Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně aneb Je libo seříznout kopec?

Dlouho jsem zvažoval, jestli se mám zajet podívat na "český technický zázrak", přečerpávací vodní elektrárnu Dlouhé Stráně. Nakonec jsem usoudil, že moje únava po pondělním prvním delším výšlapu je značná a potřebuji odpočinkovější den, navíc bydlím v hotelu Dlouhé Stráně, tak by se jaksi slušelo mrknout, jak vypadají ty originální. Už mnohokrát jsem viděl vodní dílo z dálky, na obrázcích pak i z výšky, a zdálo se mi být nejen technicky zajímavé, ale i docela obyčejně krásné. Řekl jsem si, že to ponechám osudu: Vypravil jsem se do zdejšího infocentra, které pořádá exkurze, v domnění, že buď nebudou schopni dát dohromady požadovaných 15 účastníků nebo naopak budou všechny exkurze objednané a zarezervované až do listopadu. Nabídli mi přesně ten typ exkurze, o kterém jsem uvažoval, s odjezdem už za půl hodiny. Na to, že jsem si to nijak neplánoval, mi to připadlo jako dobrá příležitost podívat se jako bytostný netechnik a nevelký příznivec velkých projektů přetvářejících přírodu, jak takové monstrum zblízka vypadá a něco se o něm dozvědět. Za chvíli už jsem seděl v autobusu.

 

Ono je to s těmi velkými projekty těžké: Staví se to většinou ukrutně dlouhou dobu (zdejší elektrárna 20 let), může do toho kecat kdekdo, i když o celé věci ví jen to, že tím budou ohroženi pulci v loužích u cest, a málokdo věří, že výsledek bude tak krásný, jak o něm fantazírují firemní píár lidičky.

Když jsem o téhle elektrárně přemýšlel, napadl mě kreslený vtip (bohužel, neumím kreslit, tak si budete muset kresbičku z mého popisu představit: Vedle panovníka na trůnu visí náčrtek pyramidy, takový ten technický s různými kótami a přerušovanými čarami, pod výkresem jsou jakési nesrozumitelné egyptské hieroglyfy a před trůnem se uklání hlavní architekt, který říká: "Promiň, veliký Chufeve, jistě to mohl být skvělý projekt, ale nedostali jsme souhlas od památkářů!" Někdy je prostě třeba velkou myšlenku realizovat, aby se vůbec její velikost ukázala a všemožní kritici pochopili, že to asi za to stálo. Ani mně se projekt obrovité elektrárny v takové oblasti, jako jsou Jeseníky, vůbec nelíbil. Nyní ovšem musím říct, že výsledek se mi líbí moc. Bohužel, člověk musí přetrpět značný bordel a ruch při mnoha letech výstavby, což pulcům loužovitým jistě nesvědčí.

Napřed nás odvezli autobusem do prostoru elektrárny, aby do nás dostali nějaké informace. Princip přečerpávací elektrárny jsem znal, shrnu jen v kostce (profesoři fyziky a energetiky snad prominou brutální zjednodušení): Musím vyrobit dvě velké nádrže, jedna z nich musí být co nejvýš, druhá co nejníž, a propojím je tunelem s potrubím, abych mohl vodu honit z jedné nádrže do druhé. Když je proudu v síti přebytek (např. svítí slunce na fotovoltaické elektrárny a ještě navrch fouká do vrtulí, nebo je právě noc a je malá spotřeba), část přebytku se spotřebuje na vytažení vody do výšky do horní nádrže. Když je proudu nedostatek, pustí se voda shora přes turbínu a nějaký proud do sítě se vrátí, když ho nejvíc potřebuju. Je to vlastně způsob, jak si uspořit trochu proudu na horší časy, protože napytlovat se nedá.

Spodní nádrž je asi ve výšce 850 m, ta horní je 1350 m nad mořem. Hora s horní nádrží byla nejen seříznutá do roviny, ale museli ji doslova provrtat, aby si nádrže mohly vyměňovat vodu. Na povrchu to vypadá jako celkem normální kopce, ale hory jsou provrtané skrznaskrz.

V areálu elektrárny je zajímavý "památník" tvořený jedním vyřazeným oběžným kolem turbíny. Prý kdyby byla nouze, je možné ho zase nainstalovat a bude pokračovat v práci. To mi řekněte, která ze soch na různých památnících by tohle dokázala! :-) Mimochodem, je zajímavé, že všechny budovy si drží horský ráz a z dálky jsou k nerozeznání od běžných horských chat.

