Dárek

Chodba velkolepé kancelářské budovy sice svítila do večera pokročilé době navzdory, ale za dveřmi jednotlivých kanceláří už panovala tma. Úplně poslední dveře vpravo se pootevřely a zatím neviditelné oči sondovaly, zda je chodbový vzduch dostatečně čistý. Úplné ticho rušila jen poblikávající zářivka nad kopírkou, zářivka vždy mrkla a její monotónní nízko položené brumendo přeskočilo do krátké fistule. Nikde ani živá noha. Dveře se rozpačitě otevřely. Nadešla Dalimilova chvíle. Asi padesátiletý obtloustlý šedý úředníček s brýlemi se na tento okamžik těšil celý den. Na to, až jedinou známkou zdejšího kancelářského života bude právě jen pomrkávající zářivka. Na to, až nebude muset procházet chodbou a být přitom všem na očích. Nebo třeba ne všem, ale stačilo by být na očích jen jednomu z kolegů. Kterémukoli. Stejné jako všem! Prý týmová spolupráce! Sdílíme nejen pracovní témata, ale i soukromé aktivity. Bolí-li Dalimila zub, celý tým s ním soucítí. Když jeho dcera odmaturovala s vyznamenáním, tým se společně těšil (za jeho peníze ovšem). Tým je všude kolem. Týmu nejde uniknout.

Jedna ohromná ratejna vlevo, pak chodba jako společná hráz vysoko se klenoucí mezi dvěma rybníky. Pak obrovitá ratejna vpravo. V levé ratejně zbyl sám. Na chodbě klid. Vzal lehounce za kliku konkurenční ratejny. Zamčeno. Dalimilovi se ulevilo. Cesta je volná. Původně chtěl jít dnes domů dřív. Na narozeniny si sice nikdy nepotrpěl, ale přece jen to byla dobrá příležitost připomenout rodině svou existenci. Normálně chodí domů kolem šesté. Měsíce a roky chodí takto domů, potkává na stejných místech stejné lidi, kteří chodí domů taky na šestou. Teď je půl osmé. Dnes už své oblíbené televizní zprávy o šesté nestihne. Nesnáší narozeniny v práci. Narozeniny jsou v týmu na škodu. Všichni o nich vědí, jako supi se vrhají na nešťastné oslavence a vytrhávají z nich kusy masa jejich soukromí.

 

"Co je komu do toho, že mám narozeniny", pomyslel si Dalimil už pokolikáté. Co je komu do toho, že je mu právě dnes dvaapadesát. Nebo už bylo? Platí narozeniny i večer?

Dalimil pevně uzavřel svou hnědou koženou úřednickou aktovku. Dárek k padesátinám od manželky. Každých pět let nová taška, ke každým kulatinám, tahle bude muset ještě tři roky vydržet. Dlaň měl dnes dost zpocenou, snad ode všech těch potřesení rukou, a tmavě hnědá kůže v dlani slzící kapičky potu nekoordinovaně klouzala.

"Kdyby tak šla zamknout!" povzdechl si Dalimil. Taky mohla manželka připlatit pár stovek a koupit zamykatelný model. I méně schopný zloděj se do něj snadno dostane, ale náhodného kolemjdoucího by snad mohl odradit. Dnes by se mu aktovka na petlici zvlášť hodila. Sevřel tašku pod paží, posadil si do čela tmavý klobouk (ten dostal k narozeninám vloni) a odhodlaně vkročil do poblikávající chodby.

Patnácté narozeniny v tomto zaměstnání! Dalimil by už předem mohl načrtnout dnešní scénář: Oupnspejsová ratejna se postupně vyprázdní, jeho kolegové jeden po druhém pod různými záminkami opouštějí místnost a odcházejí na chodbu, ze které cvičené ucho - a to Dalimil po tak dlouhé době opravdu má - slyší hlasy nepřirozeně tlumené a potlačovaný smích. Je to vůbec možné, aby to bylo už popatnácté? Pak se dveře na chodbu otevřou a do ratejny vstupuje šéf s tváří dokořán a za ním celý tým, dvacet lidí nebo třicet… Vypadá to, jako by jich bylo tisíc. Účastníků je každý rok víc, dnes už snad víc než na svatbě Charlese a Diany. Všichni ho obstoupí, vytvoří kolem něho neprodyšný kruh, čestný ústup ani zbabělý útěk nepřipadají v úvahu. Nedokáže se bránit, tým ho obklíčí jako smečka vlků, takže jelen uprostřed postupně rezignuje a čeká, kdo zasadí poslední úder.

