Klavírní koncert Roberta Schumanna - Hélène Grimaud

Komu nestačí ťukat na piáno jedním prstem písničky, ale chce se klavíru věnovat trochu závažněji, pravděpodobně se na své cestě nevyhne skladbám Roberta Schumanna. Třeba jeho Dětské scény hrají adepti klavírní hry snad úplně všech úrovní - od téměř začátečníků, až po etablované virtuózy plnící nejslavnější koncertní sály světa. Taky jsem si kdysi dávno (a tehdy nerad) užil a pamatuju si, jak jsem byl překvapen, když jsem stejný kousek, se kterým jsem se na hodinách "v lidušce" pral, slyšel v podání nějakého legendárního pianisty. Ano, věděl jsem, že Robert Schumann byl velký německý romantický skladatel, že měl za manželku vynikající klavíristku Claru a že trpěl bipolární poruchou, věděl jsem, že napsal krásný klavírní koncert, u kterého se neuvádí číslo, protože byl jen jeden (!), což se např. ve srovnání s Mozartem, kterých jich ve svém krátkém životě "vystřihl" sedmadvacet, může zdát v naší době orientované na výkon hodno maximálně zívnutí. Co jsem ale netušil, jak se všechny tyhle základní informace protly v jednom příběhu krásné a dodnes velice ceněné skladby.

Samozřejmě, jste-li hudební skladatel a máte-li manželku klavíristku, jaksi se předpokládá, že svými opusy budete zásobovat především ji. A Robert Schumann právě toto dělal, u většiny jeho klavírních kusů byla právě jeho manželka prvním interpretem a myslím, že ten dlouhodobý láskyplný cit (o Claru Robert usiloval už od jejích sedmnácti let a tři roky mu trvalo, než se mu ji podařilo na její rodině, která o takových vdavkách nechtěla ani slyšet, vyvzdorovat, dokonce vysoudit, a měli spolu pak za 14 let celkem osm dětí) je na jeho klavírních dílech znát. Přesto Schumann celkem dlouho nemohl své ženě nabídnout vlastní klavírní koncert, několikrát skladbu rozepsal, ale nikdy se mu koncert nepodařilo dokončit. V květnu 1841, tedy rok po svatbě, v době končícího dlouhého manického období, napsal (za pouhé čtyři dny) jednovětou Fantazii a moll pro klavír a orchestr, která dostala opusové číslo 54. Ano, byla překrásná, na svou dobu neobvyklá, protože byla založena na souznění a dalo by se říci "rovnoprávné" spolupráci sólového interpreta a orchestru, jednotlivé nástroje si spolu občas doslova "povídají", nesloužila tedy prioritně - jak bylo tehdy rozšířené - k předvádění technické virtuozity klavíristy, ale koncert v pravém smyslu slova to nebyl. Pak naopak nastalo u Schumanna období hlubokého psychického propadu a deprese, které vyvrcholilo rokem 1844, kdy za celý rok nedokončil žádnou novou skladbu. 

Když začal Schumann v roce 1845 opět pracovat, k hotové orchestrální fantazii se na popud své ženy vrátil, původní podobu skladby upravil na první větu klavírního koncertu (Allegro affettuoso) a přidal "přemosťující" poetickou střední větu (Intermezzo), na kterou bezprostředně navázalo (bez pauzy) závěrečné Allegro vivace. Manželka Clara byla první interpretkou jak v případě původní Fantazie pro klavír a orchestr (13. srpna 1841 v Lipsku), tak i finální třívěté podoby koncertu (4. prosince 1845 v Drážďanech). Zajímavostí může být i to, že manželé tento koncert uvedli (Clara jako interpret, Robert jako dirigent) i v Praze, při cestě z Vídně začátkem února 1847. Hlavní koncert se konal ve Stavovském divadle (předcházel mu ještě jeden "menší" v Platýzu) a měl prý velký úspěch, na rozdíl od chladnějšího vídeňského přijetí.

