Moje odpovědi na vlastní neodbytné otázky

Jak většina z místních čtenářů dobře ví, už pět měsíců se marně pokouším vydolovat nějaké stanovisko k mému tichému lednovému vyřazení z Autorského klubu. Správce klubu jsem oslovil celkem pětkrát e-mailem a dvakrát ve veřejných blogových článcích: Únorovém otevřeném dopisu Tři jednoduché otázky pro správce Autorského klubu a květnovém textu Opravdu si mám na své otázky odpovědět sám?

Jak jsem ve svém posledním článku na toto téma avizoval, pokud žádné vyjádření nedostanu, budu nucen si na své otázky odpovědět sám, o což se dnešním článkem pokusím. Jen pro připomenutí: O jaké otázky šlo? Myslím, že nebyly nijak komplikované a šlo na ně odpovědět během pár vteřin a jasně několika slovy hned na začátku, pokud by ovšem měl správce AK nějakou přijatelnou odpověď k dispozici.

1. Jaký je důvod mého lednového vyřazení z Autorského klubu?

2. Která pravidla jsem při svém blogování porušil?

3. a pro mě osobně ze všech nejdůležitější: Proč jsem se o této změně a o důvodech, které k ní vedly, nedozvěděl od Vás, jak by se při férovém jednání slušelo?

Vzhledem k tomu, že otázky se mi zdají celkem srozumitelné a že správce klubu považuji na základě dřívějších zkušeností za schopného porozumět takto jednoduše formulovanému textu, z jeho mlčení je jasné, že žádnou rozumnou odpověď, kterou by byl schopný si vůči mně veřejně a přitom bez ostudy obhájit, ve skutečnosti nemá, a proto mu nezbývá nic jiného, než být tiše a čekat, až mě celá věc přestane bavit. Nu, je vidět, že ještě tak docela nepřestala, to by milému správci jeho neomalené jednání prošlo příliš hladce.

 

Nejdříve si odpovím na druhou otázku, která je podle mého názoru mnohem jednodušší a jednoznačnější a od této odpovědi se budou odvíjet všechny moje další hypotézy: Žádná pravidla Autorského klubu ani blogu obecně jsem totiž ani náznakem neporušil! Tato skutečnost je tak zjevná, že je to pravděpodobně i jeden z důvodů, proč mi Standa neodpovídá, protože by mi musel "autorský status", který tak rád obhajoval v případě některých sporných klubových členství, stoprocentně uznat, a všechny další případné argumenty by tak ztratily podstatnou část váhy. Na mém blogu je aktuálně téměř 1300 článků (fejetonů, povídek, básní, reportáží, recenzí a glos), které jsou bez výjimky "autorské" - z mé hlavy a mého oka; z cizích zdrojů (s příslušnými odkazy na zdroj, samozřejmě) jsem použil za celou dobu provozu svého blogu, tuším, pouhopouhé dvě nebo tři fotografie z výstav, kde nebylo možné fotit vlastní rukou, a úryvky z textů (formou standardní citace), pokud píšu o nějaké knížce. Můj blog je aktivní nepřetržitě více než sedm let, dlouhodobě přibývají dva až čtyři články týdně, větší přestávky v publikování prakticky neexistují. Logicky mi tedy vychází, že když jsem neporušil žádná pravidla a nedošlo ani k žádné ohlášené změně fungování nebo směřování AK, moje vyřazení z Autorského klubu je za daných okolností věcí čistě osobní. No a protože jediným člověkem, který mohl vyřazení fakticky provést, je správce klubu, znamená to, že jsem ho něčím vytočil, rozčílil, urazil, šlápnul mu na kuří oko, dotknul se ho. Podívejme se tedy blíž na to, jak se mi to mohlo povést.

