Pohádka tisíce a jednoho článku

Pravidelní návštěvníci tohoto blogu mohli už včera vycítit, že něco není úplně v pořádku: Pokud Nedělní miniglosy vyjdou o celý den dříve, až to zdejší štamgasty zmate a nedělní ráno po probuzení zvažují, jestli náhodou už není pondělí a oni by neměli jít do práce, dá se očekávat, že se děje něco zvláštního. Tentokrát jsem si chtěl totiž ponechat neděli na zcela zvláštní článek, na článek, který by měl být něčím výjimečný a ne se pouze zařadit do zástupu podobných článků vycházejících každý týden. Kdyby totiž krásná Šeherezáda chtěla svého vladaře bavit jedním článkem tohoto blogu každou noc, právě dnes by se naplnil kalich jejího vyprávění po okraj. Tento článek je přesně po vzoru své dávné pohádkové přelohy tisící a první. Mimochodem, všechny případné Šeherezády, které by skutečně chtěly využít zdejší tisíc a jeden článek ve své noční praxi, musím upozornit, že orientální vladařové dneška nemívají většinou takovou trpělivost jako jejich pradědečkové a vzhledem k pochybnému obsahu některých článků by mohla vypravěčka dopadnout velmi rychle velmi špatně, za což odmítám nést odpovědnost.

Když mluvím o tisíc a jednom článku, odpovídá to úplně přesně. Aktuální počitadla ukazují, že tento článek je přesně tisící. K tomu je ovšem třeba připočítat jedny staré Nedělní miniglosy, které se ve výčtu nedochovaly, aniž bych na tom měl jako autor nějakou zásluhu. Ale dnes je ze zpětného pohledu kdysi dávno zcenzurovaný článek vlastně výhodou, protože kdyby se s ním nic zvláštního nestalo, byl by dnešní článek obyčejný tisící první a já bych nemohl použít vzrušující analogii ke žhavému nočnímu pohádkovému světu :-).

Určitě nepatřím k těm blogerům, kterým text pod rukou jenom kvete a s článkem jsou hotovi během několika minut. Až na naprosté výjimky se s textem peru, přepisuji ho tolikrát, až často z původní osnovy zůstane jen velmi málo, pokud vůbec něco. Snažím se k článku přistupovat poctivě a nepouštět do světa víc zmetků, než je nutné. Hraju si s variantami, zkouším různý slovosled, rytmus textu, někdy si připadám jako kdysi dávno v chemické laboratoři. Takový přístup vyžaduje čas a já zjistil, že pokud mi průměrný článek zabere asi 3 hodiny, což je i včetně těch na pohled nejjednodušších textů, mám za sebou něco kolem 3000 hodin strávených nad blogovými texty. Sto dvacet pět dní v kuse, tedy více než čtyři měsíce - bez vytrhování jinými nadbytečnými aktivitami jako je třeba spánek nebo jídlo, takže jde o celkem intenzivní součást života.

Dnešní jubilejní článek bych chtěl pojmout jako velké poděkování a také jako výčet toho nejdůležitějšího, v čem se život skutečný a život blogový mezi sebou prolnuly do té míry, že jsou skoro k nerozeznání. Rád bych se proto vrátil k některým článkům, které pro mne osobně hodně znamenaly a znamenají. Možná nejsou z literárního nebo žurnalistického pohledu úplně nejlepší, ale rozhodně jsou pro mne důležité. A různá poděkování vezmeme cestou.

I když jsem při některých blogových jubilejích již tento článek připomínal, bylo by ode mne asi nelogické začít dnes nějakým jiným článkem, než tím úplně prvním. Píše se tedy leden roku 2009, začíná být zřejmé, že další život bude vším jiným, jen ne tím stejným jako život dosavadní a já se pod vlivem skutečné nevirtuální chřipky rozhoduji založit si blog. Ano, napadlo mě to už několikrát před tím, ale až tentokrát můj horečkou oslabený organismus neodolal, blog skutečně vzniknul a objevil se na něm první nerozsáhlý text O chřipce a psím blogu. Kdyby tehdy sázkové kanceláře vyhlásily sázku na to, zda k prvnímu článku přibyde ještě dalších tisíc, myslím, že by tehdy měla dost vysoký kurs :-).

Hned v únoru 2009 zaznamenávám první osobní reakci na článek a první projev čtenářské spokojenosti. Je to docela opojný pocit a nedaří se mi sám sebe přesvědčit, že by se slušelo vyzbrojit se spíše františkánskou než poirotovskou skromností. Článek O zapomenutém PINu měl na tehdejší pravěkou dobu zcela mimořádnou čtenost (asi 10 lidí) a já měl pocit, že když to půjde tak dobře i dál, možná budu blogovat až do jara :-). Posílám tedy díky těm dávným čtenářům, kteří mně tehdy pověděli, že je článek pobavil.

