čtvrtek 6. července 2017

Divoké jesenické zebry pod Vysokým vodopádem

Už několikrát, když jsem zavítal do Jeseníků, jsem se chtěl podívat, jak vypadá tamější nejvyšší vodopád. Jmenuje se (kupodivu) Vysoký vodopád, kdysi měřil 45 metrů, ale v roce 1880 po velké povodni došlo k sesuvům půdy, která zaplnila původní místo dopadu vody a vytvořily se další stupně; dnes se u Vysokého vodopádu uvádí výška 28 metrů. I to je dost a vodopád jsem chtěl vidět na vlastní oči, ale už několik let jsem se vždy z nějakého pseudodůvodu k vodopádu nedostal. Tak jsem si to letos vynahradil, protože jsem si k vodopádu vyšlápl hned dvakrát. Ptáte se proč? No přece kvůli zebrám, které mi u vodopádu překazily focení. Zdá se vám to podivné? Na rysy a vzácně dokonce na medvědy jsme si už v souvislosti s Jeseníky zvykli, na Rejvízu chovají docela normálně pštrosy, ale divoké zebry pod Pradědem?
 
Poprvé jsem k vodopádu vyrazil z Červenohorského sedla. Po hřebenové magistrále, kterou už mám za ty roky prochozenou docela poctivě oběma směry, jsem došel na chatu Švýcárna. Dost silně a studeně foukalo, bylo ne zrovna letně příjemných 10 stupňů a na následující fotce můžete vidět, že z vysílače na Pradědu, který při dobrém počasí na Švýcárnu pěkně shora otcovsky shlíží, tentokrát moc vidět nebylo.


Ze Švýcárny, která je cca ve výšce 1300 metrů, se pak schází po modré značce zpočátku povlovně ale pak docela prudce dolů, protože Vysoký vodopád je asi o 300 metrů níž. Popravdě, s focením vodopádů mám jen samé dobré zkušenosti. Tedy - s vlastním focení vodopádů mám zkušenosti nejhorší možné, ještě se mi nikdy nepovedlo vyfotit nějaký hezký vodopád, aby se mi fotka zároveň i hodně líbila. Ale vždycky se mi při cestě k vodopádům nebo od nich povedlo udělat pár úplně jiných slušných fotek, tak jsem se těšil i tentokrát a táhl jsem s sebou skoro všechno fotovybavení, které mám, samozřejmě včetně stativu. A protože vodopády bývají vysoké (zvlášť když se tak dokonce jmenují), vzal jsem si s sebou i velmi širokoúhlý objektiv, protože použijete-li širokoúhlý objektiv na výšku, vyjde vám objektiv "vysokoúhlý" a do obrázku se díky tomu už leccos vejde :-).

Samotné vodopády jsou od cesty celkem daleko a hlavně vysoko. Když je méně vody, jako třeba právě teď, jsou vidět skrze větve stromů jen vzdálené útlé čůrky vody Studeného potoka. Žádná ohlušující Niagara to věru není! První fotku jsem proto pořídil paradoxně naopak teleobjektivem, abyste mi vůbec věřili, že jsem u vodopádu byl.


Druhá fotka už obsahuje i spodní část kaskády, kterou tvoří zával z kamenů a padlých stromů. Kolem Vysokého vodopádu je jedna z jesenických přírodních rezervací, tak tady příroda má pré.


Jak jsem tedy předpokládal, samotné vodopády z pohledu fotek nepřinesou nic zvláštního, ale další tok Studeného potoka sliboval víc možností. Protože už potoky nějakou dobu fotím, chodím podél jejich břehu a mlsně obhlížím, jestli neuvidím nějakou scenérii slibující zajímavý záběr z mého oblíbeného "zásvětlí". No a v jednom místě jsem přece jen objevil něco, co mne přimělo všechno vybalit a sešroubovat "aparaturu" k focení "pomalým okem". Napřed jsem se pokusil nasadit široké sklo, aby se na snímek vešlo co nejvíc, s tím, že pak přejdu postupně k detailům. V tu chvíli ovšem začalo jako na povel hustě pršet. Už už jsem si říkal, že nebe jen tak hrozí, ale nespustí. Inu, spustilo, zrovna když jsem měl rozfoceno a potřeboval jsem ještě tak dvě minuty exponovat. Opatřil jsem foťáku přepychové "týpí" z vlastní bundy, aby mi nenastydl a sám jsem dešti čelil hrdě v tričku s krátkým rukávem a maratónské kšiltovce :-).

Tohle je první a poslední celkový záběr udělaný zpola ještě za sucha a zpola už za deště. Na první pohled na malém displeji se ani nezdál být zvlášť zajímavý, až doma jsem zjistil, že mi ten světlý objekt vpravo připomíná tvarem krásný zárodek a vymyslel jsem si pro něj (je super pojmenovávat fotku, kterou ještě nemáte v ruce :-)) už předběžný název Zárodek světla. Naopak vlevo nahoře mi ten bystřinný propletenec připomínal postavu, která před čímsi padá na kolena. Za normálních okolností bych hned na místě pořídil detaily, ale pořád lilo a já čekal asi 30 minut a vzýval jsem sluníčko.