Šéf mluví, ostatní se zpola slavnostně a zpola škodolibě usmívají a přikyvují. Přikyvují! Všichni jen přikyvují. Za normálních okolností by dnes Dalimil taky jen přikyvoval a nepovažoval by to za nic nevkusného. Ale takhle!? Jako obyčejně šéf drží krátký a zjevně veselý projev, všichni se smějí, tak se Dalimil taky rozpačitě směje, i když slova létají kolem něj, nedokáže je pochytat, správně seřadit a pochopit tak jejich smysl. Jedno však ví Dalimil jistě: Na závěr projevu mu šéf silně potřese rukou a předá mu láhev nějakého drahého a prý i dobrého alkoholu, na který se složil celý tým. Samozřejmě všichni v týmu vědí, že Dalimil alkohol nepije, vůbec mu nechutná, ale tím se jaksi v dané situaci argumentovat nedá, takže si Dalimil taky symbolicky připije a pak se rozkašle, protože mu to fakt nechutná a ještě je to na něj moc silné, šéf ho párkrát bouchne do zad, až Dalimilovi málem spadnou brýle, a všichni se znovu společně úlevně zasmějí. Pak láhev dobrého alkoholu koluje v týmu, naštěstí je to dobrý a početný tým, takže se láhev za chvíli vrátí z druhé strany kruhu ohmataná a prázdná, načež se kruh hbitě přetvoří v dlouhou frontu zájemců o potřesení rukou a narozeninový chlebíček.

Dalimil došel k výtahu. Nebezpečná fáze výpravy, něco jako ledopád pod Everestem. Výtah nové generace, který si v průběhu jízdy může přivolat kdokoli. Ale co by tady ještě teď večer kdokoli dělal? Za chvíli se bude zamykat hlavní vchod, všichni rozumní lidé už jsou dávno doma. Ale pracují tady snad nějací rozumní lidé? Patnáct let!

Zkusil si představit, co by znamenalo scházet těch osmnáct pater dolů: Dvanáct schodů - zatočit doleva - tři kroky mezipatro - zase zatočit - dvanáct schodů - a jsme o patro níž, to celé osmnáctkrát. Ne že by to nešlo, ale dole už je to pomalu na zamotání hlavy. "No ano," pomyslel si Dalimil: Co když se zamotá a upadne? Poprvé ho dnes napadla tahle myšlenka: "Co když prostě pod schody upadnu? Kdo mi tady pomůže?" Ale co by padal? Naposledy se mu zamotala hlava na oslavě kamarádových narozenin, to už budou dva roky a ani tehdy mu nikdo nepomáhal, protože na tom byl pořád nejlíp ze všech.

Vstoupil do výtahu doufaje, že cesta trvající osmnáct navlas stejných pater proběhne bez výstřelků a hlavně beze svědků. Jako by svými narozeninami spáchal zločin, blesklo mu hlavou. Ale není to trochu zločin nebo přinejmenším provinění se v jeho věku dožít dalších narozenin? Dnes je mu dvaapadesát a je tedy prokazatelně vinen!

"Tentokrát jsme se rozhodli," dí šéf, "že jako tým přidáme ještě drobnost na přilepšenou. Řekli jsme si totiž, že i oko takového starého zkušeného barda spočine občas rádo na nějaké té lepé křivce, co? Tak jsme to tedy…. No tak…" postrčil šéf dopředu svou novou mladičkou sekretářku Milušku, která do bledé zářivkové žluti svítila jako slunce právě z plných sil zapadající nad Čachtickým hradem. "Červená jak pivoněčka, co?", uculoval se šéf na ostatní kolegy a všichni se tupě usmívali - rádi, že právě stojí na bezpečnější straně barikády. Dnes se střílí jen na Dalimila a na sekretářku.

Hned v sedmnáctém výtah jako kdyby zaváhal, přibrzdil, snad chtěl dát svou strojovou inteligencí nějakému opozdilci šanci naskočit si. Dalimilovo srdce jakousi zvrácenou setrvačností při brzdění vystoupalo až někam těsně nad jícen, skoro se zdálo, že by ho bylo možné spolknout (jak by asi pak srdce dopadlo, hanba si představit). Výtah se znovu rozjel do normální rychlosti. Šestnáctka by mohla proběhnout hladce, tady jsou podnikoví právníci, nic moc dynamického, kolegové spíš Dalimilova věku, ti už budou doma. Patnáctka je nebezpečná, tady sídlí obchodníci a u nich si člověk nikdy nemůže být jistý, co mají rozpracovaného a jaký termín hoří. Chodil sem ale poslední dobou rád, nabrali novou mladou šéfovou, tedy celkem mladou a taky celkem pěknou. Ale co říká celkem?! Opravdu pěknou, přece nebude uhýbat i sám před sebou! Vlastně nejhezčí z těch, které častěji potkává. Povzdechl si: Co si asi myslí ona o něm?

Sekretářka držela tenký bílý balíček formátu A4 s velkou fialovou mašlí, to bude nejspíš projev jejího zvláštního mladistvého vkusu (při vědomí úrovně vlastního vkusu se Dalimil úspěšně vyhnul slovu nevkus). Třesoucí se rukou mu podávala balíček a těkala pohledem po všech koutech místnosti. Podle barvy její tváře se dalo usoudit, že minimálně jeden z rodičů byl Apač.

"To máš něco od celýho týmu, ale hlavně je to tady od Milušky, co?" zahihňal se šéf a všichni sledovali předávání a rozbalování dárku, jako by si ho chtěli navždy vštípit do paměti, navzájem se odstrkovali, aby viděli vše co nejlíp, a všichni, kteří občas nosívali brýle, je měli přikované na nose. "Miluška to vybírala sama, co?" prášil šéf a všichni mlčenlivě přikyvujíce lhali potichu s ním. "A sama s láskou balila, co?" stupňoval teror šéf a nebohá sekretářka propadala čím dál hlouběji do bahna paniky.

