pátek 2. května 2014

Skalní kostel - Temppeliaukon Kirkko









Kdysi, v úplných začátcích tohoto blogu, jsem navštívil Helsinki, abych se zúčastnil tamějšího městského maratónu, což byl sám o sobě nezapomenutelný zážitek. Snad ještě větší zážitek jsem měl ale z návštěvy pozoruhodného kostela s finským názvem Temppeliaukon Kirkko. Já mu ale říkám pěkně po česku: Skalní chrám. Jedná se totiž o kostel vystavěný přímo ve skále, jeho vnitřní prostor je doslova ze skály vylámaný a na mne mimořádně zapůsobil svou atmosférou.

V roce 2009 jsem měl ještě velké problémy s internetovým připojením a nemohl jsem k blogovým článkům až na výjimky přikládat fotografie, dnes to zkusím napravit a vrátím se ke Skalnímu chrámu v několika záběrech (jde ještě o fotografie analogové pořízené na klasický film), kterými bych vám chtěl představit tuto výjimečnou stavbu. Uchvátila mne totiž mnohem víc než mnohé okázalé katedrály v různých zemích světa. No a když už Vendy W. vyhlásila soutěž o nejhezčí sakrální stavbu - byť jsem se jí chtěl zúčastnit jen jako pozorovatel a aktivně do ní nevstupovat - vzpomínka na finský chrám mě nakonec přiměla tento přístup pozměnit :-).
 
Asi se sluší napřed pořídit nějaký záběr zvenku, že? Tak tohle je prosím skála uprostřed finského hlavního města, podobných skalních návrší je tam spousta. Že žádný kostel nevidíte? To je totiž tím, že je schovaný pěkně uvnitř.



Je zvláštní, že do podzemí člověk většinou směřuje síly, které považuje za špatné nebo zlé. Tam někde by mohlo být klasické předsartrovské Peklo či podzemní říše mrtvých. V Helsinkách je pod zemí stánek ducha, kam si lidé chodí pro posilu a naději. Jako by původní nepříznivé síly ustoupily těm novým při vědomí, že v případné potyčce s nimi nemohou uspět.

Když vylezete na skalní návrší, začínáte tušit, že pod vámi není jen hutný skalní materiál, ale veliká vypouklina zaklenutá moderní skleněnou kupolí. Podzemní skalní prostor věnovaný Bohu a lidem, kteří se k němu chtějí dostat co nejblíž.



Kolem chrámové kupole se místní lidé v pohodě procházejí, někdy venčí své psíky, a mezi domorodci se proplétají všichni ti, které podzemní Skalní chrám okouzlil a oni z něho chtějí vidět a vyfotit co nejvíc. Jako by to důležité, co způsobuje neopakovatelnost tohoto místa, bylo spatřitelné a vyfotitelné. Není. Dva rozměry plošné fotografie nedokážou ani v nejmenším obsáhnout onen "duch místa". Možná proto, že aby kouzlo zafungovalo, musíte se skutečně ocitnout obkrouženi milióny let starou skálou a cítit její vyzařování. Není to způsobeno rudami uranu jako v Jáchymově. V Helsinkách ve Skalním chrámu prozařuje prostor něco úplně jiného.

To nejzajímavější se před vámi otevře až v okamžiku, kdy projdete poněkud "bunkrózní" vstupní branou a ocitnete se přímo uprostřed skály. Uspořádání skoro jako na divadle, sedadla najdete v parteru, ale k dispozici jsou i balkóny.



Již před 2.světovou válkou se uskutečnily dva pokusy postavit na tomto místě svatostánek. Nakonec k výsledku vedla až třetí architektonická soutěž v roce 1961, již vyhráli finští architekti, bratři Timo a Tuomo Suomalainenovi. Jejich projekt byl sice nakonec kvůli ceně asi o čtvrtinu redukován, ale přesto počítal s prostorem cca 14 000 krychlových metrů. Tolik skály muselo ustoupit, aby po roce a půl intenzivní práce mohl být nově vystavěný chrám v září roku 1969 vysvěcen.

V čele (je-li v okrouhlém prostranství chrámové lodě vůbec možné hovořit o "přídi" a "zádi") je umístěný nenápadný oltář s křížem a svíčkami. Jak zanedbatelný vypadá oproti ohromujícímu prostoru umocněnému ze všech stran pronikajícím světlem, které jako by bylo žebrovím střešní konstrukce usměrňováno dovnitř, padá shora na návštěvníky jako světelný déšť.



