Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru

Je to ten typ večera, na který se sice těšíte, ale předem víte, že pro vás bude v mnoha ohledech podivný a znepokojivý. A především zcela nenormální! Zkusím vám ve zkratce zprostředkovat svůj čistě subjektivní pohled na slavnostní večer předávání cen v anketě Bloger roku 2016, který se konal v Karlínském divadle v Praze 23. listopadu 2016. Ano, čistě subjektivní, to proto, že pro mne jde o nakouknutí do zcela jiného světa, než který znám, kde se běžně pohybuji a který - v určitých mezích samozřejmě - celkem chápu. Něco jako pohled Eskymáka, který opustil chladivé bezpečí svého iglú s uzenými rybami a vyrazil na krátkou zkušenou do Ekvádoru za chutěmi tropických koktejlů.

První okamžiky nevěstily nic dobrého. Natažený červený koberec před hlavním vchodem do divadla, ústící vyzývavě až do prostoru silnice, zřejmě v očekávání luxusních limuzín svážejích dnešní hvězdy. Já přicházím z nepříliš luxusní stanice metra Florenc a jsem na místě trochu dřív, než bylo v pozvánce. Je 17:56 a v pozvánce stojí 18:15. Mám pár minut na rozkoukání. Jakpak asi vypadají ekvádorské palmy?

Před vchodem postávají slavnostně odění lidé. Chvíli postávám s nimi a pak si říkám, že Eskymáci jsou přece odvážní hoši, a nakouknu do dveří. Cestu mi zastoupí udělaný chlapík v naditém obleku a s drátem u ucha. "Ještě je zavřeno!" dí tónem, který Eskymákům může připadat výhrůžný, ale mezi Ekvádorci je zjevně považován ještě za přátelský. "A kdy otevře?" jsem zvědavý. "Až dostanu pokyn!!" Pochopil jsem, že jsem vyčerpal své dvě povolené věty. Pokyn přišel asi dvacet vteřin poté, co se přede mnou dveře původně zavřely. Teď svou dokořán otevřenou náručí náhle lákají ke vstupu všechny čekající. Osmělujeme se tedy vstoupit.

 

Hned za dveřmi je prezence a rozdělování vstupenek. Přiznávám, že jako prostý návštěvník bych si lístek na podobnou akci koupil jen stěží. Ale tady jsem podle pozvánky "VIP", neb jsem nominovaný. Vybavil jsem si maně černého Mirečka z filmových Básníků, kterak dorazil do Prahy jako "delegace". V prozatím jen krátké frontě na lístky přemýšlím, jak případně doložím, že já jsem opravdu já, protože jsem si nechal doma občanku, takže s ní nebudu moct během večera tlouci o stůl a volat cimrmanovské "Kdo je tu nejstarší, kdo je tu nejstarší?!", i když v tomhle ohledu, myslím, nemám mezi nominovanými blogery konkurenci. Slečna u vstupenek se ale jen mile usměje a přivítá mě: "Dobrý den Petře, tady jsou vaše vstupenky!" a sáhne po příslušné obálce. Nikdy jsem tu slečnu neviděl, ale možná je to ta, které jsem po mailu nedávno vysvětloval, že sice moc rád fotím, ale za posledních deset let existují jen dvě fotky, na kterých jsem osobně v rozpoznatelné podobě, a mohou je tedy využít při oficiálním představení nominovaných. Poučení? Eskymáka lze mezi Ekvádorci dobře rozeznat!

Do sálu se ještě nesmí (samozřejmě, už chápu, ostraha čeká na pokyn, mně stačí ťuknout!), protože v něm ještě dobíhá příprava a zkouška techniky. Zatím dávám bundu do šatny, které je "VIP režim" lhostejný a rovnostářsky si nárokuje svou desetikorunu. Welcome drink, aby měl člověk aspoň něco v ruce a nevypadal úplně jako bludný Holanďan. Vstupenky mám dvě, i když jsem předem hlásil, že nebudu mít žádný doprovod ani najaté klakery. Kdybych to tušil, posadil bych do křesla vedle sebe třeba plyšovou koalu (pandu raději ne, co kdyby měla Čína své zájmy i v Ekvádoru?). O vstupenky v cenách řádu vyšších stokorun ale, zdá se, nebyla zrovna rvačka. Předsálím duní rytmická hudba a začínají se poznenáhlu tvořit fronty na chlebíčky.

Proud návštěvníků houstne. Zachytávám tváře známé z "galerie nominovaných". Ano, téhle dámě jsem dal svůj hlas, aspoň myslím, protože dámy se umějí ve společnosti skvěle přetvařovat a moje paměť na tváře je omezena. I já jsem kolemjdoucími prohlížen a v některých případech nejspíš i rozeznán. Hele, vidíš ho? To je asi von, ten Eskymák!! Z kouta který jsem si vybral jako dočasné útočiště, se vyklube logy odshora až dolů pokrytá reklamní plocha, před kterou se budou dělat rozhovory s blogovými hvězdami. Jamile se rozsvítí bolestně ostrá bílá světla a z mikrofonu se ozve "jedna, dvě, tři, jsem slyšet?", mizím co nejdál. Kývám na pozdrav "Modernímu fotrovi" Dominiku Landsmanovi, kterého jediného poznávám jistě. Několik lidí s pochybami v gestu zdraví mě, ale evidentně si nejsou jistí, jestli jsem tím, za koho mne považují, protože všichni Eskymáci jsou si zatraceně podobní. Děti doprovázející natěšeně své rodiče stojí frontu na společnou fotku s proslulým "světorybářem" Jakubem Vágnerem.