Dalimil jí zkoušel beze slov, jen mimikou obličeje naznačit, ať si z toho nic nedělá, takovým zasvěcením už tady prošlo za těch patnáct let tolik mladých holek… Mimika nestačila, stydící se děvče se na Dalimila nebylo schopné vůbec podívat a očima protočenýma vzhůru prosilo o zázrak. Možná stačilo říct nahlas: Miluško, z toho si nic nedělejte, oni jsou prostě jen takoví mizerové, to bude zase dobrý…", ale Dalimil tyhle věci nedokázal říkat nahlas, jen uvnitř a dovnitř. Sám měl pak alibistický pocit, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Směrem ven ale jen mlčel jako obvykle.

Ozval se zvukový signál. Někdo chce v patnáctém nastoupit! Dalimil přestal dýchat jako u doktora, výtah znovu přibrzdil a tentokrát i zastavil. Dveře se otevřely a v nich se objevila právě ta, nad jejímž obrazem se Dalimil o patro výš tak pošetile zasnil. "Dobrý večer," špitla. "Můžu s vámi?"

Dalimil se vmžiku zpotil po celém těle, v podpaží mu vyrašily mokré mapy, klouzavou dlaní ještě pevněji sevřel tašku s dárkem a několik krůpějí potu vyrazilo nedočkavě na jeho pleši krásné ženě vstříc. Už abychom byli dole, pomyslel si a polkl tak, že to bylo slyšet a dosud decentně sklopené oči jeho spolujezdkyně na něj pohlédly, neusmály se, ale nějaká vzdálená ozvěna úsměvu jimi prolétla.

Cesta dolů byla nekonečná. Teplota v kabině stoupala až někam nad zápalnou teplotu myšlenek, protože všechny Dalimilovy myšlenky a nápady, co mu normálně bez přestání protékají hlavou, vyhořely, rozpustily se, vysublimovaly do prostoru, zachytily se na prosklených stěnách a splynuly s nimi do neviditelnosti. Dalimilovi to připomnělo saunu, kterou kdysi podstoupil u kamaráda a ve které horkem zkolaboval. Zkolaboval!! Co kdyby tady taky tak zkolaboval, pomyslel si. Jenom by mne překročila a odešla domů nebo by aspoň skočila do recepce pro pomoc? Nebo by mi zkusila pomoct sama? Pomoc od takové ženy se v jeho věku rovná nabídce nože k rituální sebevraždě. Výtah dimenzovaný pro šest osob se vizuálně stále scvrkával, byli tu jen dva, ale snad by se k nim už nevešla ani násada od koštěte. Ustupoval před ní a tlačil se víc a víc ke stěně výtahu, i ona, zdálo se, ustupovala, ale jejich těla, konkrétně její hruď a jeho vypouklé břicho se nějak vydouvaly a nafukovaly, puzeny zvláštním magnetismem tohoto do sebe propadlého prostoru.

"To snad projektují pro Číňany", vydechl jí do tváře a ona se zachvěla pod silou jeho dechu a snad i malinko ucukla. Co to řekl za nesmysl? Jak by tomu mohla rozumět. Netuší přece (a je to jen dobře), na co v posledních chvílích myslel. V posledních chvílích!! Má to snad zkusit vysvětlit? Ještě hůř!! Už aby byli dole!! Nikde na světě není relativita času tak dobře pozorovatelná prakticky jako ve výtahu. Vždyť už přece musíme být dole! Zjistil, že nedýchá, zadržel dech hned v okamžiku, kdy ona vešla, pokusil se trochu vtáhnout břicho, které mu oddaně viselo přes opasek a odpočívalo v téhle odporné poloze jako unavený pes u nohou své paní. Nedýchá už od patnáctého, uvědomil si, ale to by měl. Bez dechu přece už nemůže dlouho vydržet, jinak zkolabuje. Zkolabuje!! Už je tu to slovo zas! Zas a znovu se připomíná, i když se mu Dalimil vzpírá, představa kolapsu se vrací a vkrádá se mu do vědomí.

Prudce vydechl nashromážděný dech s mohutným Pchuááááááphúúúúú!! Ona náhlý příliv použitého vzduchu hrdinně ustála, i když se i jemu zazdálo, že se do zetlelého vzduchu v kabině výtahu dostalo i trochu - jinak výborného - skopového na česneku, které Dalimil dnes svátečně poobědval. Proboha, teprve třinácté patro, kudy jsme to jeli? Vždyť už muselo uběhnout nejmíň půl hodiny, co jsou spolu na těch pár čtverečních decimetrech kontrolovaně padající plochy. Výtah opět zastavuje. Snad už proboha nikdo nepřistoupí. Ostatně zdá se, že není kam.

"Člověk si může myslet, že balení dárku musí být ukrutná nuda. Ale tady Miluška už má teď jinou zkušenost, co?" rýpl šéf loktem sekretářku zezadu do žeber. "Takové balení dárku může být i dost vzrušující, co?" Natěšen na to, co přijde, a pobavený dívčinými rozpaky šéf postupně zvyšoval hlas a v očích mu svítily jiskérky chlapecké rošťárny. A ostatní? Dalimil je rychle prolétl pohledem: Zdvořilý zájem, pocit povinnosti, občas závan zvědavosti nebo poťouchlosti u mužů. Ostentativní nezájem u žen. Ať už to bude cokoli, je zřejmé, že dárek vybíral šéf osobně. Nic dobrého nás tedy nečeká.