Můj vztah se správcem AK prošel za poslední roky několika zátočinami. Párkrát jsme se názorově střetli, poprvé při mém prvním vyřazení z AK, kdy jsem pochopil, že můj blog rozhodně není Standovi blízký a vlastně mě nechtěně zdědil po svém předchůdci a zakladateli klubu, dobrovolně by si mne zjevně za člena klubu nevybral. Tehdy jsem Standovi jasně řekl, že členství nebo nečlenství v AK nic nezmění na tom, jak svůj blog povedu a co budu publikovat, a skutečnost, že případně nebudu v AK, rozhodně neobrečím, k tomu mám spoustu příhodnějších příležitostí, které za to opravdu stojí. Výsledkem bylo, že jsem byl do AK vrácen zpátky (protože jsem tzv. o klub projevil zájem!), i když si Standa vhodné adepty na klubové blogy představoval úplně jinak (což se v dalším životě AK mnohokrát potvrdilo :-)).

Několikrát jsme byli ve sporu ohledně změn, které na blogu probíhaly, a je pravda, že jsem často veřejně komentoval, když jsem považoval Standovy kroky za nesprávné. Nijak jsem ale neskrýval svůj názor ani když byl shodný s tím jeho, myslím, že nejsem žádný "profesionální buřič", který musí být pořád v opozici, rád pochválím, mám-li co. Z těchto občasných diskusí jsem dospěl k přesvědčení, že správce AK často nedokáže věcně oponovat jinému názoru, ale kritiku bere osobně. To je na blogu obecně bohužel docela častý jev, ale něco jiného je to u běžného blogera a něco jiného u správce, který musí pracovat s velmi širokým spektrem lidí a názorů. Řeknu-li to "natvrdo", myslím si, že pro člověka, který má ve své odpovědnosti komunikaci s velkou skupinou lidí s nutně rozdílnými názory, je taková vztahovačnost mimořádně nevhodnou predispozicí. Fakt, že navíc vztahovačnost v mužském provedení považuji za velmi neslušivou vlastnost, to už je jen můj osobní a ve vztahu ke kauze mého vyřazení z AK celkem nepodstatný dovětek.

Postupně se ale naše vztahy vylepšily a paradoxně nastalo období naprosto opačné, období vyzdvihování a "mramorizace". Najednou jsem se ze Standových článků opakovaně dozvídal, že jsem jedním z "miláčků blogové komunity", objevoval jsem se mezi doporučenými fotoblogy i "psavci", byl jsem úspěšný v soutěžích, můj nekompromisní postoj vůči PR článkům byl dáván za vzor, v různých souvislostech jsem byl označován jako jakýsi nezpochybnitelný pilíř AK, rozhovor se mnou byl vynášen do nebes. Nemám rád lichocení, zvlášť když se mi nezdá být založeno na skutečné spřízněnosti. Hlavně to ale pro mne byla známka Standovy názorové nevyrovnanosti (znáte to trefné přísloví "Rychle oheň, rychle popel? :-)), protože to, co bylo v jiných souvislostech ještě před nedávnem v jeho očích známkou nedostatečné kvality, se najednou ukázalo jako skvělé, ryzí a nezpochybnitelné. Samozřejmě, v takhle nestabilním názorovém světě pak není divu, když věci zase stejně rychle naberou opačný směr.

