O šplhání po tyči

Dá se říct, že na základní škole mi skoro všechno učení šlo bez větší námahy. Tím nechci říct, že by mě naprostá většina učiva zoufale neotravovala, naopak, věcí, které mě ve škole bavily, bylo jako šafránu, což myslím z pohledu nadměrně zvídavého dítěte, jakým jsem byl, není pro školu vůbec dobrá vizitka. Poměrně rychle jsem pochopil, že školní docházka je v naší krásné zemi neurvale povinná, o čemž školáci nemají žádnou možnost vyjednávat, takže školu prostě budu muset těch osm nebo devět let (nepodmíněně!) nějak vydržet. Teprve pak, když to dobře dopadne a budu z osidel povinné školní docházky jako teenager propuštěn, teprve pak možná získám aspoň maličkou možnost svůj osud spoluutvářet.

Za celou dobu osmi let této své nedobrovolné školní docházky jsem dostal do žákovské knížky - pokud se dobře pamatuji - jen dvě poctivě kulaté pětky, tedy koule, kule či taky sardele. Obě přitom byly z tělocvičných aktivit: jedna z plavání, což je dovednost, která mi bohužel byla jednou provždy odepřena, a ač jsem postupně prošel prakticky všemi stupni organizovaného nátlaku, kterým se mě různé školní osnovy snažily k této dovednosti přinutit, dodnes jsem se nepodvolil a s poněkud smutnou hrdostí nadále setrvávám ve své neschopnosti pohybovat se bez dopomoci na vodní hladině. Druhá pětka byla ze šplhu o tyči. Tedy - čistě z pohledu časové souslednosti byla "šplhací pětka" koulí první, protože jsem ji dostal dávno před fiaskem s plaváním.

Jako dítě uvyklé výborným známkám mě kupodivu tahle pětka - jako první a na dlouhou dobu i poslední špatná známka - nijak zvlášť nestresovala: Dokázal jsem docela dobře odhadnout limity svých schopností, a zatímco v jiných předmětech jsem se mohl naučit prakticky cokoli (což ovšem neznamená, že bych to i dělal), byl jsem srozuměn s tím, že tělocvik sestává z mnoha obskurních úkonů, u nichž pro mne bude bezpečnější se se špatnou známkou předem smířit než se sebevražedným úsilím bojovat o lepší. Jeden člověk se však s mou špatnou známkou ze šplhu smířit rozhodně nehodlal: můj otec.

 

Myslím, že moje tělocvičná neohrabanost mého otce dost rmoutila. On sám vyrůstal v klukovské vesnické partě u řeky, takže plavání, běh prostý i s různorodými překážkami, bruslení, šplhání na cokoli, házení do dálky i na cíl či různé kolektivní sporty pro něj byly samozřejmostí. Nechápal proto, čím si od osudu zasloužil takového syna, jako jsem byl já, syna, který od klukovských rošťáren utíkal k naučným knížkám, přestože on považoval za mnohem přirozenější směr opačný. Když jsem z hodiny tělocviku dorazil domů s naštípnutou rukou po ne zcela vydařeném přeskoku přes kozu nebo když jsem si při školním fotbálku dokázal přivodit nepříjemné zranění zápěstí ("proboha, kdyby to aspoň byla noha!"), můj tatínek nevýslovně trpěl. No a pětka jeho prvorozeného syna, na kterého si tolik přál být hrdý, z tak triviální disciplíny, jakou byl v jeho očích šplh o tyči, mu nedávala spát. I rozhodl se jednou, že nebude jen čekat se založenýma rukama na zázrak a přiměje mne můj "šplhací prospěch" zásadním způsobem zlepšit.

Sehnal si kdesi starou dlouhou zrezivělou lešenářskou trubku a tu s pečlivostí a kutilskou šikovností sobě vlastní opracoval tak, aby byla krásně hladká, a natřel ji výraznou zelenomodrou barvou, kterou od té doby nemám rád. Když barva zaschla, slavnostně tréninkovou šplhací tyč vztyčil v odlehlé části naší staňkovské zahrady vedle zahradního altánu, kde tyč vedla do koruny vzrostlé břízy, a tak precizně ji v přesně svislé poloze ukotvil, že na ni mohl bezpečně vyšplhat i třímetrákový medvěd, kdyby se takový na Domažlicku vyskytoval. Když jsem - pravda, trochu nuceně - za tento užitečný dárek otci děkoval, jen jsem smutně vzdychl: Kdyby věnoval tolik úsilí výstavbě mého vytouženého doskočiště pro skok daleký a trojskok nebo instalaci prostého basketbalového koše - tedy ve prospěch mých celkem oblíbených pohybových aktivit, mohli jsme být oba spokojeni. Ale to on ne. "Tak, teď můžeš trénovat šplhání na tyč každý víkend!" řekl mi, jako kdyby právě to snad byl můj tajný sen. A výhrůžně dodal: "A běda, jestli ze šplhu příště nepřineseš jedničku!"