V otevírajících se dveřích se objevuje přetlustá uklízečka vonící po rybách. Ona a její veliký počišťovací vozík. Usmívá se, k čertu proč se tak pitomě usmívá? Oči jí kloužou hned na něj, hned zase na mladou ženu, která se snad dokonce trochu červená, jako by byla přistižena bůhví při čem. "Já ještě počkám, jen jeďte," povídá uklízečka usměvavým hlasem plným pochopení ke slabostem druhých. A dveře, které jindy tolik spěchají se zavřít, jsou stále dokořán, jako by si ten prokletý automat chtěl tuhle bezdůvodně prekérní situaci pořádně vychutnat. "Chápu, musí to být nepříjemné, být takhle přistižený", povídá beze slov rozzářená kulatá uklízeččina tvář, "ale nemusíš být nervózní holoubku. Já to nikde troubit nebudu, ostatně nikdo by mi to ani nevěřil, protože by nepochopil, co na tobě taková pěkná holka vidí. Ale jak říkám, vaše věc…! No, možná se o tom zmíním tlusté Fany ze šestého, to jsem zvědavá, co tomu řekne. Bomba, že jo? Ale nikomu dalšímu! Jedině snad….."

Konečně se dveře zavřely a výtah pokračoval v náročném sestupu. Museli už oba stát po kotníky v Dalimilově potu. Nechtěl na ni upřeně civět, ale v malé kabince opatřené navíc rafinovaným systémem zrcadel, nebylo možné zajistit, aby se jejich pohledy občas nestřetly. "Copak Číňani…" usmála se na něj malinko nuceně přibližně v devátém patře. V osmém proto Dalimil vykulil nechápavě oči a začal rychle oddychovat, asi aby dohnal ztrátu ze začátku jízdy, kdy nedýchal vůbec, jeho bušící srdce jako by si neumělo vzít z plic dostatek kyslíku. Sjížděje do přízemí, připadal si jako těsně pod vrcholem osmitisícovky, v zóně smrti, v pokušení omdlít. Omdlít, zkolabovat, už je to tu zas. Znovu pevněji - i když o moc pevněji už to ani nešlo - sevřel aktovku s dárkem. "Ta by se divila, kdybys tu sebou praštil a tenhle dáreček ti na ni vypadl z aktovky". Pocítil ostrý tlak na hrudní kosti. Jednoduché dilema - infarkt nebo větry. Pojedl dnes něco oslavných chlebíčků s nažluklou majonézou a zapil je nevalným siřičitým vínem, určitým vnitřním tlakům by se tedy nikdo nemohl podivovat. Ale ať je to cokoli, teď už vydrží. Znovu zadržel dech. Ještě tři patra. Ještě dvě. ……… A jedno!

Zpod bílého balicího papíru na Dalimila vykouklo napřed obrovské ženské poprsí, samozřejmě zcela obnažené, v přirozené selecí barvě, teprve na druhý pohled oko spočinulo i na zbytku těla. Přestože byly primárně vidět sekundární pohlavní znaky, sekundárně se ukázalo, že na obrázku jsou - v docela dobré formě i barvě - i ty primární. Dalimil se s otazníkem v očích rozhlédl po kolezích a rychlý vyčítavý švenk zakončil na nadšené tváři svého šéfa.

"Trocha jemné erotiky v našem věku nikdy nezaškodí, co?" Rozchechtal se šéf a bylo vidět, že na tento okamžik se dlouho těšil, takže mu bylo na rozdíl od jindy zcela jedno, že se chechtá sám. Kdepak jemná erotika. Již z nápisů na titulní straně kolem obnažené divy s barokními proporcemi bylo zřejmé, že jde o tvrdou pornografii, protože z titulků, které zřejmě měly představovat názvy kapitol, bylo nejslušnější slovo "kozy". Tedy aspoň v češtině, kterou Dalimil vyznával, a která byla v našich krajích oficiálně rozšířena ještě za jeho mládí.

"Tak teda … Mo…,moc děkuju, vykoktal ze sebe oslavenec, zatímco se ostatní kochali mnohostrannou trapností situace.

