O růžích a panáku pro Václava Havla

Během posledního týdne byla média doslova zaplavena Václavem Havlem. Když jsem si přečetl, že tématem týdne je i na blogu Václav Havel, řekl jsem si, že nemá smysl k oné záplavě přidávat ještě vodu ze své štoudve. Co bych měl asi tak napsat, abych neopakovat mnohé komentáře? Abych se jen prostě nezařadil do houfu těch, kteří kdysi přispěli v Havlově "mramorizaci", když se pak nenaplnila jejich (i Havlova) nenaplnitelná očekávání, prakticky ho zapudili nebo alespoň vytěsnili ze svých myšlenek, a teď si náhle vzpomněli, jak ho vlastně měli rádi a jaký to byl báječný člověk.

Mám psát o tom, jak mi Václav Havel imponoval svou nekonformností, která obzvlášť vynikala v prostředí politických šedých panáků, kteří vypadají jako vycpaní slámou, a svým intelektem a vzdělaností? Mám psát o tom, jak mě štval svou neschopností dotahovat své odvážné a netradiční myšlenky do konce, protože pro ně nedokázal kvůli svým pochybným tezím najít politickou podporu? Mám psát o tom, jak mám rád některé Havlovy hry a jak mě štvou některé jejich části, ve kterých autor nedokázal pustit svá díla ze svého pseudorežijního vodítka? Ne, to by všechno bylo jen opakování toho, co zaznělo v posledních dnech mnohokrát. A tak jsem se rozhodl, že jestli něco má vůbec smysl napsat, bude to asi jen ryze osobní vzpomínka.

 

Nebudu psát o tom, jak jsme našemu jinak celkem osvícenému učiteli v osmdesátých letech museli jako studenti vymlouvat nesmyslnou představu, že Václav Havel za války spolupracoval aktivně s nacisty (na začátku války mu byly tři roky).Ale pochopil jsem na tom, že i jinak osvícení učitelé byli tehdy náchylni věřit cíleně šířeným lžím. Nebudu psát o tom, jakou jsme na vojně měli radost, když se podařilo v hlavních komunistických novinách uveřejnit chytře zašifrované blahopřání k Havlovým narozeninám. Nebudu psát o tom, jak jsem Havla fotil při jeho druhé prezidentské volbě (ostatně kde je dnes těm fotkám konec?). Ale na jednu osobní historku jsem si přece jen vzpomněl.

V roce 1991 (hrůza, už je to dvacet let!) se moji tři přátelé chystali vyjet studovat do USA a chtěli jsme se rozloučit důstojnou večeří. Kamarád zajistil místa v restauraci Rybárna na břehu Vltavy. Když jsme se tam sešli, ukázalo se, že jsme jediní hosté, protože restaurace byla pro volně příchozí uzavřená. Brzy jsme pochopili proč. Do své oblíbené restaurace totiž přišel Václav Havel se svými spolupracovníky a ochrankou a začali dávat dohromady jakýsi materiál, možná dopis, možná stanovisko, doba byla pohnutá, byl srpen a v Rusku probíhal právě pokus o levicový puč, který mohl mít fatální následky pro všechny nově vzniklé evropské demokracie. Ochranka nás bedlivě sledovala a pan prezident spolu s dalšími lidmi soustředěně diskutovali postupně u několika lahví vína.

Měli jsme už něco upito a i když jsme se skoro báli jen se zvednout a projít kolem zarputilé ochranky na WC, aby nás v pracovním zápalu preventivně nezastřelili, kamaráda napadlo, že Vašek Havel je fajn chlap a mohli bychom mu objednat panáka, schválně, co udělá. Druhý kamarád se pro "panákovou" myšlenku nadchnul taky, jediná dáma mezi námi však nebyla tak razantní a navrhovala věnovat panu prezidentovi spíše květinu. Já jsem jako obyčejně váhal. "Prosím tě, co bude dělat s květinou, ty dostává všude," našeptával autor panákové myšlenky. "Zato panáka může okamžitě vypít a ještě se mu ten dopis Jelcinovi, nebo co to píše, bude líp dávat dohromady". Představil jsem si, jak voláme číšníka a poroučíme jednoho panáka něčeho moc dobrého támhle k tomu stolu, ano, správně, panu prezidentovi. Ne, těm okolo ne, zase nejsme žádní boháči, abychom mohli napájet celou prezidentskou suitu. Jenom pro pana prezidenta! A představil jsem si, jak to číšník toporně nese k prezidentskému stolu, ochranka zpozorní a připraví se dvorní ochutnavač.

Nebudu vás napínat. Vyměkl jsem a přidal jsem se k myšlence darovat květinu. Skóre bylo 2:2 a při rovnosti bodů ví každý gentleman, že rozhodující je přání ženy (v praxi to tak hlavně bývá, když je stav 1:1 :-)). Požádali jsme servírku, aby jednu růži donesla panu prezidentovi. Ten se rozpačitě usmál, otočil se na nás a uklonil se a kuňknul svým typickým způsobem, že to přes dva stoly, které nás dělily, bylo sotva slyšet: "Děkuji." A otočil se zpět k práci. "Vidíš, vole, měli jsme mu poručit panáka," dodal smutně kamarád. "Co s kytkou?!"

Levicový puč v Rusku se podařilo zvládnout a u nás je i zásluhou Václava Havla i po dvaceti letech pořád demokracie se všemi svými výhodami i úskalími. A já - když jsem včera večer bloumal po Pražském hradě, kde Václav Havel právě pobýval svou poslední z mnoha "hradních" nocí - jsem se mu musel omluvit. Víte, pane prezidente, tenkrát před dvaceti lety v Rybárně jsem to byl já, kdo vám upřel zaslouženého panáka. S málokterým člověkem bych si tak rád připil jako právě s vámi. Teď už se mi to nepodaří. A jako už tradičně jsem přinesl Václavu Havlovi aspoň jednu růži a po jeho vzoru jsem tentokrát já po havlovsku kuňknul tak, že můj roztřesený hlas skoro nebyl slyšet: "Děkuji."

A teď mě omluvte, jdu si dát konečně toho dvacet let odpíraného panáka. Tak na vás, pane prezidente! Teď už vím, co se sluší. Až se uvidíme příště, další růže se bát nemusíte.

Pražský hrad, večer 22.12.2012