Pamětníci mezi čtenáři vědí, že jsem se loni na jaře vypravil na pár dní do Beskyd na Jablunkovsko, přičemž hlavním bodem programu měla být nepříznivými okolnostmi různého druhu již roky odpíraná návštěva pralesa Mionší. Ani loňský pětidenní výlet nakonec nevedl k úspěchu, nikoli tentokrát kvůli nepříznivým externím vlivům, ale kvůli vlastní hlouposti, protože jsem si nevšiml, že naučná stezka pralesem se otevírá až v červnu. Prochodil jsem tedy Jablunkovsko křížem krážem, ale Mionší jsem nenavštívil. Za rok, řekl jsem si, za rok přijedu v červnu a konečně po tolika letech uvidím, co jsem si vždycky přál spatřit. "Za rok" už je tu, nastal červen, zrekreovaná divoká zvířátka po zimě opět zaujala svá nasmlouvaná místa v panenské přírodě, rostlinky a stromy narovnaly své stvoly a kmeny a fešácky pročísly listoví. Přišel můj čas.
Dlouho jsem zvažoval, jaký termín výletu zvolit. Chtěl jsem návštěvu stihnout ještě před prázdninami, kdy se zdejší oblast přece jen asi víc zaplní návštěvníky. Nakonec jsem se rozhodl udělat si víkend prodloužený o poslední dva dny dosud nevybrané loňské dovolené. Po určitých peripetiích (vloni vytipovaný hotel již nefunguje) jsem si zarezervoval vyhovující ubytování a zbývalo mi jen těšit se na klid, čerstvý vzduch, boubelatou krajinu a spoustu zajímavých objektů k fotografování. Idyla trvala přesně do minulého víkendu.
Když mi výkvět českých odborových předáků z televizní obrazovky sdělil, že vyhlašuje na čtvrtek 16.června stávku v dopravě a možná i leckde jinde, nedošly mi hned všechny souvislosti. Jako obyčejně jsem se zle obořil na nevinnou obrazovku a použil jsem při lakonickém zhodnocení situace několika velmi vulgárních slov. Kdo mě jen trošku zná, dobře ví, že odborářský svět považuji za anachronismus, za relikt minulého, ne-li předminulého století, a že kdybych si měl dnes znovu vybírat své povolání, zvolil bych asi studium stávkokazectví, do té míry nemám stávkování rád a bavilo by mě proti němu aktivně vystupovat. Tím spíš, že stávka - má-li být úspěšná - musí pořádně omezit spoustu lidí a je tedy podle mého úsudku vydíráním (původně jsem měl napsáno sprostým vydíráním, ale nakonec jsem to škrtnul, abyste si nemysleli, že jsem zaujatý).
Ano, vadí mi, když někdo velkohubě bojuje za moje tzv.práva a ještě se navíc ohání mým dobrem, o kterém ve skutečnosti neví zhola nic. Vadí mi, když mě považuje za nesvéprávného a pomýleného ignoranta, který se nebouří proti krokům vlády jen proto, že o nich svým omezeným mozkem zřejmě není schopen přemýšlet, takže kdyby nad mým štěstím nebděli ctění odborářští otcové, dopadlo by to se mnou špatně. Vadí mi, když mi ve svobodné společnosti někdo mou svobodu svévolně omezuje a ještě po mně chce, abych mu za to byl vděčný, protože to přece činí i mým jménem. Nikoli, mí milí odboráři: Mým jménem tedy nepromlouváte! S vašimi vyděračskými móresy, s vaším nabubřelým negativismem, podle kterého je každá změna předem špatná, a všichni, kdo o něco usilují v zájmu budoucnosti, jsou vyvrhelové, nechci mít nic společného.
Bohužel, ukazuje se ale, že něco společného - byť mne to nijak netěší - přece jen máme.
Teprve po opadnutí úvodní vlny negativních emocí, mi totiž došlo, že stávka bude právě v den, kdy jsem chtěl odjet vlakem do Beskyd. Pohodlně a rychle, pendolinem, obklopen měšťáckým luxusem, abych mohl cestou psát vznešené blogové články. Docela chápu, že je tato představa pro levicově orientované štrajchpudlické demonstranty těžko překousnutelná. Všechno je proto jinak. Žádné vlaky nepojedou, nejen pendolino, dokonce i kdybych ukradl drezinu, zadrží mne jistě výbor bdělých odborářů, kteří budou podle svých slov blokovat hlavní tahy. I začal jsem přemýšlet, co všechno na svých plánech budu nucen změnit: Pojedu o den později? O týden? Odložím svou návštěvu opět o rok, jak to poslední dobou dělávám, a budu doufat, že snad přece jednou před koncem svých dnů jako vetchý stařec prales Mionší opravdu spatřím? A nechce mi jen osud naznačit, že mne v Beskydech čeká něco strašného a dává mi poslední šanci, abych od svého nerozumného záměru ustoupil? Mám jet místo hromadnou dopravou individuálně automobilem, jako to běžně dělá notná část z rozvášněných stávkujících? Ale přece si kvůli tomu, že ve čtvrtek budou stávkovat odboráři opilí pod obraz svou domnělou mocí, nepůjdu ve středu koupit do supermarketu auto?
No a pak jsem si řekl, že když přemýšlím, jak své plány vlivem nepříznivých okolností změnit, jdu na to špatně. S tím přece každý vyděrač počítá a má z toho radost, když nás donutí podvolit se a své záměry "svobodně" podřídit těm jeho. A tak jsem se rozhodl nenechat se vytočit a svůj plán i přes překážky provést. Pravda, budu muset vyrazit ne v osm ráno, jak jsem měl v úmyslu, ale už v jedenáct v noci, abych se vůbec dostal z Dobřichovic do Prahy, protože po půlnoci už to zřejmě nepůjde. Autobus soukromé (a tedy jak předpokládám nestávkující) firmy odjíždí v půl šesté ráno a zaveze mne - dospávajícího spánkový a snový deficit - do Frýdku-Místku, odkud už to dál, doufám, nějak půjde. V mezidobí plánuji získat co nejvíce zajímavých podnětů k netradiční reportáži nočního poutníka procházejícího stávkující metropolí, a co nejméně úderů baseballovou pálkou do hlavy od spoluobčanů, kteří podobně jako stávkující odboráři dospěli k jistě oprávněnému přesvědčení, že si zaslouží více, než ve skutečnosti mají, a ostatní by jim to proto měli bezodkladně dopřát.
Už teď vím, že tuto reportáž doprovodím věnováním: "Mým milým odborářům, bez jejichž laskavého přispění by reportáž nikdy nevznikla. A pevně věřím, že zase dlouho nevznikne."
Pozn.: Reportáž přímo z centrálního hnízda stávkujících železničářů na pražském hlavním nádraží najdete v článku Noc stávkujících duchů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.