"Tak nashledanou pane inženýre," zahlaholila. "Vlastně ani nevím, jak se jmenujete." Nevěděl, jestli má říct rovnou křestní jméno nebo příjmení, od dilematu ho zachránilo, že si právě na své příjmení nemohl tak docela vzpomenout. "Dalimil. Jmenuji se Dalimil." Jmenuji se Dalimil, paní Soňo, mohl přitom říct. On ji totiž znal, znal dokonce i příjmení, ale ani na to si právě nemohl vzpomenout. Teď udělá nějaký nejapný vtip na Dalimilovu kroniku. Ale ne, to ženy jejího typu nedělají, protože nepotřebují imponovat vzdělaností. To dělají jen muži v přítomnosti žen jejího typu. Někteří muži. "Pěkný večer, Dalimile." Nepředstavila se, tuší tedy, že Dalimil se už informoval? Vyšla ze dveří výtahu vstříc pošmournému večeru jako první. Dalimil chvíli zůstal sám s otevřenými dveřmi, zamyšleně naslouchal ťukání jejích podpatků o dlažbu chodby, kroky se ale na moment zastavily, zaváhaly a pak přiťukaly v opačném směru. Nakoukla zpět do dveří: "Mimochodem, já jsem Soňa." Dalimil rychle zahrál údiv, nadechl se, ale než stačil cokoli říct, dveře se zavřely, a přestože skočil po ovládacích tlačítcích rychlostí útočící šelmy, rozjel se znovu směrem vzhůru. Zmáčkl zoufale snad všechna tlačítka kromě zvonku (přece nebude dělat ještě umělý povyk, ne?). Nic naplat, dojel opět potupně až do třináctého. Rybí uklízečka s velkým vozíkem už snad ani nebyla překvapená. "Tak už jste mladou paní vyprovodil? Hezká, moc hezká, to vám musím říct, řekla mu a s trochou despektu si ho proskenovala od hlavy až k zabláceným špičkám bot a zase zpět. Pak se znovu usmála svým nesnesitelně tolerantním úsměvem. "Tak teď si zase pro změnu užijete starou bábu." A začala se mačkat do kabiny svým obrovským vozíkem napřed. "Ale já jedu až do mínus jedničky, do technickýho, to víte, my, co neděláme hlavou, žijem dneska už jenom v podzemí, my k tý naší práci rozhled nepotřebujeme.

"Mezi náma chlapama, co, Miluško…" další herda do zad, "ona to zase jen tak lehoučká erotika není, co? Spiklenecky mrkl šéf na všechny okolostojící, jejichž tváře úslužně taky spiklenecky zamrkaly a obrátil se zpět k Dalimilovi: "Je to docela chárt, teda jako drsný!" Cizí jazyky nebyly šéfovou silnou stránkou. Aby se dorozuměl s těmi, které skutečně potřeboval, nebylo angličtiny zapotřebí. "No jen otoč, zalistuj si, před náma v týmu se stydět nemusíš, co?" Sekretářka ve tváři žhnula jako Proxima Centauri. Dalimil otočil s nechutí stránku. "Teda jako tvrdý, co?" dodal šéf, aby bylo zcela jasno. Na dalších stránkách bylo všechno opravdu tvrdý.

Teprve při cestě dolů, začaly knoflíky zmáčknuté v zoufalství při výjezdu vzhůru opravdu fungovat. Výtah tak stavěl v každém patře, vždy zastavil, dveře se chvilku rozmýšlely, pak se otevřely, uklízečka nahlas vzdychla, deset vteřin čekali a dveře se zase zavřely. Teprve teď Dalimilovi došlo, že měl možná jedinečnou šanci Soňu doprovodit. Kam? Za kým? Nevěděl. Věděl o ní jen to, že se jmenuje Soňa, ale zato to věděl ze dvou nezávislých zdrojů. Místo toho tady tráví zbytky svátečního večera s tolerantní rybou z technickýho. Hlavou mu blesklo, jestli vůbec má vstupní kartičku, aby se dostal přes nekompromisní turniket ven. Dalimil pootevřel aktovku, v ten okamžik uklízečce vyjely oči asi dvacet centimetrů nad hlavu, až vypadala jak přerostlý hlemýžď, a snažila se vysondovat, co všechno v Dalimilově tašce je. Ani se tím nijak neskrývala. Pobaveně výskla, že už jí móóóóóc dlouho zajímá, co vlastně nosí do práce a z práce takoví páni (páni, jaký já jsem pán, pomyslel si Dalimil). Rychle tašku zaklapl. Jestli teď zkolabuju, řekl si (už zas!), té bábě bude úplně fuk, že vypustím duši, hlavně že se bude moct podívat do té tašky. To bude sousto pro Fany ze šestýho. Dalimil si nosí do práce jenom vobčanku a hanbatý vobrázky! To je pane pán! Výtah se stal Dalimilovi pastí a uklízečka jeho žalářníkem. Svět se s ním opět zamotal. Právě znovu stavěli, snad v sedmém, osmém, kdoví? Řekl jen pardon, odstrčil hrubě rosolovité tělo, které jen heklo překvapením a nárazem na stěnu, a vystoupil. Tak nakonec po všech těch peripetiích stejně seběhl zbývající patra pěšky. Prošel bez problémů unaveným turniketem a dostal se před budovu. Konečně vzduch!

