Haiku pro duše nad oblaky

Dnes je to přesně pět let, co jsem vyrazil na svou druhou úžasnou japonskou cestu (jednotlivé blogové reportáže z tohoto putování stejně jako z první cesty v roce 2011 najdete v rubrice Japonsko na vlastní oči). Sice se létat nebojím, ale určité napětí pro mě - jako asi pro každého - létání představuje. Let do Dubaje, kterým jsem tehdy svou cestu do Tokia začínal, byl v tomto ohledu specifický, protože jsme odstartovali pouhý den po tragédii malajského letadla, které bylo zničeno šíleným vojenským zásahem v leteckém koridoru nad Ukrajinou, tedy ve stejných místech, kudy měla původně vést i naše cesta. Naše trasa byla nakonec na poslední chvíli odkloněna o něco jižněji, ale přesto člověku samozřejmě při takovém letu běží hlavou spousta ne úplně příjemných myšlenek.

 

A proto chci dnešní malé připomínkové haiku spolu s fotografií, vyhrabanou z hlubokých útrob fotoarchivu a myslím, že dosud nikde nepublikovanou, věnovat nejen tomu nádhernému měsíc trvajícímu toulání napříč celým Japonskem od severního ostrova Hokkaidó až po nejjižnější útesy Kjúšú (a dokonce ještě maličko dál), ale taky 298 nešťastným obětem, které jsem vůbec neznal, stejně jako by v mém letadle skoro nikdo neznal mne, ale o kterých jsem měl - během svého letu a ještě později mnohokrát při vzpomínkách na něj - příležitost dost přemýšlet, obětem, kterým podobné nezapomenutelné putování, jako bylo to moje, jednou provždy odepřela lidská arogance, nenávist a pýcha. Jsou okamžiky, kdy člověku nezbývá než věřit ve vyšší spravedlnost a - jaký paradox - snad i v tradiční poctivé a neúplatné Peklo, které viníkům takové tragédie jednou všechny jejich skutky sečte a podtrhne, i když na ně možná pozemské soudy budou z různých politováníhodných důvodů krátké.

Haiku pro duše nad oblaky

Pod polštář z mraků

ukryjem své tajné sny

při cestě k slunci.

Chata na úbočí sopky Fujisan (cca 2900 m nad mořem), výstupová trasa Subashiri, září 2011