Noc stávkujících duchů

Jak už jsem psal předevčírem, můj původně zcela nevinný a nenápadný výlet do Beskyd se díky stávce železničářů proměnil skoro v dobrodružství. Místo toho, abych se v klidu vyspal do růžova, vyrazím už v noci, abych se ještě před zahájením celodenní stávky dostal do Prahy. Jsem zvědav, jak se dá strávit noc na stávkujícím nádraží, kdoví jak se to podaří? Udělal jsem proto nakonec netradiční věc: Protože vím, že celou noc budu kvůli stávkujícím dopravákům postávat či posedávat bůhvíkde a učitě budu dělat spoustu jiných věcí než spát, šel jsem si lehnout v osm večer. Co kdyby se mi povedlo na chvíli usnout? Každá minuta spánku bude ještě dnes dobrá. Kupodivu jsem i v zapadajícím sluncem prozářené ložnici usnul prakticky okamžitě. Budík mě probudil přesně v deset večer; jako bych procitl do rána v dočista jiném časovém pásmu. "Letím do Melbourne, je to daleko, tak prostě musím vstávat brzy", přesvědčuji se, abych vstal bez větších protestů. Protestů bude ostatně dnes v noci a zítra celý den ještě dost. Za hodinu mi jede na příštích 30 hodin poslední vlak do Prahy. Tedy aspoň doufám!

 

Půlnoc. Začíná hodina stávkujících duchů. Vlak mě v pořádku dopravuje až na hlavní pražské nádraží. Reprodukovaný hlas ohlašuje posledních pár vlaků dojíždějících těsně před půlnocí, ten můj mezi nimi. Sedám si v hale na sesli, na které leží informační leták. "Stávkujeme i za vás", hlásá červeně velkými písmeny a o něco menšími písmeny připojuje omluvu a několik afektovaně podaných (a podle mého názoru zástupných) důvodů, proč se stávka koná. Jestli mě osloví ta paní, co roznáší letáky, bude to asi zajímavý a hlasitý rozhovor. V hale je jen pár lidí, většinou polapených projíždějících turistů, ostatně co by tu dnes v noci kdo pohledával. Nic nejezdí, nikam se odtud nedá dostat.

Kolem prochází fotoreportér ověšený přístroji a fotí si přibližně to, co já. Kde jsou ty časy, kdy se nádraží nesmělo fotografovat? Oslovuje mě somrující slečna, která chce deset korun na cestu do Benešova. "Stejně vám nic nejede", namítám. "Ráno pojede", krčí rameny. Bojím, bojím. Dneska tedy ne! Ale co, jen to zkusila a ode mne přechází k bloumajícímu fotoreportérovi. Přichází ke mně paní s visačkou Českých drah a anglicky mne oslovuje. Vypadám jistě jako ztracený chudák, kterému je třeba sdělit nepříjemnou novinu, že mám s cestováním na 24 hodin utrum. Napřed jsem zkontroloval, jestli nejde o dámu, která roznášela letáky, abych nasadil správnou intenzitu hlasu, ale nebyla to ona. Vyptala se mne, proč jsem tu a co mám v plánu. Odpověděl jsem (česky) popravdě, že mám v plánu vydržet tu do rána v klidu a pohodě a pak jít o nádraží dál. Nabídla mi, že mě vezme do čekárny pro cestující s jízdenkou první třídy. Kdy se mi zase naskytne taková příležitost? Rovnou jsem ale řekl, že mám na železniční stávku dost vyhraněný názor, takže nevím, jestli si "prvotřídní" péči Českých drah zasloužím. Mávla rukou: "Většina lidí nám nadává, vy aspoň mluvíte klidně."