Dalimil se nadechl a myslel si, že už bude pokoj, že se jeho dech zklidní a nádech bolesti na prsou ho tak definitivně přejde. Nestalo se tak. Dech byl pořád stejně rychlý, něco v jeho hrudi na cosi tlačilo a vyluzovalo vzdálenou ozvěnu bolesti. Kudy se dá? Má jít jako každý jiný den hlavní ulicí k metru? Udělal tím směrem pár kroků, ale začala se mu podlamovat levá noha, pocítil v ní zvláštní slabost, jako snad ještě nikdy ne, jako kdyby nebyla jeho a on ji měl jen pronajatou a neuměl s ní ještě správně zacházet. To je zvláštní, pomyslel si Dalimil, dnes se na mne všichni, co procházejí kolem, dívají, jako bych byl snad bez kalhot. Pro jistotu se podíval dolů, ale vše se zdálo v pořádku. Jeden z mužů v protisměru ho pozdravil a nadzvedl při pozdravu starosvětsky klobouk. Kdo to byl? Co chtěl? Dalimil opět přimáčkl svoji tašku obouruč na rozbolavělá prsa. Nikomu, povídám, nikomu ten časopis nemůžu ukázat, přemítal tiše se zkříženýma rukama na prsou. Co by si o mně pomysleli? Celý život se snažím žít jako slušný člověk a teď po padesátce mám o tak pracně vybudovanou pověst přijít? Nikdy. Nikdy to nikdo neuvidí!

Už nahoře se všichni jeho kolegové těšili, co asi s časopisem udělá. Na každém kroku ho někdo sledoval, za celou pracovní dobu neudělal vůbec nic ze své práce, protože po něm pořád někdo pokukoval. "Tak co, jak to jde?" oslovovali ho kolegové s potlačovaným úsměvem. "Chárt, co?" Co si o mně myslí? Že popadnu časopis a zmizím s ním na záchodě? Je ostatně dost divné, že všichni tak klidně odešli domů. To nebude jen tak. Třeba mne právě teď odněkud sledují, pěkně společně, jsme přece tým, a všichni se přitom skvěle baví, nejvíc určitě šéf a možná že už i té rudé kůži Milušce trochu otrnulo. Dalimila napadlo, že by možná stačilo hodit časopis do popelnice před budovou, ale to ho teď zase přešlo. Jestli ho kolegové odněkud sledují, zahozený časopis zase najdou a zítra ho bude mít v práci zas, navíc s uštěpačnými poznámkami, že takhle by se k dárku chovat neměl. Ne vyhazovat ho nebude, musí ho odnést domů a tam ho někde na zahradě spálí, protože co kdyby ho někde našla manželka, ještě by si myslela kdovíco. Určitě by nevěřila, že ho dostal od kolegů v práci. "Tohle bych ti snad ještě odpustila, ale to tvoje trapné zbabělé zatloukání, to ne, to teda opravdu ne!" Jako by ji slyšel už teď.

Bylo až zvláštní, jak se Dalimilova představivost pod vlivem časopisu rozjela na plné obrátky. Jinak určitě netrpěl nadměrnou imaginací a tvořivostí, dělal vše, co se po něm chtělo, a dělal to celkem dobře a spolehlivě. Nikdo od něj víc nečekal. Ale teď se - vyzbrojen raketami úzkosti - v představivosti doslova překonává: "Co když mne zastaví policie? Přijdou ke mně a řeknou: Jménem zákona, otevřete tu tašku! Teroristi jsou dnes ve světě všude kolem nás. A napíšou to třeba někam do hlášení a pošlou to do práce a domů ženě, aby viděla, koho má doma. Anebo to nepošlou, to už se snad teď nedělá, ale jsme přece v Čechách, co si budeme povídat - tady se nic neutají. Nehledě na to, že kolem takové akce se vždycky vylíhne spousta čumilů. (Dalimil sledoval v přímém přenosu své fantazie akční zásah specializovaného komanda. Rovnou protiteroristického nebo zatím jen mravnostního?) A všichni uvidí, jaký časopis si Dalimil nosí do práce. Jeden to řekne druhému, ono se řekne - velké město, ale stejně tu každý každého zná. A pak jednou se někdo zeptá jeho ženy: "To jste vy, co máte za manžela tu zrůdu, co si nosí do práce porno? A tváří se přitom jako svatoušek!" Ne, zatím má všechno pod kontrolou. Ať se kolegové někde v dálce s dalekohledy u očí baví, co hrdlo ráčí, když bude nenápadný, donese ten danajský dar až domů a tam už ho nějak zlikviduje. Opět ho ostřeji zabolelo na prsou. "Ale co když to pod kontrolou mít nebudu? Co když zkolabuju" (už zase!) "a upadnu do bezvědomí? Kdo mě bude zachraňovat? Jen otevřou tašku, uvidí, co v ní je a řeknou si, proč bychom měli zachraňovat takového prasáka? O jedno takové individuum víc nebo míň. Opět se rozhlédl kolem sebe. Lidé byli zachmuření do svých zvednutých límců a do svých starostí, ale v Dalimilových očích se spěchající lidé pozvolna proměnili ve stádo hyen toužících se dostat do jeho tašky. "Copak asi nosí po taškách takový páni?" rezonoval mu v hlavě skřehotavý hlas z výtahu. A i Soňa - a to je nějaká dáma - přece po té jeho tašce tak zvláštně pokukovala. Ano, teď se mu to vybavuje jasně, jak si toho jen mohl nepovšimnout?