Pak jsme se prošli dlouhým tunelem, kterým bylo kdysi nutné veškeré obrovité vybavení elektrárny nastěhovat, asi 300 metrů do vnitřku hory, kde je technické srdce celé elektrárny.

Dvě Francisovy turbíny v obrovitém prostoru vylámaném do skály (na délku má 87 metrů, na výšku asi 50). Mne zaujalo na stěně docela zajímavé umělecké dílo ještě z doby, kdy nějaké procento z investic šlo povinně do artefaktů.

Pak jsem nasadil širokoúhlý objektiv, protože jsem vám chtěl ukázat psychologicky zajímavou iluzi pouštění denního světla okny nahoře. Samozřejmě, žádné denní světlo shora nesvítí, jde jen o zářivky, které mají navodit pocit přirozeného osvětlení, i když nad námi je 150 metrů skály. Prý se tam pak lidem líp pracuje, ale neptal jsem se jich na to.

Pak jsme se vypravili na hráz dolní nádrže. Vidíte, že elektrárenské domečky skutečně vypadají šik, bohužel nikdo nevymyslel, jak do horské přírody "přirozeně" zasadit elektrické sloupy.

Dolní nádrž je právě vyčerpaná. 22 metrů vody odfrčelo v nekonečném koloběhu na exkurzi kamsi "nahoru". Maximální hranice, kam sahá voda, je dobře vidět podle nejvyšší čáry na hrázi.

No a teď už jsme se přesunuli k horní nádrži, kde je právě vody dostatek. Je tu malá chata, kam jezdí malý kyvadlový autobus od horní hranice zdejší lanovky, je tu občerstvení a dokonce půjčovna koloběžek, protože od horní nádrže až do Koutů nad Desnou je to 17 kilometrů z kopce. Na kolobrndě jsem jel naposled asi v deseti letech, no, ještě to zvážím, schválně jestli bych si tím užil příslovečný "vítr ve vlasech" :-). Mimochodem, dobře je vidět Divoký důl pod nejvyšší horou Jeseníků, Pradědem (to je ten vrchol s vysokou špičatou budovou). Právě tenhle pohled mě inspiroval k dnešnímu (ale psát o něm budu až zítra, dorazil jsem už skoro za tmy) náročnému výletu Divokým dolem z údolí až nahoru na Praděd, protože to vypadalo z dálky na velký krpál (a teď už vím, že je to krpál i zblízka :-)).

Tak tohle je okraj právě napuštěné nádrže. Žádný přirozený přítok, kromě "dešťovky" sem přitéká voda výhradně zdola. Nádrž je krásně oválná, ale většinou z různých jesenických výhledů vodu neuvidíte, hora prostě vypadá jako normální kopec, jen s pozoruhodně rovným horním okrajem. Krásné jsou ale letecké snímky, bohužel jsem právě neměl při ruce žádné kapesní letadlo.

Když se použije teleobjektiv, budova na Pradědu se zdánlivě dost přiblíží. Při takovém přiblížení jsou dobře vidět i "čarodějnické" Petrovy kameny, výrazný skalní vrchol vpravo.

Horní nádrž má obvod skoro kilometr a půl, dá se obejít a uvidíte odtud krásné výhledy na všechny strany. Nu, dřív tu byl celkem nezajímavý kopec, dnes sem jezdí spousta zvědavců, kolem dokola jsou cyklotrasy, málokdo si pohled na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku odtud nechá ujít. a myslím, že je tu pořád velký potenciál pro další rozvoj.

Nevím, mně se prostě aktuální podoba zdejšího vodního díla líbí a myslím, že nakonec není v rozporu s fungováním chráněných jesenických území. Postupně se z díla, které bylo považované za kontroverzní a jeden čas se mocně diskutovalo, že se projekt úplně "zavře", stalo dílem oceňovaným odborníky i velkou částí veřejnosti. Samozřejmě, oponenti existují pořád, musím ale přiznat, že já už k nim nepatřím. Nepatřil jsem k nim už před touto více než tříhodinovou exkurzí, ale během ní jsem se v tom "nepatření" jedině utvrdil :-).

Pozn.: Pro ty, co čekají tradiční jesenické haiku na dobrou noc (věřím, že už vás hodinu po půlnoci moc není), mám dnes jen omluvu: Mám toho dnes totiž docela dost, protože je za mnou víc než třicekilometrový pěší výlet, místy docela náročným terénem, tak by dnešní haiku mohlo být poněkud unavené, a to bych nechtěl. Ale komu tím zbyla trocha času, může si za domácí úkol nakreslit můj v článku zmíněný kreslený vtip! :-)