Když jsem se vrátil před třemi lety z putování Japonskem, rozhodl jsem se vzpomenout si na dávné dětské časy, kdy jsem si spořil pár mincí do kasičky, abych mohl na kolotoče a na střelnice, až v létě přijede pouť. Tentokrát jsem to udělal maličko jinak než kdysi, ale princip zůstal stejný: Když jsem občas při nějaké příležitosti dostal kovovou padesátikorunu, dal jsem si ji prostě stranou s tím, že až se sejde padesátikorun dostatek, směním je za nějakou další zajímavou a neobyčejnou cestu. Zda se to podaří a padesátikoruny nepadnou dříve na úplně jiné naléhavější účely, a kdy se jich sejde tolik, abych se jejich prostřednictvím dostal aspoň kousek za Prahu, to v té době nebylo vůbec jasné.
Rok se ale sešel s rokem a posléze ještě s jedním dalším, a ukázalo se, že i v tomto případě je systém malých postupných krůčků docela užitečný. Kovový poklad každým příležitostným cinknutím těžkl a těžkl a nedávno se při letmém přepočítání ukázalo, že by z toho už nějaký výlet "za hranice všedních dnů" být mohl. A tak jsem začal trochu shánět, poptávat se, a postupně vznikly kontury další dovolenkové akce.
Je ostatně nejvyšší čas. Loni jsem měl nejdelší souvislou dovolenou necelý týden v Jáchymově a ostatní volno jsem si bral většinou po jednotlivých dnech. Sice dál "šlapu do pedálů", jak se dá a jak se prý i sluší, ale poslední dobou docela jasně cítím, že šlapání se mi už zadírá, rytmus těžkne, úsměv ve tváři je nahrazován křečovitým šklebem a nejspíš bude rozumné na chvilku z kola slézt a šlapání nahradit nějakou formou přiměřeně aktivního odpočinku.
A tak jsem sesypal všechny kovovky, které mi za poslední tři roky zůstaly po kapsách a vyměnil jsem je za neobyčejnou letní cestu. Pravda, netroufl jsem si přijít do zprostředkovatelské společnosti s veleměšcem, hodit ho hlavní referentce na stůl a prohlásit temně: "Tumáš ženštino, je toho na osm kop! Přepočítej, kousnutím ověř zrno, a mandel pak dej stranou pro sebe a jako obětinu, aby vše v dobrém proběhlo a poklad se dostal tam, kam má, a ne k petrovským a lapkům přičinlivým." Vše jsem musel zařídit tak, aby alespoň závěrečná fáze obchodu mohla proběhnout bezhotovostně, i když - jak jistě uznáte - oproti házení naditých kožených měšců na stůl je to velmi neosobní, neromantická a veskrze nudná technicistní forma.
Vše se nakonec podařilo a teď je moje domácí příruční truhla prázdná. Místo ní a místo mně ne zcela blízkých radostí starého ujce Harpagona mám teď pár papírků, které mě opravňují těšit se na to, až nastane správný čas. Co myslíte, kam mne nohy, železní ořové nebo nebeští ptáci v létě zanesou? To nemusí být zajímavé zdaleka jen pro mne, protože nejspíš už tušíte, že podle toho se bude řídit i to, jaké reportáže a z jakých míst by se mohly na tomto blogu za nějakou dobu objevit.
Zkuste si zatipovat. A návdavkem můžete přidat do komentářů nějaké vaše vlastní vytoužené místo, které byste rádi navštívili, kdyby to šlo. V tom už se samozřejmě položek v anketě držet nemusíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.