl dveře. Pak ho napadlo, že by mohl být sousedce nápadný, rychle otevřel a zavolal na ni své děkuju. Vrbinová se k němu obrátila a galileovsky připodotkla: "A kašlou, povídám!"

Ondřej se zpotil, když obálku rozbaloval. Konečně to přišlo - honorář za pár posledních článků, dali si s tím na čas. Jedna, druhá, třetí.... Střídavě ho mrazilo a bylo mu horko. Ano, bylo jich pět a k tomu nějaké drobné. Podle plánu. Podle přání.

Člověk by musel být superrealista, aby odolal takovému tlaku důkazů. Žádaných pět tisícovek leželo před Ondřejem na desce stolu, vystavovalo mu na odiv své pobledlé barvy a kochalo se jeho duševní horečkou. To je situace! Vyplňuje se opravdu každé přání - dokonce bez toho, že by bylo vyřčeno, že by muselo být vědomím stvrzeno, stačí lehoučké polopodvědomé přání a je to. Co to je za instituci, která mu dává takové možnosti a proč? Čím si to zasloužil? Jeho pocity byly dvojaké - ano - pocit moci, opojení z možností, které se mu otevíraly, okouzlení vědomím nadřazenosti, okouzlení tím větší, čím byly menší jeho vlastní zásluhy na nabytí těchto schopností. Mohl, co chtěl, možná jenom krátce, možná jen pár minut a pak to skončí. Nevyužít příležitosti je trestné! Má jedinečnou šanci se stát jak nejsvatějším dobrodincem, tak i nejhroznějším despotou.

Svědomí? Lepší já? Pocit odpovědnosti? Ano, i druhá strana barikády se ozvala. Stačí přece, aby si jen pomyslel... Nemusí to přece úplně chtít, stejně se to stane. Jak je snadné pomyslet si něco strašného, jak často nás taková přání napadají. Je libo nechat spadnout letadlo? Ale ne, on si to přece nepřeje, nechce, ale ta hloupost se mu vkrádá do myšlenek tím víc, čím víc se snaží na ni zapomenout. Spadnout letadlo... Žádný problém! "Dost! Přeju si, abych si to nepřál!!!" Snaží se překřičet prvotní myšlenku, ale co víc platí - to, co je skryté, nebo to, co se křičí? Polilo ho horko. Které letadlo to bude? Kolik v něm bude lidí? Zaváhal před vypínačem televize. Nestisknul ho. Nechtěl nic vidět.

Ondřej si až teď plně uvědomil absurdnost své situace: Pokud nechce škodit, nesmí si prostě nic přát. Musí vypnout, přestat na cokoli myslet, přestat snít. Domyšleno do důsledků - před ním jsou pouze dvě cesty: Buď zešílí z následků svých vlastních přání, nebo z toho, že nebude smět na nic pomyslet.

-------------------------------------------

Otupěle zíral do tmavé obrazovky vypnuté televize, kde jediným obrazem byla jeho tvář. Ale moment, teď ho aspoň něco napadlo. Proč mluvit o problému, přece si to stačí jednoduše přát. No ano, "přeju si," Ondřej se snažil co nejvíce soustředit a zavřel přitom oči, "aby ta zatracená mrtvola ze sklepa zmizela a všecko bylo jako dřív." Zpátky do normálního stavu, zpátky do rovnováhy. "Ta mrtvola musí zmizet, ať zmizí, ať zmizí, kamkoli, ale co nejdál, daleko, pryč!" Jak dlouho těm zapráskaným silám může trvat, než ji odklidí? Přeje si to! Na peníze, na takovou drobnou úsluhu čekal víc než půl hodiny. Je odklizení mrtvoly lehčí nebo těžší než sehnat pár tisícovek? Ondřej neúnavně přecházel po bytě. Sejít znovu dolů? Nejjednodušší by bylo, přesvědčit se na vlastní oči. Ještě chvilku, všechno má svůj čas. Došel až ke dveřím a zastavil pohyb ruky těsně nad klikou. Teď, teď už by to mohlo být hotové. Jen trochu odvahy zkontrolovat, jestli je uklizeno. Musí se překonat dřív, než si pro něj přijdou. Možná by to tak bylo lepší, proběhlo mu myslí. Zarazil se. Bylo tohle už přání nebo ještě ne?

Sáhl na kliku a zvonek se rozřinčel, jako kdyby byl na fotobuňku. Ondřejovi se zastavilo srdce a ruka také. Bylo to přání! Polkl a rezignovaně otevřel. Za dveřmi stála Ivana.

"Promiň, nechala jsem tu klíče," řekla a dala mu ledovou pusu ze zvyku na jeho bledě žlutou tvář místo pozdravu. "Neměl bys tolik pít, nevypadáš nejlíp." Chtělo se mu polknout ještě jednou, ale nešlo to.

"No představ si, potkala jsem Ditu, víš, tu spolužačku, jak jsem ti o ní nedávno vyprávěla. Zrovna ráno jsem si na ni vzpomněla. Vůbec se mi dneska docela daří. Koupila jsem všechno, co jsem chtěla sehnat. A to jsem včera četla horoskop a podle něho mám mít dneska strašný den."

Horoskopy lžou," podotkl nezúčastněně Ondřej. "Ano, platí to i pro ni", pomyslel si. Všechno funguje, jak má.

"Řeknu ti, má se docela slušně. Vzala si ňákýho velkopodnikatele, co bys tomu řek? Jsou teď samý prachy." Vešla do kuchyně. "No to je paráda. Ani si na to nešáh, co? Teda tebe bych jí přála! Tebe, ty ožralo!"

"Buď zticha, nevíš, co mluvíš!!! rozkřičel se na ni Ondřej po její zmínce o přání.

"Nejenom ožrala. Sprostej ožrala! Aspoň jeden den bys na mě moh bejt milej." Hlas jí trochu zjemněl: "Kam jdeš? Počkej."

Ondřej pospíchal. Už pět minut měl být vedle v bistru a přemlouvat za pomoci koňaku kamaráda, aby mu pomohl s mrtvolou.

"Počkej, Ondro," zastavila ho ve dveřích. "Nemyslela jsem to tak. Nechoď pryč."

"Mám sraz s kamarádem."

"S kamarádem, jo?" Podezřívavě zdvihla obočí a tiše vzlykla.

"Jo, s kamarádem." Toporně ji pohladil po vlasech. "Za chvilku jsem zpátky." Občas si připadal, jako kdyby ji ještě miloval. Pustil se dolů po schodech.

"Co budeš chtít k večeři k tomu guláši?" zavolala za ním. I ona ještě uměla být laskavá.

Jedno slovo. Jediné slovo stačilo, aby buď urychlil katastrofu, nebo úplně změnil dnešní běh věcí. Záblesk škodolibosti. Přál si to říct. A žádné přání dnes nemohl vzít zpátky: "Brambory," křikl do ozvěny schodiště.

Seběhl dolů pěšky a zvuk jeho kroků zanikl v randálu velkoměsta, jakmile otevřel venkovní dveře.

------------------------------

"Za kamarádem," uchichtla se smutně Ivana. "Pořád si ještě myslí, že o té jeho platinové Maruš nic nevím, trouba." Doprovázena pouze velikým hrncem na brambory začala tápat v houstnoucí tmě sklepa. Snažila se nahmatat vypínač. "Konečně," pomyslela si. "Jen aby to svítilo!" Cvaklo to a sklepní místnost vystoupila z ilegality.

"Kdyby tak té couře jednou někdo zakroutil krkem," povzdechla si a odhodlaně hrábla rukou do hromady brambor.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.