Jsou chvíle, kdy si připadnu děsně nemoderní a konzervativní. Nemluvím teď o tom, že např. nevlastním žádný automobil. Mám totiž k autům kladný vztah, líbí se mi jako artefakty i jako ukázky perfektně zvládnuté techniky a mám velkou úctu k těm, co je umějí dát dohromady, i k těm, co jimi umějí bezpečně a beze stresů vládnout. To, že nemám auto, ještě neznamená, že bych nadšeně prosazoval resuscitaci dostavníků nebo starodávných nosítek. Rovněž nevlastním myčku - ne proto, že bych si kdovíjak liboval v ručním mytí nádobí, ale prostě proto, že při těch pár kouscích nádobí, které používám, by myčka byla zbytečností. Jsem rád, že nemusím každý den rozdělávat oheň a topí za mne - je-li to vůbec zapotřebí - elektrika, nepovažuji máchání prádla v potoce za romantický způsob praní a raději hodím svršky do pračky. V tomhle, myslím, moje nemodernost netkví.
Stále častěji se ale přistihuji, že nerozumím některým skutečnostem současného světa, nebo možná i rozumím, ale jsou mi natolik proti srsti, že si neumím představit, že bych je dokázal vzít na milost nebo dokonce osobně využít. Jednou z dobrých ukázek, o kterých jsem se dozvěděl tento týden, jsou tzv. ghostwriteři, tedy nájemní psavci (doslova duchpisálci nebo píšící duchové), což by mohlo mé vážené blogové přátele a známé, pro které je psavost jednou ze základních podmínek blogování, docela zajímat.
Ghostwriteři fungují skutečně jako výkonní duchové pracující pro ty, kteří se chtějí pochlubit slušným vlastním článkem, ale buď to sami dostatečně neumějí, nebo nemají na takové věci čas, případně prostě zjistí, že během doby, kterou by museli strávit psaním, se mohou věnovat oblíbenějším nebo výnosnějším činnostem. V takovém případě si mohou kýžený text objednat u ghostwritera, kterému dají zadání: téma, žánr, základní myšlenkový rámec a strukturu, rozsah, styl. No a jejich psavý nájemný duch už všechno zařídí a dodá text doslova na klíč, přičemž z profesionální skromnosti nestojí o uznání a o dobré jméno, ale vystačí si s pouhými penězi. Všichni jsou spokojeni: Zadavatel dostal svůj text, který vydává za svůj (důležitá je přece autorská myšlenka, to ostatní je tak nějak pouhé řemeslo, že?), ghostwriter dostal zaplaceno za své spisovatelské umění a za svou neviditelnost, a čtenáři dostali příděl své duchovní potravy.
Můžete si takto nechat udělat na klíč doslova cokoli: Článek do místního plátku o 150. výročí místního spolku dobrovolných hasičů, text odborně se tvářící (třeba diplomku), báseň milované ženě k svátku (nikdy by do vás neřekla, jaký jste poeta!), inzerát na internetovou seznamku, kdoví - možná, máte-li dostatečně naditou prkenici, i román, kterým jste se rozhodli celosvětově proslavit.
Že něco podobného existuje, jsem věděl, ale představoval jsem si, že je to bráno spíše jako činnost pološerá, morálně sporná, vykázaná na okraj vědomého světa a víceméně odsouzeníhodná. Ale ve světě, kde existují dokonce legální agentury, u kterých je možné si objednat svedení a související diskreditaci partnera, se můj předpoklad ukázal jako mylný. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se o této metodě dozvěděl jako o oficiálně uznávané možnosti, jak naprosto regulérně připravovat "své" texty. Když jsem na internetu našel firmy nabízející oficiálně přesně tyto služby. Když jsem dostal radu, že - budu-li chtít psát v angličtině, úplně nejlevnější je zadat práci specialistům do Indie, kde je možné srazit sazbu až na 4 dolary za hodinu práce a ještě mohu mít návdavkem dobrý pocit, že se kvůli mé skvělé zakázce v Indii nají nejméně jedna celá chudá rodina.
Přemýšlím nad tím a připadám si velmi, velmi nemoderní v názoru, který se mi stále ne a nedaří odehnat: Že mi totiž tahle aktivita čpí na hony po podvodu ("proč hned mluvit o podvodu, vždyť se to přece vůbec nedozvíš!"), že bych se musel hanbou propadnout, kdybych měl dílo někoho jiného vydávat za své (jednou jsem to udělal na gymplu, když jsem nedokázal spoutat svou fantazii a obrazovou mluvu natolik, abych dokázal zcela strohým a citově nezabarveným stylem napsat domácí úkol na téma "Popis uměleckého díla", a dodnes se za svou tehdejší nezaslouženou jedničku před svým již zesnulým češtinářem stydím). Že mi takové formální články "na váhu" prostě nedávají smysl. A představuji si Alberta Einsteina, jak zadává ghostwriterovi zakázku na pár stránek o speciální teorii relativity: "Tady máte základ a něco na to naplácejte, ať je toho víc, hezky to vypadá a moji vědečtí oponenti puknou vzteky! Jo, a jak jsme se posledně bavili - tak tu domluvenou love story tam nedávejte, to by nemusel Nobelův výbor ustát, ti hoši vůbec nemají smysl pro humor! Ale to "Pokračování příště" na konci nechte, ještě mě napadlo pár drobností k fotoelektrickému jevu a gravitačním vlnám, to bych vám poslal na zpracování po prázdninách."
Na druhou stranu je možná dobrý nápad obklopit se podobnými duchy pro více účelů: Jednoho ducha bych za sebe mohl každý večer poslat běhat do přírody (ghostjogger), protože mi na to poslední dobou nezbývá čas ani vůle. Druhý za mne budě cvičit lehy-sedy (ghost sit-upper), aby mi trochu splasklo netrénované a kaloriemi přehnaně napájené břicho. Třetí by za mne mohl chodit do hospody (ghostpubber), aby o mně nešla zvěst, že jsem podivín, který se straní kolektivu. No a konečně nejcennějším pro mne bude duch, který za mne bude chodit do práce (ghostjobber), protože právě ta bývá, přiznejme si, docela velký žrout volného času.
Tak co myslíte? Zaujal vás článek? Samozřejmě, chvíli trvá, než se člověku povede najít nějakého Inda, který dokáže psát obstojně česky, ale když už se to jednou podaří, pak už články za pár dolarů jen sviští, že? A nemusíte se se zadáním ani moc namáhat: Stačí ghostwriterovi říct, aby napsal v rozsahu přibližně tří normostran drobnou moralitu proti ghostwriterům, která bude mít slušnou pointu :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.