Chrám poskytuje místo pro 750 sedících návštěvníků. Výška obvodové skalní stěny se pohybuje mezi 5 a 9 metry. Orientace chrámu je volena tak, aby v létě ranní sluneční paprsky dopadaly do prostoru oltáře. Kostel má vynikající akustiku a užívá se i jako koncertní síň, před oltářem je místo pro orchestr, součástí vybavení jsou i moderní varhany s třemi tisícovkami píšťal a když jsem kostel den před svým maratónem navštívil, byl pro následující program připraven i krásný černý klavír Steinway. Ale i když právě žádný koncert neprobíhá, prostorem prostupuje tlumená reprodukovaná klasická hudba, což navozuje meditativní atmosféru.

Skála všude vůkol, jaký div, že i drobnější artefakty jsou vyvedené v kameni. V popředí záběru je křestní mísa, kterou vyrobil Kauko Moisio.



Skalní chrám je velmi vyhledávanou helsinskou památkou, roční návštěvnost se uvádí kolem půl miliónu lidí. Máte-li štěstí, zůstane v interiéru jen několik lidí rozmlouvajících s Bohem. Máte-li smůlu přijede zároveň několik autobusů, ze kterých vyskáčou stovky japonských ruských či amerických turistů a chcete-li pokračovat v rozjímání, můžete si mezitím skočit někam na kafe nebo na párek.

Kolem dokola celého prostoru vede pod podlahou odtokový žlábek odvádějící prosakující vodu, která stéká na řadě míst v tenkých čůrcích a kapkách, jako by monumentální skála - symbol trvanlivé hmoty a tvrdosti ronil opravdové slzy. A vlastně proč ne? Proč by se skála měla za své slzy stydět, jsou-li opravdové a upřímné?



Abych zachoval bezprostřední dojmy z mého osobního setkání s touto nádhernou stavbou, dovolím si ocitovat část svého blogového článku ze 14.srpna 2009:

Chvíli před tím, než jsem ke skalnímu dómu dorazil, začalo opravdu pršet a obloha se začala ozývat. Právě včas. Sešel jsem do podzemních prostor a ocitl se - nu ve skále. Vyprávění z dětství o tom, jak se o svátečních nocích skály rozestupují a vydávají k přechodnému pokochání své poklady, se zde na poměrně malém prostoru naplnilo měrou vrchovatou. Hned u vstupu jsem si jako správná turistická ovce koupil pár pohlednic, protože se mi zdály být krásné, pozvedal jsem objektiv a snažil se zachytit to, co zachytit nejde. Jako ostatní jsem cvakal a pípal při ostření a pak mne to najednou přešlo a já se posadil a strávil skoro dvě hodiny v úplném vnitřním tichu obkroužen stamilióny let starými skalami, kterým byl vyrván tento prostor, aby mohl být zaklenut konstrukcí ze skla, oceli a měděného drátu a přetvořen ve stánek Boží.

Nevím, čím to na mne tak dopadlo, jestli přírodním a přesto zvláštně nadpozemským interiérem, nebo stojanem se zapálenými svíčkami, se kterým už asi architekti ve svých plánech počítali jako s výrazným estetickým prvkem, nebo střídmým oltářem (kříž, dvě svíce, stůl), nebo hudbou, která se interiérem nesla (většinou Bach, ale i řada jiných - mezi nimi k mému překvapení i Josef Suk). Spočinul jsem tedy a procházel zvláštním vývojem od stavu turistického přes stav - jak to říct a lhát co nejméně? - řekněme excitovaný, až k vnitřnímu klidu, který jsem takto rozhodně už dlouho (a možná ještě vůbec nikdy) nepocítil. A bylo mi jedno, kdo chodil kolem, kdo blýskal z nedostatku bouřek aspoň fotobleskem, bylo mi jedno, že kolem povykují japonské děti. U mne a kolem mne bylo ticho a mír.

Prošel jsem se i po skále venku kolem kostelní kopule. Zvenku vůbec nic nenasvědčovalo, že by se pár metrů pod námi mohly dít zázraky. Lidičkové tu venčili své pejsky, mile se na sebe usmívali a mlčeli.


Záběr z balkónu. Nad ohromujícím prostorem visí strop z 22 kilometrů dlouhého měděného drátu svinutého do obří spirály, po obvodu měděného nebe svítí hvězdy osvětlovacích reflektorů.



Mimochodem, do dlouhých finských zimních nocí září kupole Skalního chrámu svým vnitřním světlem jako veliká lampa, obrovské oko, které dobře ladí se světly v oknech okolních domů, a láká k návštěvě a zklidnění. Světlo, které ve tmě dává bloudícím směr, do ostrého mrazu dýchá vlídným teplem a do křehkých a slabých lidských duší pumpuje sílu.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.