Opět se mu zatočila hlava. Má jít hlavní ulicí směrem k metru? Proboha, jen to ne, takových lidí všude kolem, to by teprve byla ostuda, to si může dát rovnou inzerát do místních novin: Na vědomost se dává, že Dalimil X. nosí u sebe NEUSTÁLE tvrdé porno! Kdo nevěří, může se kdykoli přesvědčit v jeho tašce. A ještě na metro, vždyť tam je to snad touhle dobou ještě horší než v tom podnikovém výtahu pro Číňany. Ne, půjde tentokrát tmavší postranní ulicí, nešel tudy snad už rok, určitě nejméně od té doby, co mu tady kdysi jeden navoněný frajer ukradl z kapsy saka mobilní telefon. Krucinál, jenom si na to vzpomene, už zase jede tlak nahoru a srdce buší jako splašené. Jak se na mne tenkrát mačkal, vzpomínal útrpně Dalimil, poprvé dnes přeskočil na jinou myšlenku než na tu, kterou svíral zhmotněnou do bujarých křivek a natvrdlých výrazů v tašce. Kdoví, zda by ještě dnes voňavého zloducha poznal a hlavně jestli by mu to k něčemu bylo?

Dalimil se ohlédl a povzdychl si při pohledu na zástupy podmračených lidí pospíchajících vstříc dalšímu pokračování svých soukromých seriálů. Znovu se s ním zatočil svět při pomyšlení, co by se v takovém davu odehrálo, kdyby ho opustila rovnováha a sesunul by se bezvládně mezi ty pospíchající nohy. Někdo by ho asi překročil, jiný by si možná ještě kopnul. Ale třeba by se někdo našel, kdo by mu dokázal dát umělé dýchání a masáž srdce. Dalimilovo srdce tato myšlenka opět popíchla a na pozadí rozložené tupé bolesti vystoupil pík bolesti ostré. Mimoděk si přejel rukou přes prsa. Uměl by on dát někomu umělé dýchání a masáž srdce? Naposledy možná ve čtvrté třídě. Ještě tak čichnout ke čpavku, to by jistě zvládl. Ale jací úchylové s sebou nosí po ulici lahvičku se čpavkem? Dalimil má místo toho v tašce katalog souložících manekýnů a modelek. Opět se mu z toho pomyšlení neudělalo dobře.

Vstoupil do milosrdně spoře osvětlené uličky, zvedl si límec kabátu a zastrčil hlavu co nejhlouběji jako želva, aby mu nebylo vidět do obličeje. Šíji měl tak napnutou, že skoro nemohl dýchat, jen tak rychle povrchově oddychoval, jako pes v horkém letním dni. Uličkou procházelo jen několik lidí a cesta dobře ubíhala. Jen bylo asi v půlce třeba překonat trošku světlejší a rušnější křižovatku. Tady se to tenkrát stalo! Co pak dalo Dalimilovi práce, než obnovil aspoň ta důležitější telefonní spojení, o které tehdy krádeží mobilu přišel. A co tam měl zapsaných různých soukromých poznámek, které nikdo neměl nikdy spatřit. A ten navoněný frajer si to určitě přečetl, hajzl! A dalekohledy Dalimil dobře cítil v zádech, byly jich desítky, desítky párů natěšených očí, špehujících Dalimila na každém jeho kroku. Už na to přišel, oni to chtějí, oni to tak všichni chtějí! Chtějí vidět v přímém přenosu, jak to s Dalimiliem praští, i ta Soňa, i ta uklízečka byla nasazená, protože do výtahu dalekohledy nevidí. Ve svém prozření dostal Dalimil akutní záchvat sebelítosti: "To se přece nedělá!! Takové svinstvo!!" pronesl Dalimil nenávistně, asi silněji, než měl původně v úmyslu, vlastně on to vůbec neměl v úmyslu, ale spontánně vykřičel tu nashromážděnou nespravedlnost do mlžného oparu, bohužel přesně do míst, kde právě stál mladý líbající se pár.

Podívali se na něj udiveně a přistiženě, dlouho mlčky, stále v objetí, jako by se snažili zachytit nějakou souvislost nebo alespoň polehčující okolnost. I Dalimil se zastavil a překvapeně hleděl na přízrak dvojice vystupující z mlhy. "Proboha, co si teď o mně budou myslet?!" Zmateně se ohlédl, jako by hledal svědka, který mu potvrdí, že to nemyslel tak, jak to možná vypadá. Ale nikdo z kolemjdoucích se mu pomoci zjevně nechystal. "My vám taky přejeme dobrý večer," špitla dívka, která se snažila decentně zachránit situaci před nevyhnutelným konfliktem. Až teď se ti dva rozpletli z objetí a vyšší postava zaburácela: "Co je ti do toho, co tady děláme, neumíš se starat vo sebe ty šmíráku?!" "Mirečku, nech ho, vždyť je to takový milý pán," tichounkým hlasem se snažila dívka překřičet bouři. "Milej pán, jo?..." zahlaholil muž a popošel k milému pánovi o pár kroků.

