I když se to možná lidem, kteří si četli moje reportáže z Japonska včetně výstupu na krásnou Fudžisan, nemusí zdát, nežiju zrovna adrenalinovým životem. Neskáču z mostů na pružném laně, neúčastním se různých závodů pro drsňáky, nechodím střílet po jiných lidech airsoftovými kuličkami, neřídím motorová vozidla v dopravních zácpách, rušné křižovatky přecházím většinou na zelenou, nelítám na paraglidu, nelámu si končetiny na skalách ani se nepřu s mohamedány, které náboženství je nejlepší. Dalo by se tedy říct, že se pohybuji celkem daleko od nebezpečí úrazu, takže moje pojišťovna, u které jsem i proti úrazu pojištěn, mi nestačí posílat bonusy za bezeškodní průběh.
Jedinou situací, kdy mi nebezpečí úrazu doopravdy bezprostředně hrozí, jsou chvíle, kdy se snažím být z nějakého důvodu nadstandardně opatrný, což většinou není ani tak kvůli sobě samotnému, jako spíš kvůli někomu nebo něčemu, co je pro mne vzácné. V ten okamžik je ale dobré se ode mne držet dál, protože je téměř jisté, že se něco semele. Stejně jako včera.
Právě včera jsem si totiž byl od jednoho výborného pana fotografa převzít jeho úžasnou fotku, která mi padla na jaře do oka na jedné výstavě. Ta fotka mě tak uchvátila, že jsem mu od té doby nedal pokoj, dokud mi fotku neprodal. Nějakou dobu jsme probírali nejvhodnější rozměr a taky způsob rámování, nějakou dobu se fotka vyráběla, nějakou dobu jsme měli na střídačku dovolené. Včera se ale přípravný čas naplnil a já výslednou fotku dostal. Velkou, krásně a relativně bezpečně zabalenou, aby se mi s ní cestou nic nestalo. I tak jsem se ale rozhodl, že na tento vzácný a ne úplně laciný autorský předmět budu nadmíru opatrný. Měl bych se už znát, že to není nejlepší cesta do bezpečí, ale paradoxně právě poukázka na koňskou dávku adrenalinu zdarma.
S velkým placatým zavazadlem (100x65 cm) jsem jel napřed jednu stanici v ranní dopravní špičce metrem a přežil jsem celkem bez úhony. Pak jsem ovšem pohrdl možností pokračovat asi 15 minut do práce pěšky, ale rozhodl jsem se, že si ušetřím námahu (přece jen se takové zavazadlo pronese) a popojedu jednu zastávku autobusem. Kdo chce kam…
I v autobusu jsem si dával dobrý pozor, abych s obrazem o nikoho a o nic "neštrejchnul", i když by jeho pěnový "práskací" obal jistě zajistil, že se při letmém dotyku s nějakým pevným tělesem fotografii nic nestane. Přijeli jsme do stanice a já vystoupil. Kdo mohl tušit, že je poblíž autobusové zastávky malá jablůňka, která po kolemjdoucích škodolibě mrská svá nedozrálá jablíčka jako veverka šišky? Poctivě dlážděný chodník ani kvalitní asfaltová silnice mě dostatečně nevarovaly, že mám dobře koukat, kam šlapu. Vystoupil jsem z autobusu a hned po prvním kroku jsem si zvrtnul kotník, protože jsem šlápl na jedno nedomrlé jablíčko. Za normálních okolností bych nejspíš tohle zaškobrtnutí vybral, ne však v okamžiku, kdy jsem měl v jedné ruce zavazadlo s notebookem a v druhé ruce veliký obraz, na nějž jsem se chystal být celý den mimořádně opatrný.
Poté, co se pode mnou podlomil důležitý pilíř mého kotníku, nebylo nic, co by tělo zadrželo v jeho úmyslu seznámit se zblízka s chodníkem. Upadl jsem tedy poctivě z výšky svých 178 cm na dlažbu, hlavní náraz pohltila moje kolena, ale ani ona nestačila zastavit obtížně kontrolovaný pohyb, takže bylo jasné, že pád bude pokračovat, kam až gravitace laskavě dovolí. Dokončil jsem ho tedy, jak se patří, až mi o chodník lehce cvaklo i mé vysoké čelo a pracně chráněný obraz ulehl po několika piruetách na chodník jako věrný pes po mém boku. No, ulehl je možná příliš nadnesené slovo. Prostě sebou praštil, přesně po mém otcovském vzoru. Ležel jsem tedy na břiše na chodníku a moji autobusoví spolucestující tipovali, kde jsem se asi stihl tak zkárovat už v půl deváté ráno. Pak ale usoudili, že ráno je od toho, aby se spěchalo do práce a není tedy čas ani nálada na zvedání víc než metrákového pobudy z chodníku. Ostatně, bůhvíco v tom velkém balíku má! Pobuda se naštěstí dokázal zvednout sám, i když se musel nějakou dobu rozmýšlet, jestli to náhodou vleže na chodníku není pohodlnější.
Škoda, že nebyl po ruce žádný rozhodčí, protože myslím, že můj nenápadný gymnastický výkon zasloužil odborné ocenění. Salto vpřed sice bylo trochu nedotočené, ale zato bylo díky zvrtnutému kotníku ozdobeno překrásnými vruty, na které si normální sportsmeni troufnou jen v chráněných podmínkách gymnastických žíněnek a za přítomnosti profesionální hlídky první pomoci. No řekněte, kdo z české špičky by se odvážil předvést prvek s podobným koeficientem náročnosti na betonové dlažbě a s rozměrným originálním autorským obrazem v ruce?
Pravda, trochu zklamán jsem byl z reakcí diváků: Místo toho, aby se ozval nadšený potlesk za předvedení náročného prvku ve ztížených podmínkách, diváci po sobě jen rozpačitě pokukovali a nejspíš nebyli tak odborně na výši, aby jeho technickou hodnotu v ranním spěchu rozeznali. Na druhou stranu je jim třeba přiznat, že když už jsem se jim válel u nohou, ohleduplně mne překročili a - jak jsem si stihl všimnout z podhledu - jedna paní snad dokonce chvíli váhala, jestli by mi neměla nějak pomoct. když ale viděla, že mám obtížný prvek víceméně pod kontolou a nemám již dále kam padat, i ona pokračovala v cestě, přičemž se dokázala ještě natolik ovládnout, že její mimoděčné "bravo!!" zaznělo jen tichounce a příslušný pohyb rtů téměř zanikl v usilovném žvýkání.
Když se mi podařilo opět po vzoru bájného Fénixe povstat z prachu a sebrat po širokém okolí své rozsypané věci dřív než shánčliví kolemjdoucí, řekl jsem si, že sokolové mezi mými předky by ze mne jistě měli radost, protože prostná cvičení jinak již skoro zmizela z našeho běžného života s výjimkou několika rezervací v multifunkčních sportovních halách. Sebral jsem i rozměrnou autorskou fotografii, která - jak se ukázalo po rozbalení - přežila mé nedotočené salto mortale bez jediného škrábnutí. Na rozdíl ode mne, na kterém jsou určité pozůstatky praktického provedení náročného cviku i druhý den patrné, možná ještě o něco patrnější, než den první.
Člověk by si ale neměl klást malé cíle: Dnes pro změnu vyrazím do ulic s velkými deskami na své vlastní fotografie, protože si půjdu vyzvednout objednané papírové zvětšeniny fotek ze své dovolené v Jeseníkách. To by bylo, abych pro své spolucestující zase nevymyslel nějaké gymnastické povyražení!
Zvlášť když budu na sebe i na své fotky celý den velmi, velmi opatrný :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.