V Řecku se nekrade!

Myslím si, že Řecko je celkem bezpečná země, tím spíš, pohybujete-li se na ostrovech a ne mezi demonstrujícími levicovými studenty v Athénách. Postačí, když si necháte pro sebe svůj subjektivní pocit, že "vloni v Turecku na dovolené to bylo lepší" nebo že "ostrov by se měl prodat Německu, aby byly peníze na splátky řeckého dluhu". Nikdy se mi nestalo, že bych se dostal do nějaké šlamastyky, kdy bych se bál o své bezpečí nebo kdy by mi někdo něco sebral, a to už jsem se potkal s leckým a zapomněl různé věci na různých místech. I když třeba situace vypadala podezřele, vždycky jsme nakonec našli společný úsměv a vždycky na mne všechno počkalo tam, kam jsem věc položil, i když to bylo něco cennějšího jako například mobil nebo foťák. Naopak mám po návratu problém zařadit se do "normálního" českého světa, ve kterém je nutné si neustále hlídat kapsy před nenechavci a ve kterém nemá smysl se k zapomenuté věci vracet, protože už ji většinou bez zjevných výčitek používá někdo jiný.

Když si na řeckém ostrově objednáte auto nebo motorku z půjčovny, není žádnou výjimkou, že vám je přistaví s klíčkem v zapalování nebo "pod rohožkou" a v klidu se vzdálí, a nikoho z místních ani nenapadne, že by bylo jednoduché si dopravní prostředek "půjčit". Proč? Vždyť přece není jejich! Jak přirozené! A zároveň jak podezřelé - tedy aspoň pro turistu s českou zkušeností. Když jsem si půjčil



poprvé skútr, bál jsem se od něj odejít z dohledu a před spaním jsem kontroloval, zda je na svém místě a je správně uzamčen. Postupně jsem se od něj byl schopen vzdalovat dál a dál a posléze jsem pochopil, že některé divokovýchodní představy - jako že přijede sehraný zlodějský gang s náklaďákem a odveze vše, co není přikované ke skále - se vůbec neslučují s realitou ostrovního Řecka. Teď už nemám problém ponechat vypůjčenou čtyřkolku stát kdekoli, odejít od ní na půldenní výlet a nechat na ní jen lehce přivázaný fotografický stativ, který se mi nechce vláčet do hor. Důvěra podložená zkušeností.

Až letos jsem poprvé zažil, že by mi někdo něco sebral, byť šlo o drobnost. Čtyřkolku jsem ponechal stát u silnice a vyrazil jsem na tříhodinovou potulku horskou krajinou bez lidí a bez cest. Všechny věc i jsem si vzal s sebou, jen druhou láhev vody se mi nechtělo tahat, na tři hodiny - byť v horkém a suchém prostředí - mi bohatě stačila jedna. Zabalil jsem tedy dočasně nadbytečnou láhev do igelitové tašky a nechal u čtyřkolky. Vodou jsem cestou nijak nešetřil, vždyť přece u silnice mám další.

Když jsem se z hřebenového výletu vrátil, taška s vodou byla fuč. Obešel jsem čtyřkolku kolem dokola, nahlédl jsem pod ní, prohlédl jsem si poctivě široké okolí, ale taška nebyla nikde v dohledu. No co, řekl jsem si; šel tudy z posledních sil poutník zmírající žízní, našel láhev vody jako zázračný božský dar a šťasten, že nezemře, zapálí dnes večer v kostele svíčku za neznámého dobrodince. Pěkná konstrukce, ale přesto jsem se cítil neklidně. Zvlášť když jsem zjistil, že si někdo na mé čtyřkolce hrál se všemi tlačítky a páčkami, které je možné přenastavit bez nastartování. A to už jsem byl docela nervózní. Co když si podobně hrál i s něčím uvnitř, co já jako nemotorista nedokážu odhalit? Co když si podobně pohrál s nastavením brzd a já z hor sjedu rychlostí blízkou volnému pádu. Tajemný neznámý v mých očích pomalu nabýval podoby islámského teroristy, který se mi rozhodl pomstít za to, že jsem se v posledních Nedělních miniglosách nešikovně vyjádřil o nošení burky.

Brzdy ale brzdily, a přibrzdily tak i mé paranoidní vize. Celé dvě minuty. Pak "odešla" přední brzda. Prostě přestala fungovat, páčkou jsem klapal naprázdno a před volným pádem středem horských serpentin mne zachránila brzda zadní, která naštěstí i nadále brzdila spolehlivě. Technická závada, kterých tu u zdejších závodních strojů při takové frekvenci půjčování, nešetrném zacházení a sezónnímu flikování místo oprav, zažijete dostatek. Nebrzdí? Nevadí, trochu to stlučeme, něco utáhneme, z nějaké škvíry vydloubneme trochu špíny a ono to zase poběží. Opatrně jsem dojel do půjčovny a po krátké opravě podle uvedeného receptu zase brzdilo vše, jak mělo. Vyfabulovaný terorista postupně ztratil nabyté kontury a nakonec se rozplynul v provoněném horkém vzduchu jako našedlé mráčky připlouvající od západu.

"To není možné," řekl mi rezolutně jeden řecký známý, když jsem mu líčil svou lapálii se sebranou lahví vody. "Někde tam byla, ale ty ses špatně díval!" nebyl ochoten vůbec diskutovat. "Normálně se skutálela do příkopu, to je jasné! Prostě sis jí nevšiml," dával mi šanci překvalifikovat zločin (pochopitelně nikoli krádež ale moje křivé nařčení) z úkladného na nedbalostní. "V Řecku se nekrade!!" Trval jsem nicméně na svém tak hrdě a vytrvale, jako bych byl rozený Řek. Pak se známý ještě zamyslel: "Jedině snad... " připustil neochotně, jako bych po něm vyžadoval za tento těžký zločin řeckého lidu zítra za kuropění v blízkém lesíku satisfakci pistolemi, "…že to byl nějaký Albánec."

A i když je to vyjádření silně nekorektní, v tu chvíli se mi docela ulevilo, že v nouzi nepoužil jako vševysvětlující alternativu příslušníka jiného státu.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.