Umíme na blogu přijímat a poskytovat kritické připomínky?

Jedním z témat, která mě po celých víc než osm let, kdy jsem na blogu aktivní, velmi zajímají a baví mne je sledovat, je kritika našich blogových "výpotků". Za tu dobu jsem došel k poměrně zřetelným závěrům, které je možné velmi zjednodušeně shrnout do tří základních a (aspoň pro mě, protože schopnost přiměřeně kritické (sebe)reflexe považuji za důležitou součást výbavy každého člověka) nepříliš povzbudivých bodů:

1. Věcná kritika na blog.cz je zatraceně vzácné zboží

2. Málokdo je schopný kritiku svého blogu bez zbytečných emocí přijmout

3. Málokdo je schopný věcnou a podnětnou kritiku k cizímu blogu poskytnout.

Samozřejmě, něco jiného je to ve verbální rovině: Je mnoho blogerů, kteří své čtenáře přímo vyzývají k projevení názoru, ale podle toho, co na blogu zažívám, dospívám k přesvědčení, že se ve většině případů nejedná o skutečný, ale jen proklamovaný zájem. Nedejbože totiž, aby se někdo opravdu vyjádřil a šlo o vyjádření nepochvalné.

 

Kdyby na blogy zavítal člověk zcela neznalý tohoto svébytného světa, může se mu na první pohled zdát, že blogový svět je jakýmsi ostrůvkem pozitivního myšlení, kde jsou lidé na sebe hodnější než ve skutečném světě, víc se navzájem chválí a povzbuzují. To je ale, myslím, za prvé jen zdání a za druhé to nepovažuji za úplně zdravé prostředí. Blog je totiž svérázné společenství, ve kterém se velmi spletitými cestami hledají lidé, kteří si nějakým způsobem vyhovují svými názory, svým způsobem vyjadřování, zaměřením své tvorby, ať už jde o jakýkoli obor. Vlastně se postupně profilují ony pověstné "bubliny", obsahující lidi podobně naladěné. V dané bublině jsou lidé zvyklí se víceméně chválit, když je jejich dojem aspoň trochu pozitivní či neutrální (nebo dokonce ne až tak moc negativní) a někdy nabývá chvála za každou sotva průměrnou drobnost tak extatické míry, až nad tím zůstává rozum v údivu stát a člověk si říká, že pokud je autor jen trochu soudný, nemůže snad podobnou reakci brát vůbec vážně. Není divu, že pak v bublině soustředěné kolem konkrétního blogera postupem času vzniká až cosi jako pozoruhodný "kult osobnosti", protože vůči neustálé chvále, lichocení a plácání po ramenou je imunní jen málokdo a je zapotřebí si ordinovat dost velký sebekritický odstup, aby vás to dokonce i ve vašich vlastních očích nevyzdvihovalo do nadoblačných výšin.

V okamžiku, kdy se ale v dané bublině znenadání objeví kritické poznámky k publikovanému článku, bývá však okamžitě vyhlášen poplach: Nejenže se často naštve autor sám, ale cizí "hyeně" se mnohdy do krku zakousnou i bdělí hlídači "bublinové jednoty", příznivci blogu, kteří si nedovedou vysvětlit kritickou připomínku jinak, než jako útok. V očích podporovatelů pak často nejde o pouhý atak na autora, ale především o bezprostřední útok na ně samotné skrze jejich vlastní estetiku ve smyslu "jak se proboha někomu něco podobného může líbit?" Proto je třeba v tu chvíli spojit síly a hyenu z bubliny co nejrychleji odehnat, aby "nerušila naše báječné společné kruhy".