Je zvláštní, kolik rodičů má tendenci zapomínat na vlastní dávné neblahé zkušenosti a domnívá se, že podobný způsob motivace na jejich ratolesti zabere. Kdyby byl můj otec lepším psychologem, přišel by za mnou a se zdviženým prstem a obočím by mi přísně nakázal: "Ať tě ani nenapadne na tuhle tyč lézt, ta je tu jen proto, aby podpírala těžké březové větve, které by se bez ní mohly při silnějším větru snadno ulomit! Nejspíš by tě stejně ani neunesla, protože prostě NENÍ NA ŠPLHÁNÍ, je to jasné?!" V tom případě by mě ovšem tyč začala neodolatelně lákat, takže zvlášť o prázdninách, když musel otec chodit do práce, a nemohl tak na dodržování svého přísného zákazu osobně dohlížet, bych považoval za otázku cti snažit se lézt po ní do koruny zakázaného stromu tak často, jak jen to bude možné. Jenže pokud jsem naopak dostal rozkaz šplhání trénovat každičký den, bylo při mé povaze předem jasné, že napnu všechny své dětské síly, abych se z takového úkolu při každé příležitosti nějak vyvlékl.

Od té doby se pro mě stal jinak překrásný a tajemně zšeřelý kout zahrady s dřevěným altánem, břízou, starým hlohem, velikým stříbrným smrkem a kolem protékajícím potůčkem doslova zakázanou zónou, které jsem se vyhýbal jako upír záhonu s česnekem. Tyč svítivým zelenomodrým nátěrem prosvítající skrze větve se pro mne stala domácím nepřítelem číslo jedna a přibližoval jsem se k ní jen ve zřídkavých okamžicích neodvratné domácí šikany, kdy se otec chtěl na vlastní oči přesvědčit, jaké už jsem ve šplhání udělal díky svému vytrvalému tréninku pokroky. Pak jsem se tedy s nešťastným výrazem ve tváři na tyč pasivně zavěsil, bezúspěšně jsem se pokusil udělat pár "temp" a začal jsem nahlas protestovat, že je tyč udělaná špatně, protože strašně klouže a šplhat se po ní vůbec nedá. V takových chvílích tatínek většinou nevydržel pohled na toho ňoumu, který se vydává za jeho syna, ale kterého mu musela ve skutečnosti podloudně podstrčit nějaká pohybubojná antisportovní kukačka. Aby trochu upustil vzniklý přetlak a nemusel ho fyzicky obrátit proti mně, vždy naskočil na tyč a učebnicovým sokolským stylem vyšplhal do koruny břízy jednou s přírazem a jednou bez přírazu: "Vidíš, nic neklouže!" Ach jo, copak můžu za to, že se mi tak potí ruce? Tak já to do příště napravím, sliboval jsem vždycky, ale dobře jsem věděl, že lžu. Zelenomodrá šplhací tyč a já jsme si nebyli souzeni.

Po nějaké době naštěstí tatínkovu koncentraci na šplh rozptýlila moje druhá pětka z plavání. Nějakou dobu jsem ho pak podezříval - když jsem ho potkával pohrouženého do soustředěného přemýšlení, kterak si pozorně měří rozměry zahrady a především jejích volnějších prostor - že snad uvažuje i o výstavbě tréninkového zahradního bazénu, kde budu moct o víkendech cvičit nejen svá upachtěná "mělčinová" prsa, ale na pořádné hloubce i znak, kraul a kdoví, třeba jednou i luxusního motýlka nebo dokonce retročubičku. Kdo to přece kdy viděl, aby ještě dnes, víc než třicet let po válce, někdo neuměl plavat! Taková základní dovednost! Naštěstí tou dobou ještě domácí bazény nebyly módou, takže by výstavba byla mnohem komplikovanější a nákladnější než vztyčení šplhací tyče, a stavbu by rovněž nešlo tak snadno utajit před sousedy jako ve stínu březových větví postupně blednoucí zelenomodrou tyč, v odlehlém koutě zahrady v sousedství dřevěného altánu, břízy, starého hlohu, velikého stříbrného smrku a kolem protékajícího potůčku stále opuštěnější a osamělejší. Ve škole už se dávno známkovaly jiné aktivity než šplh o tyči a bezprostřední tlak na domácí trénink tak postupně slábnul, až ustal docela. Tyč - jako němý svědek nenaplněných tužeb mého otce udělat ze mne zdatného sportsmana - zůstala stát.