Již několik let mám připravený výběr svých blogových fejetonů ke knižnímu vydání. Každý rok si text projdu, vyhodím to, co zastaralo a přestalo fungovat a doplním nové věci. Dá se říct, že knížka je stále žijící a dýchající organismus, který se průběžně obměňuje a vlastně se tím svému vydání tak trochu brání. Pracovní titul knížky se ale v průběhu času nemění a je podle jednoho starého textu z roku 2009, který asi nejlíp ukazuje, jaké bych chtěl blogové texty mít: Na rozhraní fantazie a reality, poetické, nedoslovné, aby si zachovaly určitou míru tajemství a každý čtenář by si je mohl doplnit podle toho, o čem on sám přemýšlí: Čekání na duhu. A další poděkování letí všem, kteří vytrvale komentují a dávají mi vědět své názory, jak se jim moje texty čtou, ať už jsou to názory pochvalné či nespokojené.

Od začátku blogu se snažím, aby měly zdejší texty takovou jazykovou úroveň, aby si i milovník češtiny přišel na své. Proto se tu objevilo i několik článků založených na zajímavých češtinských jevech a na jazykových hříčkách. Příkladem může být třeba článek O přechodnících. Pro takové články je naprosto nezbytné mít čtenáře, kteří sami dokážou s jazykem citlivě pracovat a dokážou si vychutnat jeho různá zákoutí a sklípky. Takoví moji pravidelní čtenáři jsou a já jim za to děkuji!

Po obtížném rozjezdu fotografií (dlouho jsem prakticky neměl možnost kvůli mizernému internetovému připojení fotky publikovat) se z fotek stal po autorských textech druhý hlavní pilíř tohoto blogu, přičemž používám jak jejich výtvarné působení, tak i dokumentační schopnost. Jeden z prvních tzv. fotočlánků byl obrazový článek z procházky nejstarších částí Olšanských hřbitovů. Tyhle fotky nikdy na žádné výstavě nebyly a přitom myslím, že nejsou tak špatné. Kdoví, třeba taky přijde jejich čas; podrobnosti si můžete prohlédnout v článku Věčná paměť.

Není zase tolik čtenářů, kteří můj blog četli od samotného začátku. K nim patřili moji rodiče. Bohužel, můj táta si už od podzimu 2010 mé články číst nemůže (i když - kdoví, jak to je ve skutečnosti!) Každopádně mi tehdy blogový vzpomínkový článek velmi pomohl vyrovnat se s jeho odchodem: Zatraceně dlouhá cesta. Přestože jsem si neuměl psaní o posledních věcech člověka vůbec představit, tím spíš na blogu, který by měl podle mého záměru hlavně zdejší čtenáře těšit a pozitivně nabíjet, nakonec se ukázalo, že šlo doslova o očistnou kúru, bez níž by celé to smutné a skličující období trvalo mnohem déle.

Na konci roku 2010 pro mne začalo neuvěřitelně inspirativní období díky jednomu úžasnému člověku, který má pro mne v mém životě zcela nezastupitelný význam. Právě díky tomuto člověku ještě můj blog funguje, mnoho článků vzniklo cíleně právě pro něj a je to tak správně, protože právě díky němu jsem poznal, že má smysl se pořád těšit na každý příští den, že neexistují nesplnitelné cíle a že nic není nemožné, pokud si to my sami ve své hlavě a srdci nezakážeme. Jestli má někam do světa letět speciální poděkování za neutuchající inspiraci, která vedla až k tisícímu článku, nemůže to být - snad ostatní čtenáři prominou - jinam, než právě k němu. Nebýt něj, nebylo by např. na blogu ani jedno haiku, tedy ani Vesmírné haiku.

Je to zvláštní: člověk, o kterém teď mluvím, nikdy nezanechal na blogu jediný komentář, přesto mi to připadne, jako kdyby mi ke každému článku řekl své. Jako kdyby jeho reakce zůstala v každém textu otištěna neviditelným inkoustem. Když jsem začínal publikovat na blogu své básně, myslel jsem si, že použiju jen starší kousky, v některých případech možná lehce upravené. Že bych dostal obrovskou chuť psát i ve svém zralém věku úplně nové a dokonce v mnoha ohledech upřímnější a intimnější texty, toho bych se kdysi nikdy nenadál. Další obrovské poděkování letí stejným směrem jako to předchozí a důkazy jsou třeba v článcích Šťastná čísla, Vědecký důkaz nebo Stmívání. A pokud jsem před chvílí psal, že mám připravený výběr fejetonů pro knižní zpracování, úplně stejné je to i s básněmi. I u této připravované knížky obsah průběžně měním a upravuji, vyhazuji "rychlokvašky", které vypadají na první pohled dobře, ale po několika letech úplně ztratí kouzlo, některé jiné zase naopak získají časem nečekaně novou chuť a esprit.

