sobota 1. července 2017

Upajdaný výlet na Rejvíz

Jsem-li někde v horách nebo je v dosahu něco zajímavého, přiznávám, rád chodím pěšky. Když je třeba, dokážu pěšky urazit i docela velké vzdálenosti a může být kosa i vedro, může pršet nebo být sucho jako v srpnu na Lefkadě, můžu jít nalehko nebo s bagáží. Má to ale jednu podmínku: Musím mít nohy aspoň v trochu ucházejícím stavu, což tentokrát nebylo úplně stoprocentně naplněno. Při fotovýletu údolím Bílé Opavy jsem občas - kromě i jinak krkolomných výstupů a sestupů po kamenitém břehu říčky - hňápnul do potoka, což nakonec vzhledem k nevázané kombinaci spousty všudypřítomného kamení a vody vedlo k malé nepříjemnosti: Přinesl jsem si s sebou na hotel pár puchýřů na chodidle, které mi věnovala Bílá Opava zcela zdarma jako věrnostní bonus.

Nevím, jak podobnou nepříjemnost řešíte vy, já používám dost konzervativní postupy - tedy propíchnout/proštípnout plaskýř a dát chodidlu trochu času na zacelení. Jenže - přece se nebudu na dovolené zacelovat celý den, když kolem je tolik krásných míst k vidění! Jako vzor jsem si tedy vzal sportovce nastupující do rozhodujících zápasů se zlomenými končetinami a proraženými lebkami; co je proti tomu dosud nezhojený puchýř? A tak jsem přece jen vyrazil aspoň na malý výlet, autobusem jsem se nechal dovézt (ta potupa pro náruživého chodce) asi 8 km do Rejvízu (ano to je tam, co měli být ti nebezpeční velcí medvědi :-)). V normální kondici se tam dá po zajímavých místech nachodit klidně 20 km a ještě k tomu nějaká ta cesta tam a zpátky... Já se rozhodl se tentokrát šetřit, víc než 10 km nedat a i zpět se dopravit autobusem.
 
Hlavně jsem chtěl vidět Velké mechové jezírko, protože to je - narozdíl od zcela nedostupného Malého mechového jezírka pár kilometrů odtud - za mírný poplatek přístupné. A tak jsem vyrazil velmi volnou chůzí a popajdávaje, protože jsem chtěl puchýřovité noze aspoň trochu odlehčovat, přece jen nejsem žádný lehký velter. Do toho jsem se průběžně dozvídal, jak lijavec podemlel a zneprůjezdnil "moji" železniční trať z Dobřichovic do Prahy, takže jsem se - v příjemně slunečném a dost větrném počasí cítil skoro provinile, že netrpím ve vlídné jesenické povětrnosti jako moji deštěm bičovaní a nacucaní krajani. Provinilost mi sice dlouho nevydržela, ale až ke škodolibému strouhání mrkvičky na dálku jsem se nedostal - přece jen, obávám se, že by moji sousedi měli dost příležitostí mi podobnou nekorektnost vrátit.

Rejvízský výlet byl tedy z mé strany veden nejen v hlemýždím tempu, ale navíc zjevně s hlemýžděm, který na svou nohu lehce napadá, nejspíš proto, že ji má o něco kratší :-).


V okolí Rejvízu jsou odnepaměti rozlehlé horské louky, na kterých se dodržuje prastarý způsob "údržby" v čele s ručním kosením. Z dnešního mechanisticky - ekonomického pohledu je to pomalé a neefektivní, naštěstí dotované, proto tu ještě původní louky jsou a nezarostly náletovými dřevinami.



Louky by nejspíš zarostly podobně jako památník obětem 1. světové války. Byl postaven v roce 1929, na fotkách z období první republiky stojí na otevřené planině nad Rejvízem, s nímž byl ale viditelně "ve vztahu", památník vlastně dominoval širšímu prostoru obce. Dnes jsou kolem něj vzrostlé stromy, přestal být součástí obce a stal se vlastně součástí lesa. Vzpomněl jsem si u tohoto památníku na jeden starý a trefný hřbitovní vtip: "Někde to tady musí být, byl tam nápis "Nikdy nezapomeneme!" Ale motivace udržovat pozoruhodnou památeční stavbu (pět kamenných sloupů - za každý z válečných roků jeden) asi dlouhá léta nebyla moc velká, zvlášť poté, co i rodiny jedenácti ve "Velké válce" padlých rejvízských občanů byly hned po další válce odsunuty do Německa.



Na kovovém kalichu hořkosti je nápis, který v překladu znamená (německy neumím, spoléhám na wikizdroje): "Vlast své mrtvé hrdinné syny pokrývá vavřínem slávy a pláče." No tedy, když si ten překlad čtu včetně té závěrečné dvojí vazby (co to je za nesmysl "vavřín slávy a pláče"?), radši to zkusím se slovníkem ještě jednou: "Vlast své mrtvé hrdinné syny pokrývá vavřínem a slzami."Líbilo by se mi tam někam vtěsnat to "orosení" slzami, ale to by se v dané osobě a času musel použít tvar "rosí slzami", a to mi k tomu patetickému stylu věty moc nesedí. Nu, konec jazykozpytné odbočky, tím spíš, že přichází skutečná odbočka po dřevěných chodníčcích až k Velkému mechovému jezírku.



Velké mechové jezírko je vlastně rašelinné jezero, je to vidět i na jeho hodně tmavé až načernalé barvě vody. Já jsem ale tentokrát neodolal a popustil jsem trochu uzdu odrazu mraků. Sice silně foukalo a pak se na hladině nezrcadlilo nic, ale čas od času se na chvilku vítr utišil a to byla moje chvíle :-).



Zaujal mě i obrázkově vyvedený pokyn. Vypadá to, že by nejradši kachnám zakázali do rezervace vstup, ale protože si ze zákazu - neumějíce číst ani interpretovat schématizující obrázky - zjevně nic nedělají, aspoň jim ochranáři zatli jejich rohlíkový tipec. Kachny, jak jsem si všiml, se jim odvděčují tím, že žerou přísně chráněnou vrchovištní flóru a faunu.



Nezdá se, že by kačenky na jezírku strádaly. Jestli jsem dobře počítal, bylo jich šest čerstvých káčat a jedna maminka. Z nedostatku lidského výživného pečiva se hojily na vážkách, kterých byly na jezírku spousty, a o šídla vedly líté sourozenecké boje.



Po návštěvě jezírka jsem si ještě přešel Rejvíz až na úplně druhou stranu obce, cestou jsem narazil na zajímavý kostelík z 19. století, který se mi uvnitř líbil mnohem víc než zvenku.



Ještě jsem váhal, jestli se zajdu podívat na blízkou lurdskou jeskyni. Nakonec jsem se rozhodl raději se vrátit a dát puchýři šanci se náležitě vstřebat, což se dá vsedě u počítače lépe než při dalších pěti kilometrech pajdání po asfaltu. S jednodenním odstupem už můžu prozradit, že se můj způsob léčby ujal a další den už jsem zase lezl po horách kolem bystřin a vodopádů, co mé jesenické hrdlo ráčilo :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.