Jeskynní kostelík Agios Stefanos

V minulém článku o Lefkadě jsem vám slíbil návštěvu místa, které - ač je velmi zajímavé - je skoro neznámé. Kostelík Agios Stefanos - tedy po česku svatý Štěpán stojí totiž na dobře schovaném a skoro by se chtělo říct utajeném místě. Ale to není na Lefkadě nic divného. Kdysi se tu celé vesnice stavěly tak, aby nebyly pokud možno vidět od moře (dobře je to patrné třeba na vesnici Poros), protože od moře málokdy připlouvalo nějaké velké štěstí pro zdejší obyvatele. To spíš piráti, ale ne takoví ti romantičtí z filmů, ale úplně obyčejní, kteří pramálo rozlišovali, jestli právě berou chudým nebo bohatým, hlavně když je co a komu brát. Ale také vojáků se tu za staletí vystřídaly celé armády a vydalo by to na slušnou přehlídku různobarevných uniforem: Rusové, Turci, Francouzi, Britové...

Hlavně s Turky ve středověku tu neudělali nejlepší zkušenost a řada ostrovanů měla to potěšení se podívat do Turecka - pohříchu ne jako turisté, ale jako otroci. A dobrotu samozřejmě nedělalo ani rozdílné náboženství, což přivedlo zdejší obyvatele doslova do náboženského udergroundu a maličké improvizované svatyně byly stavěné tak, aby nebylo jednoduché je najít. Bohužel, nepovedlo se mi zjistit žádné podrobnosti ke kostelíku Agios Stefanos, třeba kdy byl postaven, jestli tu byla nějaká svatyně i dříve a jestli má jeho poloha nějakou souvislost s náboženským útlakem. Lidé spíš kroutili hlavami: Tady a kostel?

Chcete-li dobře ukrytý kostelík najít, vydejte se od kostela Profitis Ilias v obasti Sfakiotes (viz minulý článek o "Malém proroku Eliášovi") nejkratší schůdnou cestou na vrchol kopce. Z "hlavní" polní cesty vedoucí nad kostelem uhýbá po pár metrech vlevo strmě do vrchu nečetnými turisty prošlapaná stezka, která vás po pár desítkách metrů přivede na skalnatý vrchol. Odtud je již cesta zřejmá, protože se zčistajasna objeví pár betonových schodů dolů a dokonce jakýsi pokus o provazové zábradlí (nikde jinde jsem takovou "zajištěnou" cestu na Lefkadě neviděl). A zároveň se otevře nádherný výhled na druhou stranu ostrova, především severovýchodní část pobřeží. Odtud je to ke kostelíku už jen pár minut zřetelné cesty.

Jen přelezete malý kopec a z vlídného středomořského lesa se rázem ocitnete u vysokých rozeklaných skal. V dáli je vidět moře oddělující Lefkadu od řecké pevniny - Akránie. Na fotce je vidět i improvizované lanové zábradlí. Kdo chce, může se opřít, já si ho radši jen vyfotil.

Pod převislou skálou, v přirozené skalní výduti (které tu vznešeně říkají jeskyně) svítí oprýskanou bílou barvou poněkud bunkrovitý vchod do svatyně. Jedno okno, jedna polovyvrácená vrátka, a samozřejmě nesmí chybět kostelní zvon. O vaklavé kovové zábradlí se nesnažte chytit ani v myšlenkách, sráz je strmý a podloží pichlavé.

Interiér kostela tvoří jako obyčejně modrá a bílá. Vymalováno bylo celkem čerstvě, ptáci a netopýři ještě nestihli nadělat větší nepořádek (ale menší už ano).

Oltář jednoduchý, výbava skromná. Ale co je potřeba víc pro to, aby mohl člověk uctít Boha?

Výhled od vchodu do kostelíku je široširý. Od moře je to sem něco přes 500 výškových metrů

Lanem zabezpečený chodník a betonové schody napovídají, že někdo zdejší má zájem, aby bylo místo rozumně přístupné. Kostelík se dokonce dostal do několika podrobnějších knižních průvodců, takže nejspíš neupadne v zapomnění. Bohužel, na ukazatel už asi při stavebních úpravách nezbyly peníze (což je místní tradice bez ohledu na výši investice), takže se může stát, že budete jako zprvu i já maličko bloudit. Ale i bloudění se tu vyplatí, protože stačí pár metrů a už vidíte pěkně z nadhledu úplně jiný kout ostrova.

Vyprávěl jsem místnímu kostelíku o jeho majestátním vídeňském jmenovci. "To město je také z kamene, viď?" zeptal se nečekaně hlasem větru od moře. "Vidíš," řekl mi s vědoucím úsměvem, když jsem přisvědčil. "Není náhoda, že svého patrona uctíváme právě životem mezi kameny."

Tak ať jde o život věčný aspoň tak, jak je věčný život kamene a svatoštěpánské legendy!

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.