Problémů s přijímáním kritiky je samozřejmě víc: Jednak jde o celkem jednoduchou neschopnost vůbec jakýkoli náznak kritického komentáře přijmout. Ta často plyne, jak to říct, ze značně hypertrofovaného sebevědomí některých autorů a autorek, které ale paradoxně nedokáže ustát odlišný úhel pohledu či názor. Reakce je pak přirozená a z pohledu "sebevědomce" i logická: Protože jsem - a to je jasné - fakt dobrej (všichni kolem mne to přece pořád říkají), kritika je tedy nemístná, a toho, kdo ji vyslovil, je třeba co nejrychleji zpochybnit, znevážit a případně umlčet podle klasického pštrosího přístupu "nebude-li se o problému mluvit, nebude ani existovat".

Dalším častým problémem je neschopnost rozlišit mezi haterem a kritikem. Dnes má přirozeně široká škála různých vztahů mezi lidmi z mnoha důvodů, jejichž rozbor by byl daleko za hranicí vytčeného tématu, tendenci se redukovat na jednoduchý "dvojkový systém" líbí - nelíbí, šikula - idiot, přítel - nepřítel. Je to logický vývoj, směřují k tomu sociální sítě svým zjednodušujícím systémem lajků i zkratkovitost sdělení v médiích (ale inklinují k tomu i mnozí dobře viditelní lidé včetně českého prezidenta), a podle mne jde o vývoj nebezpečný. Odsouvá totiž do ústraní naprosto zásadní otázku "proč?", která je, myslím, podstatou celého vývoje lidské společnosti. Budeme-li spokojeni s tím, že na vše může kdokoli říct "demokraticky" svůj - jakkoli hloupý a nepoučený - názor, pro který přece není zapotřebí mít žádné důvody ani znalosti, a tento názor váží stejně jako všechny ostatní a spadne do stejného počitadla, logicky ztratíme schopnost rozlišovat lidi podle motivace jejich zpětné vazby: Někdo s námi totiž (ne)souhlasí doopravdy, někdo jen naoko, někdo proto, že s námi už (ne)souhlasil někdo jiný, někdo proto, že (ne)souhlasí úplně se vším, někdo se chce vedle našeho příspěvku jen zviditelnit a jeho like je jen reklamou na sebe sama, někdo zase jen popouští uzdu své osobnostní úchylce prudit pokud možno za všech okolností, všude a všechny (nejvíc a nejvytrvaleji samozřejmě ty, kteří se z nějakých důvodů nedokážou napadení účinně bránit). Rozdíly v motivaci těch, kteří nás hodnotí, ale nedokážeme v jednoduchém "dvojkovém systému" typu souhlas - nesouhlas nijak postihnout, a nedokážeme z nich tedy pro sebe získat žádnou faktickou hodnotu. Jedině falešný pocit, že jsme oblíbení, protože v naší názorové bublině (zvlášť existuje-li už dlouho) budou nejspíš logicky převažovat reakce kladné. Možná dobré pro ego, ale jinak ani stopa dalšího skutečného přínosu. Uvykneme-li tomuto černobílému systému, dá se předpokládat, že postupně začneme ztrácet schopnost rozlišovat mezi těmi, jejichž kritický pohled pro nás může mít nějakou hodnotu, a má tedy smysl se jím zabývat, a těmi, jejichž kritický pohled je nám celkem k ničemu, protože jediným jeho zřetelným smyslem je vlastní exhibice a image a my jsme mu naprosto ukradení.

