Začátek velké cesty

Ne, nebojte, nerozhodl jsem se odjet do Antarktidy, dokonce ani na Karlštejn ne, který je o dost blíž. Vůbec nejde o mou cestu, vlastně ani o žádnou jinou konkrétní cestu, jen o její obecné vyjádření. A protože jsme na návštěvě v hájemství fotografie, kde je slušné se vyjadřovat hlavně za pomoci světel a stínů, zkusíme se prostě přizpůsobit místním zvyklostem.

Pokud jste minulou sobotu někam cestovali přes pražské Hlavní nádraží, mohl se vám během odpoledne naskytnout pohled na podivného obtloustlého pána s foťákem, který - jako kdyby vůbec nepatřil do zdejšího uspěchaného světa - stál vytrvale kousek od stěny jednoho z místních podchodů a asi hodinu - ač sám s naprosto nevyvinutými loveckými instinkty - číhal na tu správnou fotografickou kořist, která se dílem inspirativní náhody připlete do předem vybraného místa.

 

Z pohledu světla se mi to místo moc líbilo. Zdroje světla tam byly tři: Normální stropní elektrické osvětlení, jakási obsahem zcela nepodstatná barevná reklama na zdi podchodu a hlavně pak východ na nástupiště osvětlený přirozeným denním světlem stékajícím po jen lehce načrtnutých schodech. Ano, tohle byla ta moje "světelná past", do které jsem se v letním a nepříliš rušném odpoledni snažil chytat stínové můry kolemjdoucích - tu se do fotopasti dostal mladý pár dobíhající na svůj rychlík, jindy rozšafný chlapík s horským kolem, výprava Asiatů s obrovitými jezdícími kufry, půvabná mladá dáma s širokým letním kloboukem, starý pán o holi. Desítky lidí, kteří možná zvědavě odhadovali, co to na stěně z nijak zvlášť zajímavých a místy dost zašpiněných dlaždiček asi fotím, a asi málokomu z nich došlo, že fotím je samotné, jejich stíny, které jsou tak neoddělitelné od světla, které do okolního světa vyzařují.

Chtěl jsem dostat do záběru postavu, jejíž stín bude hrát zástupnou roli cestovatele, který tu právě teď startuje svou velkou cestu - kamkoli a za kýmkoli - do míst, která jsou a budou pro něj důležitá. Cestu za světlem, cestu vzhůru, cestu nadmíru významnou a - minimálně v duchu - dlouho připravovanou, a přesto vlastně ve světě nekonečného střídání světel a stínů cestu pomíjivou a jepičí. Cestu, na kterou se ale přes její zdánlivou pošetilost vždycky stojí za to vydat, a tak to každý z nás zkoušíme znovu a znovu.

No jo, je pěkné vymyslet si námět a dobře si ho filosoficky zdůvodnit; teď ho ale ještě nějak zhmotnit do skutečného obrazu v omezených prostorách nevzhledného podchodu, ve spolupráci s neherci, které jsem jaksi opomněl informovat, že jsem je pro dnešek angažoval jako "stínové modely a modelky", navíc, podloudník, zcela bez honoráře!

Fotek mám z podchodu asi šedesát, tak sem dávám tu, která mé představě vyhovuje nejlíp. Neříkám, že optimálně, vysněnému ideálu je naštěstí možné se nekonečně přibližovat a nikdy není úplně hotovo, ale prozatím nejlíp. Však mě znáte, že mi to nakonec nedá a za svým "věčným stínovým cestovatelem" se vydám zas a znova, přesně v duchu vlastního filosofujícího námětu :-).

 

Tak až budete o těchto prázdninách sami někam cestovat, ať je tam pro vás vždycky to nejvlídnější a nejpříhodnější světlo, ať už si ho sami pro sebe představujete jakkoli :-).