Hladce oholený
kráčím po pobřeží vesmírného moře,
plavu vzduchoprázdnem
nedozírné ceny
ve slunečním větru
a mám dnes trochu těžkou hlavu
z beztížného stavu.
Z oběžné dráhy
koukám se k tobě do Velkého vozu
kapesním teleskopem
na Ryby, Berany i Váhy
a soukám své neoholené věty.
Na bedrech půlku světelného roku
a velkorysou půjčku, která
zruinovala i Jupitera.
Dívám se zpříma
do hlubokých očí svého mikrofonu
na pád i vzestup Říma.
Žádný div, že srdce váží tunu
na Neptunu.
A někde v dálce
za Marsem, Merkurem či za Uranem,
ticho zakousnuté do lýtka
plyšového medvídka.
Stokrát jsme padli, stokrát vstanem,
než naši urnu
vysypou kdesi u Saturnu.
Hlas se mi okouzleně třese:
Jak skvostný obraz v skromném rámu!
Prostě tak, jak se sluší
na Venuši.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.