čtvrtek 21. října 2010

Amsterdam: 6 - Domy (a věže) jen pro štíhlé

I když člověk letí zpátky domů až večer, stejně je poslední den podobného výletu divný. Dopoledne musíte vyklidit pokoj a v lepším případě si aspoň můžete někam uložit zavazadla a vyrazit do města jen nalehko. Když jsem se z hotelu odhlašoval, slečna na recepci se podívala do počítače, mile se na mě usmála a řekla něco v tom smyslu, že to tedy bylo pět nocí plus ramínka, městská přirážka a příplatek za zvuky vydávané přilehlými plameňáky, atd., atd…., což dohromady činí 495 euro, které jí teď zaplatím pěkně na ruku. Nasucho jsem polkl a řekl s poněkud nuceným úsměvem a hlasem co nejpevnějším, aby bylo patrné, že moje stanovisko nepřipouští žádnou skulinku kompromisu, že něco takového vůbec nepřipadá v úvahu, protože všechno bylo předplacené a doložil jsem to při příjezdu potvrzením od cestovky. "Ale v počítači to není," sdělila mi recepční těžko vyvratitelný fakt. "Tak se zkuste podívat do šuplíku, tam to třeba je!" Nerad dělám vlny, zvlášť tak milé slečně, ale milá slečna zřejmě někam něco zabordelila, což může působit jako sympatická roztržitost, ale pět (mých) stovek v eurech by byla přece jen nepřiměřená cena. "Tak zatím můžete hledat a případně se spojit s cestovní kanceláří. Mám spoustu času, letadlo mi letí až večer," řekl jsem a posadil se do pohodlného křesla vedle recepce. Slečna chvilku běhala, bylo slyšet otevírání zásuvek, víření prachu a tlumené hlasy, načež přišla se stejným úsměvem jako na začátku a řekla mi: "Tak jo." V počítači bylo najednou všechno správně, a jakmile je vyplněná správná kolonka, všechno jde jak po drátku. Dřív to tak bývalo s papírem a teď s počítačem.
 
Procházím celý půloblouk Singelgrachtu a hledám nejužší dům, o kterém jsem kdysi něco četl. Vím o něm jen to, že je na Singelgrachtu a má měřit na šířku přesně jeden metr. Viděl jsem tehdy i číslo popisné, ale mezitím jsem už viděl spoustu jiných čísel, jen vím, že nebylo nijak vysoké a bylo (asi) liché. Podezření mám na číslo 63. Na Singelgracht ovšem přicházím z druhé strany od Květinového trhu, kde jdou čísla přes 500. Aspoň že to podél úzkých domečků rychle utíká a čísla se o překot snižují. Když přicházím k číslu 63, jasně vidím, že paměť selhala. Šedesáttrojka je sice úzká, ale není to nic extra. Docházím skoro na konec grachtu a napadá mne spásná myšlenka. Přes mobil se připojuji na vyhledávač a zadám spojení "Nejužší dům Amsterdam". Mobil chvíli pracuje, zatímco začínají padat ledové krupky a já se tisknu blíž ke stěně, aby na mne a především na můj foťák nepršelo tak zhurta. Konečně technika sděluje výsledek: Je to sedmička! To přece musí být někde tady poblíž. Rozhlížím se a zjišťuji, že se na nejužší domeček skoro tisknu. Informační technologie jsou dobrá věc, ale někdy stačí pořádně se rozhlédnout.

Nejužší dům v Amsterdamu. Vlevo vykukuje skrovné přístřeší, pod kterým jsem vyťukával zoufalé mobilní žádosti o radu směřované na centrální mozek lidstva
 

Až budu večer odlétat, bude už tma, takže Amsterdam z výšky pořádně neuvidím. Kromě toho babí apríl pokračuje, protože každých pět minut na chvíli zasvítí sluníčko, ale v mezidobí lije a občas padají ledové krupičky. Nebeské skotské střiky. Když neuvidím Amsterdam z letadla, pokusím se tedy aspoň vyšplhat co nejvýš a mám zálusk na jednu věž, která se mi při procházkách a při plavbě po kanálech zamlouvala svým tvarem i polohou. Kostel, ke kterému patří, se jmenuje Westerkerk, tedy západní kostel, a je kousek od domu Anny Frankové, kde dnes stála ještě o dost větší fronta, než když jsem tu byl posledně, byla dvakrát zalomená o nároží a stálo v ní dobrých dvě stě lidí, kteří si přáli na vlastní oči vidět válečný úkryt celosvětově proslulé židovské dívky a její rodiny. Westerkerk mne zaujal kromě věže i žebrajícími bezdomovci, kteří za úplatu nabízejí bloudícím pocestným ukázat cestu k domu Anny Frankové (je to za rohem). No a pak je také před kostelem památník homosexuálním obětem nacistického režimu v podobě velkého trojúhelníku z růžového mramoru, protože růžový trojúhelník museli nosit vězni deportovaní do koncentračních táborů za homosexuální styky podobně jako Židé žlutou šesticípou hvězdu. Zase jednou se stydím za svou neznalost.
 