Dalimil definitivně propadl panice. Rozběhl se. Neběžel od školních let, kdy ho nutili pohybovat se v hodinách tělesné výchovy a není si dokonce zcela jistý, jestli se jim to aspoň tehdy podařilo. Rozběhl se, rozrazil překvapený pár, který mu nestačil uvolnit cestu. "Seš magor?" stihnul ze sebe ještě vypravit mladík už ne vztekle, spíš s nádechem obavy, aby si snad Dalimil nějak neublížil, protože jeho běh rozhodně nevypadal zdravě. "Podívej, jak zdrhá. Aby tak třeba někoho…." Nedopověděl, jen se ohlédl za Dalimilem, který na prvních deseti metrech dvojnásobně překročil nejvyšší tepovou frekvenci, jaké kdy dosáhlo jeho oslabené srdce. Kulhal, funěl jako stádo buvolů, ale běžel, běžel pryč od šéfa, pryč od svých kolegů, pryč od uklízeček, dokonce i pryč od Soni, pryč ode všech, kteří… Magor! Zastavil se, protože už nemohl dál. Rozhlédl se kolem sebe a zjistil, že všichni lidé na křižovatce na něj udiveně hledí. V duchu zavyl. "Prosím, nechte mě, nic jsem vám neudělal," ale netroufl si zavýt nahlas. V celém svém životě mlčel, poprvé pořádně nahlas promluvil před chvilkou a jak to dopadlo, a teď se po něm chce, aby se hlasitě bránil? Všichni ti lidé si musí myslet, že jsem se právě zbláznil. A to ještě nevědí, co mám v tašce. Pak by jim to bylo jasné: Magor a ještě ke všemu prasák!

Znovu se pokusil rozběhnout přes křižovatku, ale nohy ho už neposlouchaly. Lidé kolem něj houstli. Vrazil do nějaké ženy, pohoršeně se otočila, měla tvář krásné Soni. "Dalimile…" vypustila z úst překvapeně, ale Dalimil už nic neslyšel, jen zalapal po zbytcích dechu a naposledy křečovitě stiskl tašku. Lidé kolem otevírali a zavírali ústa, ale Dalimil přes tlukot svého srdce nic neslyšel, nevěděl, zda žvýkají, hovoří či křičí, neslyšel auta startující z křižovatky na zelenou. "To jsem to dopracoval," pomyslel si Dalimil v nastalém tichu. Zdálo se mu, že opět - stejně jako ráno v práci - stojí obklíčen nepřáteli. Jak rád by měl opět sílu se všemu bránit, jako se bránil celý život. Mýlkám, nedorozuměním, nespravedlnostem. Ale on už nemá ani sílu, ani dech, ani vůli. Poklesl na kolena, ale ani v pokleku se nedokázal nadýchnout. Všechno, čeho se dnes bál, se naplnilo v míře vrchovaté, klečí tady napospas davu toužícímu vyhlásit ho Úchylem roku a k tomu potřebují jediné, ten rozhodující důkaz, který má v tašce. Bude přistižen i Soňou, tou krásnou a žádoucí Soňou z patnáctého, to už je jen hořká třešnička na velkém dortu všeobecného spiknutí.

Postavy lidí začaly tmavnout a zvětšovat se, kruh se zmenšoval, jen za pár okamžiků se okolní supi vrhnou na zbytky jeho těla a dobré pověsti. Dalimilovo srdce se zvětšilo natolik, že už se do jeho prsou nemohlo vejít. Kolena se pod ním podlomila, upadl na zem a uvnitř, úplně uvnitř křičel celým svým na bok položeným tělem, všemi vnitřnostmi: "To já ne! To je jen krutá mýlka. Pomozte mi někdo, dejte mi rychle umělé dýchání a masáž srdce, určitě to někdo z vás dokáže, nebo čichnout ke čpavku, co je na tom, to bych dokázal i já, ale prosím, na těchhle starých podlomených kolenou vás prosím, nehleďte na to, co najdete v té tašce!" Upadl na zem a z posledních sil nadzdvihl hlavu a vyhasínajícím zrakem se podíval se nahoru. Okamžitě ho poznal, když posledním nádechem natáhl sladkou vůni. Ano, vypadá stejně jako loni, jen je o rok starší. Jejich oči se setkaly, ty Dalimilovy zaprosily a zloděj rychle pochopil. Možná nepochopil tak docela a byl puzen jen svým zlodějským instinktem, ale to je už teď konečně jedno. Dalimil pustil držadlo své tašky, které dosud křečovitě svíral. Taková nabídka se přece neodmítá.

Voňavec se sehnul jako první k Dalimilovu tělu, ke kterému už dobíhali další lidé. Bleskurychle tašku sebral, vsunul si ji pod kabát, vstal a ustoupil směrem do tmy. "Jmenuje se Dalimil, mluvte na něj. Dalimile, Dalimile, co je vám, povídejte, sakra pomozte mu někdo, to je přece Dalimil," slyšel Dalimil z vesmírné dálky několika centimetrů Sonin rozčilený mezzosoprán. "Bože, tomu říkám zázrak", otočil Dalimil své doznívající oči k místu, kde i skrze mlhu tušil oblohu. "To je dnes na nebi hvězd, snad ještě víc, než včera. Vy je nevidíte?" pomyslel si s klidem v duši a spokojeně se propadal do bezvědomí. Škoda, že Soňa asi nedávala ve škole při hodinách první pomoci pozor, mohli si být hned o něco bližší. No nic, aspoň konečně ví, kudy chodí domů a třeba bude mít štěstí a bude ji tudy jednou moci doprovázet.

Ale třeba tamhleta mladá blondýna, no - přece ta krasavice u semaforu, ta by si ještě mohla ze školních hodin první pomoci něco pamatovat, co?