Bohužel, vzhledem k Schumannovu rodovému psychickému zatížení neměly chvíle rodinného štěstí dlouhého trvání. Už v roce 1854 se skladatel pokusil v dalším období těžkých depresí o sebevraždu a i když byl z vod Rýna zachráněn, dožil v psychiatrické léčebně, kde v roce 1856 v pouhých 46 letech zemřel. Manželka Clara Roberta přežila o 40 let, veřejně vystupovala až do roku 1891 a věnovala hodně úsilí propagaci Schumannovy hudby.   

Klavírní koncert a moll op.54 Roberta Schumanna jsem slyšel opravdu nesčíslněkrát s mnoha interprety, však je také tento koncert téměř povinnou položkou v repertoáru většiny předních pianistů (třeba ve tři roky starém článku Marta Argerich - první dáma světového klavíru jsem se zmiňoval, že je dostupná nahrávka Schumannova koncertu z roku 1952, kdy jí bylo 11 let, a koncert má na svém repertoáru dodnes, kdy je jí 84). Dlouho jsem vybíral, jakou verzi zde představím případným zájemcům, kteří třeba nebudou litovat cca půlhodinky času a záznam si poslechnou. Koncert nahráli opravdu mnozí skvělí klavíristé, já jsem se ale nakonec rozhodl, že se pokusím najít nahrávku, kterou hraje klavíristka, aby se mohla co nejlépe projevit skutečnost, že šlo o skladbu pro milovanou ženu; popravdě - i když to možná bude znít z dnešního pohledu genderově podivně - chtěl jsem, aby se v nahrávce projevilo co nejvíce ženské srdce a ženská duše. Do pomyslného finále se dostala nahrávka, kterou pořídila výborná italská klavíristka Beatrice Rana, ostatně její věk by asi nejlépe odpovídal Claře Schumann v době prvních provedení koncertu. Nakonec mi ale v jejím podání pár drobností "nezaladilo", a tak jsem dal přednost nahrávce výborné francouzské klavíristky Hélène Grimaud, která - snad až na pár taktů hned v úvodu druhé věty - hraje tento koncert přesně tak, jak je mi to milé :-). Jedná se o vystoupení z Lübecku z roku 2013 s NDR Elbphilharmonie Orchester pod vedením Thomase Hengelbrocka.

Možná jste kdysi zaznamenali, že právě Hélène Grimaud měla - na rozdíl od Clary Schumann o cca půldruhého století dřív - s vystoupením v Praze určité problémy - napřed v roce 2007 nevystoupila na festivalu Pražský podzim po konfliktu s jeho ředitelem, o šest let později (tedy v době, ze které je dnešní nahrávka) se z blíže neurčených důvodů pro změnu neuskutečnil její koncert ve Španělském sále Pražského hradu v rámci festivalu Dvořákova Praha. Pak však podle mých informací zafungoval zprostředkovatelský um dirigenta Jiřího Bělohlávka a v roce 2014 Hélène Grimaud v Praze vystoupila s Českou filharmonií právě pod vedením světoznámého českého dirigenta na sérii publikem i hudební kritikou skvěle přijatých koncertů. 

Mimochodem, když jsem se před lety snažil hrát Bachovu Chaconnu (v romantizující úpravě F. Busoniho), nahrávku, která nejlépe vyhovovala mému uchu, jsem našel právě ve vystoupení Hélène Grimaud, protože na rozdíl od spousty svých mužských protějšků nesklouzávala do exhibice a porovnávání "pianistických svalů", aniž by to jakkoli narušilo virtuozitu jejího provedení. Vzhledem k tomu, že právě o něco podobného podle mnoha dobových i pozdnějších zdrojů šlo i Robertu Schumannovi v jeho klavírním koncertu, myslím, že je jeho krásná a velkolepá skladba u Hélène Grimaud v těch nejlepších rukou :-).