Po dalších pár letech se naplnily zákonem dané povinné roky mé školní docházky, takže jsem se přesunul na gymnázium, v jehož maličké tělocvičně jsme už nešplhali na známky, takže jsem svou první gymnaziální pětku dostal pro změnu z výmyku na hrazdě. Ale o hrazdu už jsme staňkovský "tělocvičný koutek" u altánu doplnit nestihli. Někoho na tamějším úřadu totiž napadlo, že nádherná velká louka nad naší zahradou je zbytečně prázdná, nadměrně voňavá a každé jaro bezúčelně rozkvetlá všemi barvami, takže by se na ní daly postavit desítky nových domů. No a znáte to, k těm domům musí vést i nová silnice a ideální místo pro ni bude právě napříč tím nejzajímavějším, nejmalebnějším a nejtajemnějším koutem naší krásné zahrady, který měl v mých dětských očích prakticky jediné slabé místo - odpudivě zelenomodrou kovovou tyč, po které mé vlhké dlaně vždycky klouzaly tolik, že snad ani nebylo třeba to znovu zkoušet, aby bylo jasné, že v tomto případě je i ta nejupřímnější snaha z mé strany zcela marná.

Když dnes po silnici v těch místech procházím, abych se podíval, kolik nových domků zase na bývalé louce nad naší zahradou na jaře vykvetlo, vždycky si vybavím dávný obraz toho úžasného koutu zahrady, který mám z dětství vtištěný do paměti, a vzpomenu si, jak téhle ošklivě šedé cestě musel do podzemního potrubí ustoupit "náš" zurčivý potůček, jak jsme museli zbourat náš tajuplný zahradní altán vždy plný různorodých věcí povzbuzujících dětskou fantazii, jak jsme museli porazit náš veliký stříbrný smrk, pod který jsme se tolikrát neúspěšně pokusili "zasadit" zbytky hub z lesa, i náš starý červeně rozkvétající hloh, pod kterým rostly maličké ale zatraceně dobré lesní jahody. A samozřejmě - nakonec musela padnout i vzrostlá bříza a s ní konečně i v její koruně zafixovaná kovová tyč - pro nezasvěcené kolemjdoucí zcela neznámého účelu. Dodnes, když se ze zahrady podívám směrem k těm místům, jako bych tu tyč jasně viděl prosvítat mezi větvemi nově vysazených stromů. Je tam, barevná, navěky opuštěná, ale ve mně přesto dodnes vzbuzující obavy: Co předvedu, až mě jednou táta zase vyzve, abych mu ukázal, o kolik jsem se oproti minulé nevydařené zkoušce před čtyřiceti lety ve šplhání zlepšil? To bude zase ostuda!

Kdepak ta tyč asi dnes po tolika letech je? Myslím, že podle její nezaměnitelné zelenomodré barvy bych ji ještě dnes poznal na všech skládkách světa. Stejně jako bych podle jeho nenapodobitelné zručnosti, neobyčejných nápadů, dobrého srdce a sveřepé umíněnosti napomáhat dobrým věcem, i když o ně právě nikdo moc nestojí, poznal i dnes svého tátu.

Pořádně šplhat jsem se nikdy nenaučil a už v to ani nedoufám. Ano, na vojně jsem byl nucen šplhat dokonce po laně, což se ale k mému překvapení ukázalo být mnohem jednodušší než po hladké tyči. A možná se ode mne v některých situacích očekávalo šikovnější šplhání společenské a taky šplhání v různých firemních či jiných - pro mne vždy stejně odpudivě zelenomodrých - strukturách a hierarchiích, kterých je dnešní svět plný, a proto asi není od věci, aby na to byl člověk už ze školy náležitě připraven. Když ale už v raném dětství dostanete z něčeho takového po zásluze čistou pětku, dá se nejspíš předpokládat, že se ve vašem případě sudičky s příslušným talentem nepředaly, takže v tomto oboru v životě žádných zázraků nedosáhnete, zvlášť nejste-li ochotni ve volném čase náležitě trénovat.

Nemůžu si pomoct, ani dnes by mi to určitě nešlo. Přece víte, jak to při takovém šplhání klouže, když se vám vzpomínkami úplně zpotí dlaně i oči.

--------------------

Pozor, do soboty 3.8. probíhá soutěž k vydání jubilejního 500. čísla Nedělních miniglos.

Otázka: Kolik různých miniglos bylo celkem od čísla 1 (únor 2009) do čísla 499 publikováno? Nepočítají se tedy případná opakovaná vydání stejných glos, např. v jubilejních výběrech.

Vítězem se stane ten ze čtenářů, který napíše do blogového komentáře (nebo mi odpověď pošle e-mailem na adresu pvapenik@centrum.cz) výsledek nejbližší skutečnosti. Pokud bude stejně přesných více odpovědí, rozhodne mezi nimi los.

Cenou v této soutěži je některá z mých autorských fotografií ve formátu 30x40cm podle vlastního výběru vítěze.