Další častou nepříjemností je i stále rozšířenější neschopnost rozlišit mezi názorem a faktem. Je to něco podobného, jako kdyby za vámi přišla vaše přítelkyně a řekla vám: "Poslyš, četla jsem tvůj blogový článek a jen jsem tě chtěla upozornit, že ve slově babička se píše měkké i." A vy jí odpověděli: "Ty už mě nemáš ráda! Jak jsi mi to mohla udělat?!" Zdá se vám to nelogické? Ano, protože to nelogické je. Ale kolik lidí na blogu takto reaguje! Zrovna nedávno jsem si u jedné povídky - mimochodem podle mého laického názoru povídky literárně dost slabé, což byl ale můj subjektivní pohled, který jsem nijak neprezentoval - dovolil napsat, že by pro začátek neškodilo odstranit aspoň ty nejhorší hrubé chyby. Dostalo se mi pouze namyšleného poučení, že autor píše povídky už velmi dlouho, jako by tento samotný fakt tu spoustu chyb nějak opodstatňoval. Opět jsem v tu chvíli byl onou hyenou, která vnáší do hlídané ohrady nepokoj a stres, a kterou je proto třeba společnými silami "bublinové policie" co nejrychleji umlčet a vypudit. Místo toho, aby autor řekl: "Sorry, vole, já se na to mrknu a co budu umět, opravím," radši věnuje zbytečnou energii do obrany proti vybájenému nepříteli, což nakonec během pár minut neomylně vedlo k tomu, že mé komentáře byly vymazány a problém s hyenou tím byl "vyřešen". Ošklivé hrubky ovšem - jako faktické, věcné chyby - bez ohledu na naši výměnu názorů v textu zůstaly a - jak se říká v pohádkách - jestli neumřely, žijí si v článku spokojeně dodnes :-).

Je proto, myslím, šikovné umět rozlišit fakta od názorů, abychom mohli říct: "Na tohle mám jiný názor, takže tvé kritice sice rozumím, ale nezařídím se podle ní. No a tohle je pro změnu neoddiskutovatelný fakt: Babyčka s ypsilonem vypadá opravdu divně a přiznávám, že umělecký záměr to nebyl :-)". No a s tím souvisí i tradiční zaměňování věcné a osobní roviny. Když mě někdo upozorní na chybu, neznamená to ještě automaticky, že mě chce před ostatními shodit a představit jako hlupáka, často si to tak domyslí jen naše vlastní vztahovačnost (kdo nic takového nezná, ať hodí kamenem :-)). Důležité je, myslím, připustit, že kritika není automaticky něco negativního, protože právě v dobré víře poskytovaný upřímný názor nás může posunout v kvalitě dál o mnohem větší krok než sebevětší pochvala. Pokud ovšem o něco takového stojíme a taky to ustojíme.

Pro mě byly třeba moc dobrou školou návštěvní knihy na mých fotografických výstavách, kde je možné vždycky najít i negativní názory, už jen proto, že někteří návštěvníci výstav mají tendenci se stylizovat do role odborníků a samozvaných arbitrů vkusu, aby dali svému okolí najevo svou kulturní převahu. Samozřejmě, všechny výtky se mi špatně četly, to není nic divného, že první obranou organismu proti výtkám je "naježení" (proto se mi taky ostatně nevyplácí reagovat na kritické poznámky a komentáře okamžitě poté, co si je přečtu). Ale při druhém přečtení už je někdy možné odhadnout motivaci vytýkajícího a určitě už je možné zhodnotit, jestli má pro nás výtka nějaký přínos nebo ne. Čím nekonkrétnější a afektovanější "výkřik do tmy" to je, tím menší je jeho přínos a tím menší je třeba si z výtky dělat hlavu. Komentář: "To je největší shit, co jsem v životě viděl!" mě už dávno nechává v klidu, protože jednak je pravděpodobné, že to neodpovídá skutečnosti, jednak z něj nejde nic užitečného vytěžit. Naopak když někdo napíše "Samotné našroubování filtru na objektiv ještě z fotky umění nedělá!", je to podle mne už konkrétní a potenciálně užitečná zpětná vazba hodná pozornosti a určitého sebezpytu, ke které by se měl člověk - byť jen sám v sobě - nějak postavit.