Jenže - sluníčko jsem asi vzýval příliš intenzivně, protože se skutečně objevilo, nikoli ale postupně, nýbrž jako když stisknete vypínač. A svítilo zpočátku ještě do docela hustého deště. Bohužel, v lese jsem neměl žádný rozhled, abych viděl, jestli se někde neobjevila duha, v tomhle to měli "hřebenáři" mnohem lepší než já "podvodopádník".

Ze sluníčka jsem měl radost jen chvilku: Přesně do té doby, než jsem zjistil, že odpolední slunce má vzhledem k mým vybraným záběrům ten nejhorší možný směr. Na hladině potoka vznikly "divoké zebry" v podobě stínů okolních vysokých chráněných pralesních stromů. Mimochodem, problém byl dostat ze záběru i stín stativu a můj vlastní, což se v mém případě nakonec po určitém úsilí podařilo (stativ zůstal, vidíte ho?), ale stromy bohužel ze záběru nikdo odstranit nemůže. I když milosrdné oči dokážou světla a stíny velice úspěšně vyrovnávat a vám se na první pohled zdá, že situace se "zebrami" nebude tak horká, bohužel objektivy znázorňují - jak již z jejich názvu plyne - realitu objektivně. A realita je děsivá: Divoké zebry jsou všude kolem!

Tuhle fotku sem dávám jen na ukázku "divokých jesenických zeber". Z takového materiálu ani v tom nejlepším fotoshopu neuděláte slušný kousek.


Asi půlhodinu jsem na místě stál a čekal jsem, jestli se zase nezatáhne, ale mraky odpluly, vylouplo se nádherné slunečné horské odpoledne a já měl neodbytný pocit, že mi sluníčko na dálku rozverně strouhá mrkvičku. Bylo jasné, že s focením na tomto nadějném místě mám utrum.

Jak už jsem psal, doma jsem navíc večer zjistil, že mne detaily z té jediné pořízené "nezebrové" fotky zaujaly o dost víc, než aby nad nimi šlo jen mávnout rukou. Zkusil jsem tedy udělat dva výřezy, které se mi oba velmi líbily, ale tím se samozřejmě zároveň výrazně zhoršuje kvalita fotky. Pro blog by to stačilo, ale na pořádnou fotku ve velkém formátu určitě ne.

Nějakou dobu jsem bojoval se svou leností a pak jsem se rozhodl. Musím se na to místo prostě ještě jednou vrátit, hned po ránu, kdy případné sluneční paprsky budou dopadat po proudu potoka a ne z boku přes mřížoví stromů. Vodopád už můžu bez většího zájmu minout a nezdržovat se, z toho obrázku už nic zvláštního nevykřešu, vodopády prostě neumím. Pořídím jenom tyhle dvě fotky, žádné další nebudou třeba. Poslední den jesenického pobytu jsem tedy brzo ráno vyrazil, abych se jako správný pachatel vrátil na místo činu. Aspoň jsem tentokrát k vodopádu vylezl jinou cestou, z Videlského sedla, to jen abych při svých výletech nepropadl rutině :-).

Dovedete si představit, jakými slovy jsem ocenil, když - poté, co jsem konečně našel to správné místo, což nebylo úplně snadné, protože GPS souřadnice fotek běžně nepoužívám a potok vypadal všude tak nějak podobně - začalo přesně s prvním stisknutím spouště opět pršet. Tentokrát to ale byla ze strany mého svatého jmenovce jen taková kamarádská legrácka, protože chtěl nejspíš ode mne slyšet, jaké máme aktuálně v českém jazyce vulgarismy. Myslím, že - ač na to asi za běžných okolností nevypadám - jako lektor bych si v tomto oboru nevedl špatně. Déšť během pěti minut ustal a vyšlo opět sluníčko, přesně ze směru, který záběru nijak nevadil.

Tohle je výsledek mého opakovaného běhání po horách za kýženým "zárodkem světla". Je tam, v pozici a tvaru, ve kterých jsem si ho představoval. Snad to není příliš intimní nakukování do nitra matky přírody; myslím, že kdyby si opravdu postavila hlavu, že se fotit nechce, dokázala by mi v tom snadno zabránit. Tak to nakonec beru z její strany jako celkem vlídný nepřímý souhlas.


No a tohle je druhý detail z původní "nástřelové" fotky. Před něčím se sklánějící postava? Člověk plazící se z posledních sil na poušti? Pokora? Devótnost? Odevzdání se? Kdoví, na rozdíl od jasného výkladu první fotky si to v tomto případě musím ještě nechat projít hlavou, den po vyfocení je to ještě příliš čerstvé. Ale ladem ani "zárodek" ani tenhle detail ležet nenechám. Už jen proto, že jsem se za těmi záběry kodrcal do dost obtížně přístupné a vysoko položené oblasti hned dvakrát, to si prostě výsledek svého počínání hned zamilujete :-).


Nebojte, nakonec jsem neodolal a když už jsem v údolí Studeného potoka pod Vysokým vodopádem včera byl, stisknul jsem spoušť ještě párkrát i na jiných místech, takže se můžete - někdy příště - mimo jiné těšit třeba i na fotku s pracovním názvem "Odpočinek bezhlavého jezdce".

A takový odpočinek je zatraceně zapotřebí, když ani jako bezhlavý jezdec ani jako bezhlavý fotograf nikdy nevíte, odkud na vás divoké jesenické zebry zaútočí! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.