Místnost čekárny byla téměř prázdná. Pohodlná křesla, k použití WC pro zaměstnance na prvním nástupišti, k dispozici zásuvka. Luxus! Asi deset minut debatujeme s paní o smyslu a nesmyslu stávky, je vzdělaná a asertivní, pravděpodobně ji nasadili do první linie jako členku improvizovaného "antikonfliktního týmu". Samozřejmě, na věc máme odlišný názor, ale nehádáme se a nezvyšujeme hlas. Období akutní vytočenosti mám už naštěstí za sebou. Paní odchází odlovit další kusy uvízlé ve stávkové pasti. Pouštím počítač. Kdo by si pomyslel, že budu moct dnes v noci psát prakticky v přímém přenosu? Po chvíli přichází několik dezorientovaných španělsky mluvících lidí s kufry. "Ukážete jim, prosím, kde je WC, já musím pro další," požádala mě drážní paní a já se pustil při té příležitosti se Španěly do řeči. Ukázalo se, že to nejsou Španělé, ale Mexičani, a chtěli po mě radu, kde se ubytovat. Půjčil jsem jim tedy svůj počítač, ať si něco najdou na internetu. "Nechce tady někdo jet do Ústí nad Labem? Kolegové tam jedou, mají ještě volné místo", volá jeden z okolojdoucích železničářů. Obdivuhodné, jak obětavě se dají řešit problémy, které by bez stávky nikdy nenastaly. Do čekárny přichází útlý Maďar a hrne se ke mně s přátelským výrazem: Prý mu ukážu, kde je tady záchod. Spiklenecky na mě mrká a dodává, že on je taky od fochu, protože dělá v Maďarsku drážního revizora. S velkým důrazem na každé slabice říkám anglicky, že jsem prostý cestující, který nemá s dráhou kromě dočasného místa pobytu vůbec nic společného. Nevěří mi.

Mexičani si vybrali hotel v Karlíně a ptají se, jak je to daleko a jestli se tam dá jet taxíkem. Čím jiným holenkové, je přece stávka! Zadarmo dodávám doporučení, že je dobré se domluvit na očekávané ceně předem, aby je pak na taxametru nečekalo nemilé překvapení. Skoro slzí, když mi vracejí počítač a dojatě děkují za pomoc. Kdyby prý byli takoví slušní a přátelští železničáři všude na světě... Grrrrrrr!! Za otevírajícími se dveřmi slyším známý ženský hlas doprovázející skupinu Rusů: "A tady můj přítel vám ukáže, kde je na nástupišti toaleta." Vida, ani jsem se nestihl rozkoukat a už jsem přítel, navíc - jak je vidět - specialista na toalety. Maďarský revizor uléhá na podlahu a z rohu čekárny se ozývá spokojené chrápání. Dávám se do řeči s hlídkujícími železničními policisty a celkem je lituju, protože je dnes čeká úplně jiná práce než jindy. "Klidně si odskočte, my vám to tu pohlídáme," povídají zvesela. Inu, první třída! Z hloubky prvohor vytahuji pár ruských frází a mixuji je s angličtinou. Když směska selže přijde na řadu pantomima. I mistr Fialka by koukal, co se dá všechno říct.

"Je to zvláštní - Angličané, Francouzi, dokonce i Japonci tu naši stávku berou úplně normálně a chápou ji. To s Čechy je to horší, ti ještě nejsou zvyklí," postěžovala si drážní paní, která přinesla do naší zvláštní dočasné komunity vodu a kávu. To je servis. O Francouzích nepochybuji, to jsou ve stávkovém sportu opravdoví přeborníci. A co teprve Řekové, těm by se tu dnes obzvlášť líbilo. O Japoncích mám sice své pochybnosti, ale paní je okamžitě rozhání. Teď právě prý s jedním Japoncem mluvila a ten jí vyjádřil plnou podporu a pochopení. Ta jejich slušnost! Podotýkám, že se mi na něco takového zvykat ani trochu nechce a vysvětluji svůj pohled na stávku. Kývá hlavou a vypadá velmi antikonfliktně. Společnou řeč pochopitelně nenajdeme, ale to nám nebrání se při diskusi usmívat. Je tu šero, aspoň to vypadá jako úsměv. Z vedlejší kanceláře hraje rádio. Jsou tu evidentně lidé, kteří mají během stávky docela napilno. Osazenstvo nádražní čekárny první třídy se ztišilo, klidně oddychuje a ticho narušují jen v ruštině švitořící ženské hlasy, které diskutují o tom, že už jen dvacet osm hodin a pojede jejich vlak. Kam se se svými pár hodinami hrabu! Teď je klid, větší cvrkot asi začne ráno.

To už tady nebudu. Kolem půl páté se rozloučím s dočasným nezaslouženým azylem v čekárně první třídy a popojdu čerstvým ranním povětřím na Florenc, odkud snad pojede autobus. Beskydy jsou ještě hodně daleko, ale rozhodně o pár hodin blíž.