Důležité je pro mne i to, jestli je kritizující ochotný se za svá slova postavit i svou identitou (alespoň blogovou, když už ne vlastním jménem). Pošle-li mne do háje anonym, nemám žádný důvod si jeho názor brát dvakrát k srdci, protože nemám rád ty, kteří střílejí své šípy ze skrytu a nejsou ochotni zaštítit je vlastní tváří nebo viditelnými výsledky vlastní práce. Myslím si ale, že má-li blogový autor ten správný mix sebevědomí a soudnosti, nemůže ho poškodit žádná, tedy ani ta nejhorší a nejhůře napsaná kritika, stejně jako přehnané chválení, protože dokáže mít vlastní kritický kompas a dokáže si z ostatních názorů vybrat ty, kterým je dobré popřát sluchu. Ty ostatní - obzvlášť, jsou-li nevyžádané - prostě propadnou peklu :-).

Samozřejmě, blog není prostředí úplně přirozené: Lidi v něm můžeme mít rádi, ale jen málokdy je spatříme na vlastní oči a jejich obraz - vnější i vnitřní - si vytváříme ve své fantazii. Vidíme nejčastěji jen jejich napsaná slova, zploštělá tím, že nevidíme související řeč těla, nevidíme, jestli bloger při našem chválení opravdu nadšeně plane nebo naopak otráveně vzdychá a protáčí oči, nevidíme, jestli jeho kritické vyjádření doprovází škodolibé mnutí rukou nebo upřímná chuť pomoci. To všechno si musíme domýšlet a domýšlíme si to většinou podle toho, jaké uvažování je nám samotným vlastní a jaká je forma, kterou kritizující použije. Je docela možné, že někdy nad kritikou mávneme rukou neoprávněně a jindy ji třeba zase zbytečně přeceníme, ale v tom se, myslím, blog od běžného světa nijak neliší.

Jak tenhle lehce nesouvislý a nepříliš strukturovaný text zakončit? Možná formulací několika pravidel, která bych vždycky chtěl - pokud jde o kritiku - ctít. Nejsou nijak světoborná, nikomu je samozřejmě necpu, ale jen se snažím a budu snažit je mít na paměti vždycky, když moje texty budou někomu stát za kritické slovo, případně když nějaký blogový článek budu chtít počastovat vlastními kritickými připomínkami:

• Kritika není jedovatý had, abychom se jí museli předem bát.
• Ti, kdo nás svými kritickými poznámkami chtějí učinit lepšími, si zaslouží spíš poděkování než pár facek. Nejdřív nás ale musejí přesvědčit, že to s námi myslí dobře.
• Každá kritická poznámka by měla mít slušnou formu, jinak příjemce kritiky kvůli náhlému návalu horkosti do hlavy ani nemusí stihnout zjistit její obsah.
• Podobně jako se má vždycky přizpůsobit rychlost jízdy stavu vozovky, kritika by se měla vždy přizpůsobit kritizovanému nebo aspoň našemu obrazu o něm. Každý snese něco jiného, např. když má někdo zrovna hodně špatné období a píše jeden depresivní článek za druhým, naše udatná kritika mu nejspíš víc ublíží, než pomůže. Naopak ale, když se někdo chová v diskusi vůči ostatním arogantně, nemůže se divit, když kritika přitvrdí.
• Je nakonec vždycky jen na nás, kterým kritickým poznámkám popřejeme sluchu a které pomineme.
• Přijímat i poskytovat užitečnou kritiku je docela kumšt, není to nic, co by stačilo utrhnout ze stromu, ale musí se to trošku trénovat (a žádný učený z nebe nespadl, že?) a podpořit dobrou vůlí.

Tak, teď ovšem nevím, jakou reakci od čtenářů očekávat. Snad nejlépe něco jako: "Takhle suprovej článek už jsem fakt strašně dlouho nečetl, budu si muset přečíst všech předchozích víc než 1400 článků, protože bez nich teď už prostě nemůžu bejt!" Já už budu vědět :-).

A jaké zajímavé zkušenosti máte s kritickými a pochvalnými komentáři vy, ať už jako příjemci nebo naopak poskytovatelé?