Jak jsem se ale za tuhle neobyčejnou náklonnost odvděčil? Místo toho, abych byl loajálním přikyvovačem, chváličem (nebo aspoň "mlčičem" :-)), a tedy skutečným "pilířem" poslední (a už velmi dlouhou) dobou svým správcem zcela deaktivovaného klubu, troufl jsem si v některých diskusích svého klubového šéfa za jeho kroky kritizovat a být vůči němu ironický. Podotýkám, nijak drsně, ale spíš sametově, zlehýnka, kdo zná způsob, jak píšu, bude vědět, jak to myslím; veškeré kritické poznámky byly celkem umírněné. A důvody pro kritiku si byly v různých situacích podobné jako vejce vejci: Neochota obhajovat si v diskusi své názory jinak, než klasickým "protože jsem to tak řekl". Ignorování a aktivní potlačování nesouhlasných názorů - tak "pěkně" a logicky ústící až k aktuální ostudné cenzuře (pardon, vlastně moderování :-)) komentářů na komunitním blogu, kde už v poslední době projdou na obrazovku jen souhlasné nebo zcela neutrální komentáře "bez chuti a bez zápachu", sám jsem si v tomto směru udělal pár soukromých testů. Neschopnost Autorský klub efektivně řídit a někam ho smysluplně směřovat. Když jsem např. chtěl, abychom naformulovali jasnou vizi, čím má a může klub vlastně být, dozvěděl jsem se, že něco takového není třeba a nikdo kromě mne to nechce. No a pamatuji se, že jsem se těsně před vyřazením z AK v jedné diskusi vyjádřil (a trvám si na tom), že kdyby měly černé díry takový management jako AK, už by se dávno všechny kvantově vypařily; tak kdoví, to mi taky asi ve Standových očích dvakrát nepomohlo :-).

Když to všechno shrnu, vychází mi docela logická odpověď i na první položenou otázku: Byl jsem z Autorského klubu vyřazen především proto, že mě správce klubu vyřadit chtěl a mohl! Vyřazení nebylo v souladu s žádnými pravidly, ale bylo jeho zcela svévolným krokem, natolik svévolným, že se k němu snad dokonce stydí přihlásit a stát si za ním. Konkrétním důvodem pro vyřazení je pak pravděpodobně prostý fakt, že ho svým psaním, konáním a občasnou kritikou prostě štvu, chci po něm, aby uznával, rozvíjel a dokonce tvořil pravidla, namísto toho, aby si mohl kdykoli dělat cokoli, co si právě zamane, což je postup jemu vlastní a - nepopírám - pro převažující teenagerskou klientelu blogu.cz možná i lépe vyhovující a pochopitelnější. Navíc píšu tak, že si Standa nikdy není úplně jistý, jestli ho náhodou nějak nepřímo nenapadám nebo se mu nevysmívám; ironie a nejasná obrazná vyjádření ho zneklidňují a nedokáže s nimi pracovat. Proč by mi tedy moje členství v Autorském klubu mělo navyšovat návštěvnost (považte, postupně rostoucími čísly návštěvnosti se pak ještě vždy v novém roce veřejně chlubím, taková jsem hyena!), aby si moje občas pichlavé texty a komentáře na jeho adresu mohlo přečíst více lidí?

Standa není zvyklý své kroky zdůvodňovat a blogeři mu tuto jeho "libůstku" ze mně nepochopitelných důvodů tolerují ("on už je prostě takovej"), částečně proto, že jim nic jiného nezbývá, protože házení hrachu na zeď po nějaké době omrzí i ty nejvytrvalejší (i když v tomhle případě jde občas spíš o čočku :-)). Navíc Standa má administrátorský přístup ke všem článkům a komentářům, může bez vysvětlování mazat, co se mu zlíbí a občas to i dělá. Nejspíš mu dělá dobře ona "božská role" toho, kdo může v určitých situacích rozhodovat o blogerově bytí a aktivně do něj zasahovat podle svého uvážení a momentální míry naštvanosti či frustrace, bez jakékoli odpovědnosti za případné vlastní chyby a selhání. Opět musím zdůraznit, že je ale Standa oficiálně odpovědný za komunikaci s blogery, a proto jeho vyhýbání se nepříjemným otázkám považuji za možná lidsky pochopitelné, ale každopádně profesionálně nepřijatelné. I proto mohu jen zopakovat to, co už jsem před několika lety Standovi v jiné souvislosti neveřejně napsal: kdyby pracoval pro mne tím způsobem, jakým nezřídka komunikuje se svými klienty/blogery, dělal by tu práci jen velmi, velmi krátce.

