Poznámka: Původně jsem dnes ani nechtěl psát úvodník, když budeme mít jubilejní "maxičíslo" v rozsahu asi desetinásobku běžné nedělní porce, ale některé pro mě podstatné skutečnosti mě přiměly ho nepominout. Jako poslední dobou již obvykle, dopolední úvodník píšu doma v Dobřichovicích a pak se jako skoro každou neděli přesunu do Prahy, kde budu "úřadovat", ve své "kavárenské kanceláři" přímo naproti Bílé labuti zase cca od 14 do 17 hodin, přičemž večer zveřejním konečnou verzi textu.
--------------------------------------------------------------------------------------------
Uplynulý týden u mě byl celkem bohatý na události: V pondělí jsem byl v Berouně na malířské vernisáži, na které jsem se potkal se spoustou známých, v pátek jsem dobrodružně pátral po artefaktech před mnoha lety vytvořených pro mého současného zaměstnavatele a v sobotu jsem měl druhou oficiální komentovanou prohlídku své aktuální fotovýstavy. Přesto ani jedna ze zmíněných akcí pro mě nakonec nebyla tím skutečným vrcholem týdne, tou se ukázalo být jedno úplně nenápadné automatické připomenutí na instagramu, ze kterého bývám normálně spíš rozčilený, protože mi za řadu let svého fungování nikdy nepřipomnělo nic, co by opravdu stálo za řeč, a kdybych ho uměl vypnout, už bych to ke své vlastní škodě dávno udělal. Tentokrát mi ale ta automatická a za normálních okolností dost otravná funkce zprostředkovala informaci pro mě tak důležitou a radostnou, že jsem jí zpětně za mnoho let odpustil stovky případů bezdůvodného obtěžování, protože mi rozsvítila i jinak mlhou zatažené dušičkové dny a dala mi novou chuť popasovávat se každý den s četnými větrnými mlýny kolem sebe i v sobě, i když to může z vnějšího pohledu často vyhlížet jako činnost pošetilá a iracionální.
Jako vždy, kdy Nedělní miniglosy, náš tradiční blogový týdeník, který v pohodových i těžkých dobách "říká vždy ještě o něco víc než pravdu" a který už více než 16 let skoro každou neděli ne zcela rovnou zrcadlovou plochou reflektuje, co se taky odehrálo v politice a společnosti, doputují k "velkému jubilejnímu kulatému číslu", vážně zvažuji, jestli nenastal ten správný čas s touhle obecně celkem nepřínosnou aktivitou v takový sváteční okamžik skončit. A i tentokrát jsem se nakonec rozhodl, že zkusím ještě jedno další číslo přidat a teprve pak se uvidí :-). Vítám vás tedy u speciálně rozšířeného jubilejního 800. vydání, které nepřináší žádné nové glosy (tedy, ne, že by nebyly žádné náměty, třeba takové snímání ukrajinské vlajky v Parlamentu by si vlastní glosu jistě zasloužilo, ale to můžeme příště napravit!), ale připomene to nejlepší z čísel 701 až 799, tedy konkrétně za období od 24. září 2023 do minulé neděle.
I v uplynulém týdnu jsem zveřejnil na svém blogu dva nové články: V článku To se nám to publikuje, když o nás jiní píšou, najdete text kurátorky Lucie Váchové napsaný k mé aktuální malé fotografické výstavě v Divadle Kámen na pražské Invalidovně. Inspiraci pro jen zdánlivě veselý článek O velmi vytočených mužích mi opět poskytl Facebook a někteří jeho uživatelé (no, někteří, bohužel jich jsou stovky a nejspíš tisíce). Z předchozího období ještě jednou připomenu reportáž z vernisáže moc pěkné fotografické výstavy Honzy Kočího - Kočičáka Za hranicí slov, která je k vidění až do 23. listopadu v Heřmanově Městci, kde autor žije (pojedu se na ni podívat ještě jednou v klidu příští sobotu, 15.11. dopoledne). Dál tu mám článek o netradičních a historicky, myslím, velmi zajímavých Porcelánových mincích z období velké inflace v Německu (1920 - 1923); jak by řekli pánové Sovák a Horníček jako Dva písaři - "i s obrázky", a také říjnovou fotoreportáž pro změnu ze své vlastní vernisáže Momentky z výstavy a japonská přísloví.
V našem archívním okénku dnes ještě jednou uvedu odkaz na básničku Čtyřretí a nově přidám článek z úplně prvního roku svého blogování O svatováclavských žaludech, protože - jak jsem se v minulém týdnu dozvěděl, všechny tři stromky "Václavíci" z tehdy mnou zasazených tří žaludů z památného svatováclavského stromu stále žijí a daří se jim dobře; ze dvou jsou dnes již statné stromy (jeden roste poblíž Berouna, druhý poblíž Hořovic), třetího dodnes utiskuji v květináči na parapetu svého dobřichovického bytu.
Příští týden u mne bude nejspíš ještě rušnější než ten právě uplynulý: V úterý bych měl být hostem Večera poezie v pražském Umělecko průmyslovém muzeu, kde budu hovořit o svých dvou vybraných obrazech a o svém vztahu k focení obecně, ve středu budu mít poslední ze tří oficiálních a plánovaných komentovaných prohlídek své malé výstavy Černobílá minima v Divadle Kámen na pražském sídlišti Invalidovna (kdybyste se taky chtěli přijít podívat, poslechnout si, jak jednotlivé fotky vznikaly, a popovídat se se mnou o focení, o estetice nebo jen tak o životě, začínat budeme v 19:30). V pátek vpodvečer (od 16h) budu na vernisáži výstavy Carlose Sardá Vidala v Komunitním centru Matky Terezy v Praze - Hájích. V sobotu, jak už jsem psal, si udělám výlet na Kočičákovu výstavu do Heřmanova Městce. A v neděli, bohdá, usednu zase ve "své" kavárně ke slíbeným Nedělním miniglosám č.801. Tolik plány, uvidíme, jaká bude skutečnost.
Každopádně vám všem, kteří si sem chodíte pravidelně, občas nebo jen zcela výjimečně či pouhou shodou náhod číst, děkuji za vaše návštěvy i komentáře a i do dalšího podzimního týdne vám jako obyčejně přeji, ať se vám daří vše, na co sáhnete, i to, na co byste si sáhnout přáli.