V kostele Westerkerk leží ostatky slavného Rembrandta, nikdo ovšem neví, kde. Nápis je prostý, bez patosu a nad jeho podobou by se možná Říhův Divoký koník Ryn docela podivoval
 

Zjistil jsem, že věž je za drobnou úplatu přístupná a bude to asi docela strmý výstup, protože vypadá hodně štíhle a schodiště tu obecně nemají kdovíjaké americké rozměry. I normální schodiště v grachtových domech jsou tak strmá, že se po nich nedají stěhovat rozměrnější předměty. Každý domek má proto ve svém úzkém štítu výběžek s hákem, na který se předmět zavěsí a vytáhne nahoru; do správného patra se pak dostane velkým oknem. Nezvyklé ale praktické. Ale je pravda, že dnes už jsou staré osvědčené postupy často nahrazovány moderní vysokozdvižnou technikou.  Okno jako "nákladní brána" ale asi zůstává nezastupitelné. 

Úzké průčelí a šest podlaží s velkými "stěhovacími" okny a dřevěnými okenicemi. Singelgracht, dům na Květinovém trhu
 

Na věž kostela Westerkerk se pořádají skoro horolezecké výpravy. Útok na vrchol každou půl hodinu. Žádné vrcholové družstvo nesmí mít více než 6 osob, každé dostane svého horského vůdce (zdejšího průvodce) a v každém výškovém táboře je krátké zastavení na vydýchání. Jsou vidět zdejší obrovské zvony, ten největší tříapůltunový jsem si zkusil s požehnáním průvodce rozhoupat, ale tak, aby ještě nezvonil a já tím nevyhlásil sedmi stům padesáti tisícům amsterdamských obyvatel poplach (průvodce ukazuje na mě, jak se lopotím se zvonem a říká ostatním:"Vidíte, dokáže to každý!"), a jsou tu rovněž dvě zvonkohry, na které se hraje skoro jako na speciální varhany. Schůdečky jsou pořád užší a užší a už je mi jasné, proč průvodce tolik lpěl na tom, aby veškerá zavazadla včetně dámských kabelek zůstala dole v šatně (Šerpové tedy nejsou zapotřebí). Mně cestou dělá problém i obyčejný foťák.

Zvonkohra ve věži kostela Westerkerk. Žádné elektronické náhražky, jen poctivé dřevo a kov.
 

Nahoře to fičí jako na severním pólu a celá věž se ve vichru trošičku pohupuje. Opět leje a kolem dokola jsou nacucané mraky, ze kterých se spouštějí provazce vody a místy i něčeho tvrdšího. Vyhlídka pro turisty je v pouhých 42 metrech (asi v půlce věže), ale na Amsterdam je to dost. Průvodce se nám snaží namluvit, že kostelní věž byla ve své době nejvyšší stavbou světa, ale to mu doopravdy neskousnu. Ptám se ho ale na to, co mě zajímá víc než technicko-taktická data věže: Kolikrát už vyšel nahoru? Říká, že dnes je to popáté a běžně dělá denně 8 výstupů, v létě víc. Zeptal jsem se ho, kolikrát už vyšel nahoru za svůj život. Usmál se a řekl, že tu práci sice dělá teprve patnáct let, ale i tak už jistě došel až do nebes. Chvilku jsem počítal a vyšla mi výška kolem tisíce kilometrů. To už by na sedmé nebe mohlo stačit; na to budeme večer i s moderním letadlem malí páni.

Krásný výhled kolem dokola (tady konkrétně na Prinsengracht), jen to sibiřské počasí velkému kochání a focení nepřálo
 

A po příkrém sestupu z věže je už ten správný čas krátce s pokorou porozjímat ve stroze zařízeném ale mimořádně vzdušném interiéru zdejšího kostela, který má asi mezi Holanďany svůj zvuk; vždyť se tady před mnoha lety vdávala tehdejší princezna (a dnešní královna) Beatrix.

Chrámová loď: Jednoduchá výzdoba, spousta světla, nádherné a fungující varhany a samozřejmě nesmí chybět motlitba.
 

Třetím nebem to tedy začalo, tím sedmým to končí. Když se vracím ve dvě ráno domů (milí francouzští spoluevropané totiž zase právě za cosi stávkují, takže máme pořádné zpoždění), zdá se mi, že jsem byl pryč dva měsíce a ne pouhých pět dní. Město mě pohostilo a potěšilo a já vím, že mě i v budoucnu kdykoli přijme do své neobyčejně široké náruče stejně jako milióny ostatních.

Tak ti tedy, Amsterdame, děkuji a třeba příště k tichému rozjímání konečně přidám jako bonus i rituální běh. Máš se věru na co těšit!

Koukám, autoportréty maloval ve velkém jak Van Gogh, tak i Rembrandt, jenže ty se nesmějí fotit. Tak připojuji aspoň autoportrét jednoho anonymního "nemaratónce" a děkuji všem, kteří se pročetli seriálem šesti reportáží až sem, za trpělivost a neutuchající přízeň.
 

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.