Žánr on-line reportáže jsem si vyzkoušel v červnu 2011, kdy se rozhodli stávkovat zaměstnanci Českých drah, pohříchu zrovinka v den, kdy jsem se potřeboval přepravit do Beskyd. Zážitky ze stávkujícího hlavního nádraží se ale ukázaly být zajímavější, než kdyby spojení fungovalo dokonale. Někdy prostě kerouackovská cesta dává větší smysl než její cíl. Přímá reportáž tehdy byla publikována lehce před třetí hodinou v noci přímo z čekárny nádraží v článku Noc stávkujících duchů.

Jsem už docela profláknutý tím, že se snažím z mnoha exponovaných fotek udělat vždy jen několik nejlepších kousků a ostatní bez milosti vyhodit. Jsem přesvědčený o tom, že každý, kdo fotí, by měl být na své fotky přísný a ukazovat veřejně jen to úplně nejlepší. Nemám problém vybrat ze stovky fotek jen dvě či tři, které pak použiju do článku, a ostatní mají prostě smůlu. Jedna fotovýprava byla ale mimořádná. Šlo o výlet k řece Vydře, kde jsem chtěl udělat několik hezkých fotek jako osobní dárek pro jednoho neobyčejného člověka, kterého mám moc rád. Fotek jsem tehdy udělal tucet a nevyhodil jsem ani jednu, ani za jednu se nestydím. Ve článku Už jste někdy viděli infračervenou Vydru? jsem publikoval sedm z nich. Po nějaké době se tyto fotky staly základem fotografických výstav v Dobřichovicích a v Rytířské ulici v Praze, kde měly u návštěvníků značný pozitivní ohlas. Proto si myslím, že když někoho konkrétního chcete svým autorským dílem upřímně potěšit a dáte do toho celé své srdce a všechny své dovednosti, nemůže to dopadnout špatně :-).

V září 2011 si všichni návštěvníci mého blogu mohli alespoň virtuálně zacestovat spolu se mnou po dalekém Japonsku. Sada blogových reportáží se stala základem elektronické knížky V kůži Čekodžina, o kterou si napsalo více než 300 lidí. Do vzpomínkového tisícího a prvního článku by bylo možné vložit odkaz na jakoukoli tehdejší reportáž, tentokrát jsem vybral tu z Hirošimy a přilehlého ostrova Mijadžima: Atomový dóm a mijadžimské ústřice.

Když na konci roku 2011 zemřel Václav Havel, nepouštěl jsem se do nějakého velkého hodnocení jeho historické role. Jen jsem si zavzpomínal na naše kraťoučké osobní setkání a na to, co jsem zůstal panu prezidentovi dlužen. Vyšel z toho článek O růžích a panáku pro Václava Havla.

Kromě menších glos, úvah a fejetonů jsem se také občas pokusil publikovat rozsáhlejší povídky (ukázky jsou ve speciální rubrice Povídky a povídečky. Přestože ty texty považuji za dobré, je fakt, že neměly velkou odezvu, protože jejich rozsah se už ukazuje jako obtížně přijatelný pro prostor blogu. Nemohu ovšem v této bilanci pominout povídku velice krátkou, která nakonec díky své úspěšné účasti v literární soutěži nasbírala vůbec největší pozitivní ohlas ze všech mých blogových článků, povídku Vražda u krbu. Dobrý příklad toho, jak i z negace může vzniknout výborný výsledek, protože tou povídkou jsem chtěl původně hlavně ukázat, že některá pravidla vyučovaná v různých kurzech je možné cíleně porušit a získat tím lepší výsledek, než při jejich dodržení.

Tolik můj dnešní jubilejní vzpomínkový průřez. Samozřejmě, na tisíc a jednu noc pohádkového vyprávění by to asi nebylo dost, přece jen, v takovém množství textů se najde řada slabších kusů, které by pro vyprávění při svitu svíček asi nebylo vhodné. Přesto si troufám říct, že se pár slušných textů v té záplavě tisíce článků najde.

Je samozřejmě otázkou, jak dlouho ještě počet článků na tomto blogu poroste. Jsem si naprosto jistý, že druhou tisícovku článků již tento blog neoslaví. Rád bych proto všem zdejším čtenářům poděkoval za jejich neuvěřitelnou a dlouhodobou přízeň, bez které by takové kulaté číslo bylo v dalekém nedohlednu a nejspíš by šlo jen o nesplnitelnou fantazii. Jsem rád, že se tahle fantazie naplnila, a věřím, že fantazie ještě najdeme dost na to, aby ještě pár dalších článků k dnešní tisícovce přibylo.

Já si každopádně dnes večer připiju nějakým dobrým vínem na nekonečnou inspiraci, na fantazii, na věrné čtenáře a na lásku a život ve všech jejich fascinujících podobách, protože blog bývá právě jejich odrazem.