A to už jsme u odpovědi na třetí a záverečnou otázku: Standovi na žádné "férovosti" prostě nezáleží. Neohlíží se na etiku svého jednání a jeho pojetí "slušnosti" je zjevně jiné, než vyznávám já. Necítí na své straně žádnou chybu a nechápe, proč pořád kvůli takové lapálii prudím. Když jsem ho vyzval k vysvětlení a otevřené výměně názorů, dokázal jen uhýbat a schovávat se, což považuji za zbabělé jednání (poznámka pro právníky: nikdy bych si netroufl tvrdit, že je zmiňovaná osoba zbabělcem, říkám jen, že v mém konkrétním případě - jistě jen pouhou shodou okolností - jedná tak, jak to zbabělci běžně dělávají :-)).

Kdoví, možná, že kdybych se v lednu nezačal provokujícím způsobem ptát, ale pokorně před panem správcem poklekl, kdybych si posypal hlavu popelem a petzoldovsky pomačkal v ruce čepici, kdybych řekl, že už to víckrát neudělám (i když netuším co!) a pěkně poprosil, že mi na členství v AK opravdu moc, ale fakt moc záleží, a proto se cele svěřuji do jeho vlídných pečujících rukou, třeba bych v něm zadrnkal na tu správnou strunu všemocného a uctívaného šéfa - dobrodince, takže by se nade mnou ustrnul a do klubu mne vrátil. Kdo mě ale jenom trošku zná, myslím, že dobře ví, jak málo byl takový vývoj pravděpodobný: Kdykoli rád pokorně pokleknu před ženou, kterou miluju (a jsem moc šťastný, že jsem měl možnost to v posledních několika letech opravdu párkrát udělat), ale rozhodně nemám nejmenší důvod se doprošovat o členství v klubu, jehož kafkovsky nevyzpytatelný šéf mi ani neumí vysvětlit tak jednoduchou věc, jako proč už mě tam nechce. Zájem o AK budu mít zas až v době, kdy si budu moct jeho šéfa vážit.

Samozřejmě, vše, co jsem tu napsal, jak jsem už předeslal v minulém článku na toto téma, jsou jen hypotézy, které vůbec nemusí odpovídat skutečnosti. Třeba je realita mnohem prozaičtější a já si vše vykládám od začátku špatně. Žádnou lepší verzi však k dispozici nemám, i když jsem pro to, abych zjistil pravdu, myslím, udělal dost. Takže, milý Stando: Jestli máte lepší výklad skutečnosti než jsem v tomto článku předestřel, není nic snazšího, než ho za sebe doplnit, rád ho tady v plném znění a na rozdíl od vás i bez "moderování" zveřejním, ať si každý může obě naše verze porovnat. A jestli jsou mé hypotézy správné a vy je můžete i ze svého pohledu jen potvrdit, nemusíte dělat vůbec nic, stačí, když budete mlčet dál, já už budu vědět :-). V tom případě zajásám, že jsem se konečně po pěti měsících dočkal svých odpovědí, se kterými - když už jste je sám nenaformuloval - alespoň souhlasíte, a mohu vás konečně přestat otravovat. Aspoň prozatím :-).

P.S.: Děkuji všem, kteří se o tuto mou "kauzu" v uplynulých měsících zajímali, tedy nejen těm, kteří vyjádřili podporu mému snažení a případně připojili v komentáři nebo e-mailem své vlastní podobné zkušenosti, ale i těm, kteří to celé považovali z mé strany od začátku za pouhou ztrátu času. Velmi si nečekaně rozsáhlé odezvy vážím a získané informace pro mne byly důležité, abych lépe pochopil, že to, co se tváří jako podivná výjimka, je vlastně z dlouhodobého pohledu spíš pozoruhodné pravidlo :-). No a bývalým "spoluklubníkům" přeju pevné nervy, trpělivost a hlavně co nejvíc výborných a čtenářsky vděčných článků, ze kterých si budu moct jako "emeritní člen" a prostý čtenář na titulce vybírat. Už se těším!