pondělí 3. července 2017

Poutní kostel Panny Marie Pomocné ve Zlatých Horách

Mám rád místa s příběhem a existenci silného příběhu těžko může poutnímu kostelu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor někdo upřít. Těch příběhů je dokonce hned několik, takže když teď pár dní pobývám na jesenicku, poutní kostel byl jedním z míst, kam jsem se chtěl určitě podívat.

Prvním příběhem je úplný počátek místní mariánské tradice. Za třicetileté války, která se na oblasti zlatohorska a jesenicka projevila velmi negativně, se prý v těchto místech ukryla před švédskými vojsky jedna místní těhotná žena. V tísni požádala o přímluvu Pannu Marii, která ji vyslyšela a ženě se narodil zdravý syn Martin. Že v tomto případě nejspíš nejde jen o legendu, je patrné z toho, že sám tento synek - když se v dospělosti stal váženým občanem - přikázal na místě svého narození pověsit na paměť onoho příběhu s dobrým koncem obraz Panny Marie. K obrazu začali přicházet poutníci a po nějaké době zde lidé postavili dřevěnou kapli. No a protože příliv poutníků sílil, v 19. století zde byl na místě původní kapličky vystavěn řádný poutní kostel.
 
Druhým příběhem je příběh docela drsné likvidace tohoto poutního kostela: Když byli po druhé světové válce vysídleni němečtí obyvatelé zlatohorska, snížil se logicky i počet poutníků. Navíc po roce 1948 neměla víra na růžích ustláno v konfliktu s "vědeckým pokrokovým názorem" vládnoucích komunistů. Po roce 1955 byly zcela zakázány zlatohorské náboženské poutě a kostel byl postupně za tichého přihlížení úřadů (a občas i za jejich "nezištné" podpory) devastován. V roce 1968 se sice připravovaly plány rekonstrukce, ale ta se nakonec nestihla uskutečnit před dalším utužením ideologických pořádků. Naopak, v roce 1973 byla ruina kostela vyhozena do povětří a místo bylo oficiálně srovnáno se zemí.

No a třetí příběh je optimistickým příběhem vzkříšení kostela i poutní tradice, kdy od 80. let sílily neoficiální snahy o obnovení dávných poutí. Po zhroucení "vedoucí úlohy komunistické strany" v roce 1989 byly tyto snahy rozšířeny i o oficiální část a výsledkem bylo vystavění nového poutního kostela na tradičním místě a jeho vysvěcení v roce 1995. Letos je tedy kostelu krásných a energických 22 let.

Areál poutního kostela je vystavěn tradičně s jen některými modernizujícími architektonickými prvky. Součástí areálu je i budova kláštera a zároveň poutního domu. Je tu ale i docela normální občerstvení a prodejna suvenýrů, prostě vše, co si takový běžný poutník může přát.



V ambitu je kromě spousty informací (které jsem si dovolil využít i v tomto článku společně s informace na Wikipedii) a příspěvků poutníků i docela bohatá fotografická dokumentace včetně stavu kostela těsně před jeho likvidací.



Při velkých poutích zjevně probíhají bohoslužby i venku, kde je tomu přizpůsobený prostor.



Nádvoří dominuje obraz madony s dítětem vsazený do štítu kostelní budovy. Ani dnes se nezapomíná na dávný prvotní důvod, proč vůbec toto poutní místo vzniklo, a běžné jsou zde proto i přímluvy za nastávající maminky a jejich děti, což je mi velmi, velmi sympatické a hned jsem to taky jako plnoprávný poutník náležitě využil a přimlouval se a přimlouval :-).



Kousek od kostela je jako na každém správném mariánském svatém místě i posvátná studánka. Zatímco kostel byl zlikvidován, pramen tu byl pořád, byť ho bylo nutné v souvislosti s výstavbou nového kostela obnovit a upravit. Dnes je u studánky informace, že tato studánka je jedinou památkou, která se zachovala z původního poutního místa.



Pramen je sice slabý, ale vytrvalý, takže jsem samozřejmě zázračnou vodou nepohrdnul, i když do láhve natékala docela dlouho, abych své přímluvy mohl plnohodnotně opakovat i mimo poutní místo, vždycky když jsem se ten den napil. Mimochodem, příležitostí jsem měl dost, protože jsem procházel dlouhý okruh kolem Zlatých Hor; ke všemu zajímavému, co jsem cestou viděl, se vrátíme ve speciálním článku, nechtěl jsem dnes rozmělňovat uvedené silné příběhy dalšími ne přímo souvisejícími tématy.



Mariánský motiv najdeme i na mříži u vchodu do kostela.



Snad mi prominete dost patrné "kácení linií", ale nasadil jsem to nejširší "sklo", co jsem měl s sebou, abych obsáhl po prostrčení objektivu mříží interiér kostela v co největším úhlu.



Základní kámen nového kostela posvětil při své návštěvě Československa v roce 1990 tehdejší papež Jan Pavel II., který má dodnes velmi významnou roli v životě poutního kostela - nejen proto, že Zlaté Hory jsou na česko-polském pomezí, ale i proto, že ostatky svatořečeného Jana Pavla II. jsou umístěny v kostelním relikviáři.



Celkový areál poutního kostela z určitého nadhledu. U kostela se protíná řada turistických cest, takže je možné pokračovat nejen do Zlatých Hor (a následně přes polskou hranici), do Rejvízu nebo naopak směrem na Krnov, ale můžete si projít (jako já) i zajímavou stezku věnovanou především hornické minulosti Zlatých Hor. Ať už ale vyrazíte kterýmkoli směrem, kostel se vám ještě několikrát ukáže v různých pohledech, nejčastěji jako čistá bílá věž obklopená nádhernou zelenou barvou zdravého podhorského lesa.



Tolik zlatohorské "poutní příběhy". Pro mne z nich plyne jeden optimistický závěr: I když vypadá situace sebebezvýchoději a zdá se že je dočista vše ztraceno, ještě to neznamená, že se nemůže obrátit k lepšímu. Někdy to - jak je vidět - nějaký čas trvá, ale je to pro mne známkou, že zlo, nenávist a špatná vůle všeho druhu - i když zdánlivě nezvratně dokonají svou špinavou práci - si nikdy nemůžou být jisté, že jejich snaha nebyla od začátku marná a nepovede naopak paradoxně k tomu, že to, co mělo zcela zmizet z paměti, se v budoucnu zaskví v nové, dosud nepoznané kráse. Kdyby pro nic jiného, tak pro tohle vědomí je příklad zlatohorského poutního kostela dobrý a stojí za to o něm dát vědět - třeba i na blogu :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.