Amsterdam: 5 - Muzejní den

Na dnešek haruspikové věštili celodenní déšť, takže jsem se připravil na den strávený v příšeří (ale suchu) muzejních prostor. Kolem páté mne probudil liják bubnující na okno, který mne v mém přesvědčení ještě utvrdil. A tak se mým dnešním hlavním cílem stalo Van Goghovo muzeum, které jsem si nechtěl nechat ujít, protože prakticky všechny Vincentovy obrazy znám z reprodukcí a taková příležitost vidět některé originály se mi už naskytnout nemusí. Ostatně - předloni jsem za jeho obrazy jel i do vídeňské Albertiny, kde jsem se ovšem víc než o obrazech a barvách dozvěděl o tom, kolik je možné vecpat lidí do výstavních místností, aby to ještě přežili.

 

Van Goghovo muzeum pečuje asi o dvě stovky obrazů slavého malíře a rozsáhlou kolekci jeho kreseb a dopisů. Zajímavá je mimochodem i doprovodná expozice dokládající vliv některých Van Goghových současníků na jeho tvorbu a naopak odraz jeho práce v dílech jeho následovníků

 

Jako obyčejně jsem vyrazil pěšky a potěšilo mě, že už v Amsterdamu dokážu směřovat celkem bezoklikatě k danému cíli. Jedinou překážkou, kterou bylo nutné obejít, bylo Rijksmuseum, nejobrovitější muzejní objekt v Nizozemsku, nad kterým se ovšem vzhledem k rozsáhlé rekonstrukci momentálně sklánějí spíš obrovité jeřáby než múzy. Ty největší turistické taháky včetně Rembrandtovy Noční hlídky byly po dobu rekonstrukce sestěhovány do tzv. Filipova křídla, kam je přístup návštěvníků povolen. Přesto jsem vyslechl úryvek zajímavého rozhovoru páru postarších Američanů, oba byli rozsochatí, on bodrý, ona naštvaná (překlad není doslovný, vystihuje spíš afektovanou atmosféru rozhovoru než jeho přesný obsah):

"No nekecej, my sem jedeme takovou dálku a vono je to rajcmuzeum zavřený!!"

"Jo? A co provedlo? Cheche!"

"Eště si dělej srandu! Něco takovýho se musí stát zrovna nám, bože!"

"To víš, Maruš, to je Evropa. Všechno je tu starý, a to se pak není čemu divit, že je to pořád rozbitý."

"Teda eště sem s tebou někdy pojedu, do takový… Tak sakra Pepo, dělej s tím něco, nebo za sebe neručím!"

Uznejte, že pro takové návštěvníky je i zakrslé křídlo zadního traktu vysvobozením, je-li otevřeno. Ostatně zas tak maličký trakt to asi nebude, když se tam vejde celá Noční hlídka.

Cestou k muzejím jsem neodokázal odolat a vyfotil jsem si do sbírky jedno zajímavé rodinné kolo

 

Na rozdíl od Královského muzea mi Van Goghovo (tedy správně Chochovo, jsme v Nizozemsku, že) muzeum nekladlo žádné překážky. Dokonce šlo všechno úplně bez čekání, i když jsem byl připraven na dlouhou frontu. Byl tady překvapivý klid, až na typickou letištní kontrolu na vstupu, kde procházíte rámem a případným šacováním, pípáte-li nadále jak mimozemšťan. Poctivě a bez strkanic jsem si prošel celou trvalou expozici a navíc ještě několik příležitostných výstav a kolem půl druhé jsem byl s prohlídkou hotov. Co teď? Improvizovaná Noční hlídka ve Filipově křídle mne po té pestré záplavě živoucích barev na Vincentových plátnech nelákala. Ostatně - co bych tu pak navštívil za rok, kdybych všechno stihnul letos?

Na město ještě dopadaly sluneční paprsky, ale na obloze už se houfovaly tmavé mraky a začínalo pršet. Čekal jsem chvilku, jestli nebude nad městem duha - symbolicky ve tvaru polokruhovitých grachtů - ale slunce to nestihlo

 

Počasí mne zatím mile překvapilo. Ráno bylo sluníčko a teplo, ale postupně se začala obloha od jihozápadu zle mračit. Pršet bude zcela jistě, ale občas vykoukne sluníčko, prostě takový babí apríl. Chtělo by to nějaké místo, kde je možné občas skočit dovnitř a občas zase vyběhnout ven. No a tak jsem nakonec šel do zoo. Mám ji ostatně hned u hotelu a můžu si mezi medvědy, šimpanzi, gorilami, slony, úchvatnými starodávnými akvárii, dikobrazy a velbloudy pobýt klidně až do soumraku. Když přišla přeháňka, hupsnul jsem pod střechu nějakého specializovaného pavilónu, když vyšlo zpoza tmavých mraků slunce, užil jsem si ho venku. A protože pršelo čím dál častěji a hustěji, byl jsem pořád víc v interiérech pavilónů, ostatně stejně jako zvířata, kterým tolik vody z nebe taky nebylo moc po chuti. Zoologická zahrada přiléhá ke starému kanálu bývalých doků, takže je jasně ohraničena a nemůže už dál růst, velké množství zvířat je tu na poměrně malém prostoru, i když v moderně zařízených pavilonech. Znovu musím smeknout před lidmi, kteří založili zoo v pražské Tróji, protože je díky poloze i možnostem postupného růstu opravdu jedinečná.

Omluvte prosím technickou nekvalitu (je to focené přes sklo), ale to odpolední přátelské pohovění dvou nesourodých tvorů mi docela symbolizovalo Amsterdam, ve kterém taky leckdy funguje soužití, které by jinde asi nebylo možné, Nebyla to žádná náhoda, oba tvorečkové vydrželi v klidném a spokojeném společném polospánku asi čtvrt hodiny

 

Jeden známý mě před odjezdem stále upozorňoval, že se určitě musím podívat do amsterdamské čtvrti červených luceren. Představuji si, jak mne po návratu potká a natěšeně se mě bude ptát na zážitky. "Víš," řeknu mu, "čtvrť červených luceren jsem sice nenavštívil, ale zato jsem viděl báječné insektárium v zoologické zahradě. A on se bude tvářit chvíli nechápavě, pak se bude netrpělivě vyptávat na podrobnosti, protože něco takového nemůže být samo sebou, bude mu to vrtat hlavou, bude to probírat pro změnu se svými známými… "Jo, měl jsi pravdu," řeknu mu asi ve skutečnosti, "ta čtvrť červených luceren, to je tedy opravdu věc, radost pohledět."
A můj známý bude potěšen, že je všechno, jak má být.

Přece mu nebudu říkat, že mi bylo docela fajn mezi amsterdamskými mývaly! Co by člověk neudělal pro trochu klidu.