Kolem procházejí různorodé módní kreace: Šaty různého stupně průsvitnosti, snad všechny existující barvy vlasů, hipsterské plnovousky, imageové brýle nejspíš bez dioptrické korekce, slušivé ascotské kloboučky. Když jsme u toho Ascotu, škoda, že se tu neberou sázky jako na dostizích. Kdybych mohl, vsadil bych si jednoznačně na Dominika, ale nejspíš by na něj byl vyhlášený jen minimální kurs. Ale vymetají se tu i jiné módní kouty: Roztrhané a uměle "stařené" džíny, kecky naboso, divoké dredy, tetování symbolicky drobounké i "celoplošné". Tři dívky v extravagantních róbách procházejí asi metr kolem mne a přesto se mne téměř dotýkají umělými řasami. Několik rafinovaných vrstev makeupu dokáže zakrýt veškerou přirozenost pleti, ale to je typický zpozdilý eskymácký pohled, který zde, v Ekvádoru, nemá místo, zvlášť ne, pokud se týká finalistek v kategorii Beauty!

Zrada! Kromě pevných míst, kde se natáčejí rozhovory s účastníky, a které mám docela pod kontrolou, se vytvořila jedna "mobilní jednotka" s ruční kamerou a mikrofonem, která odlovuje nominované blogery k rozhovoru přímo v davu. Jestlipak mají s sebou fotografie s nápisem "wanted"? Reportéři jdou těsně kolem mne a já si přeju na chvíli být chobotnicí a splynout barevně se stěnou, ke které se v obavách tisknu. Ale jsem jen člověkem, kontrast mezi barvou mého saka a povrchem stěny zůstává nezanedbatelný, tak se aspoň snažím vyhlížet nenápadně a velmi, velmi ekvádorsky. Reportéři mne naštěstí minou bez povšimnutí.

Konečně nás pouštějí do sálu. Moje místo je na levém kraji třetí řady. Prostor je ohromný a výzdoba podle očekávání dynamická, pódiu dominují tři veliké obrazovky a prostor je plný světelných efektů. Na rozdíl od normálních divadelních představení nikdo nikoho nepeskuje, aby si vypnul mobilní telefony. V téhle společnosti by to bylo stejně marné naléhání. Polovině lidí z mé řady v rukou blikají bludičky displejů a on-line životy běží, zdá se, nepřerušovaně. I mně blikne nová zpráva. Kdo mi sakra teď může psát? Zjišťuji, že byl právě publikován můj dnešní článek O oskarovém poděkování, který jsem připravil ještě před odjezdem do Karlína a nastavil jeho publikaci na okamžik, kdy začne slavnostní program.

První, co se dozvídáme od moderátora večera Ondry Vodného (omlouvám se, ale jako Eskymák jsem ho, podobně jako řadu dalších vystupujících Ekvádorců, doposud neznal, možná proto, že prakticky neposlouchám rozhlasovou stanici Jižní Amerika 2), je varování, že na facebooku i na webu právě běží přímý přenos z akce. Hned jsem se ještě víc zabořil do pohodlného křesla na rozdíl od mnoha Ekvádorců v hledišti, kteří tuto úžasnou novinu hned sdíleli na všech dostupných sítích. Ale pokud by byl mezi vámi někdo, kdo by chtěl nakouknout, jaká atmosféra při předávání cen vládla, kompletní záznam akce je mimo jiné na facebooku Czech Blog Awards a taky někde na webu Blesku, což přiznávám jen z pocitu informační povinnosti, protože jsem tím posledním, kdo by chtěl dělat tomuto - v mých očích extrémně ekvádorskému - médiu jakoukoli reklamu!

Velmi příznivou skutečností, která měla významný vliv na to, že mě přešla skoro veškerá nervozita, bylo to, že z každé kategorie se vyhlašoval jenom vítěz. A jenom vítěz si šel převzít ceny na pódium a měl příležitost k divákům v sále i k těm on-line na webu moudře nebo alespoň nadšeně promluvit. To moje výraznější zapojení do programu prakticky vyloučilo, takže jsem si mohl v klidu užít živá vystoupení zpěváků a skupin, které zčásti nevyhledávám a zčásti neznám. Nemůžu ale rozhodně říct, že by mne jejich poslechem jakkoli ubylo, prostě k tomuto večeru to patřilo, stejně jako ten všudypřítomný rej světel, fotoblesků, módy, imagemakerů a vizážistů, obchodních značek, či procesí sponzorů na pódiu. Blogy jsou v tomto pojetí především součástí showbusinessu, což je mezi námi Eskymáky přijímáno spíše s nevolí, možná ani ne tak pro nějaké principiální morální rozpory, jako spíš proto, že se v takovém prostředí prostě neumíme přirozeně pohybovat, protože u nás na ledu se nám při takových mediálních tanečcích snadno smekne nožka :-).

Kategorie šly jedna za druhou: Vždy napřed promluva jakéhosi "mediálního garanta" dané kategorie, pak v rychlém sledu představení všech nominovaných, no a pak už příslušný host přišel s obálkou obsahující jméno vítězného blogu, vítěz musel po příkrých schodech vylézt na pódium, pobrat všechny ceny, které mezitím musel chudák moderátor všechny do posledního nasmlouvaného slůvka vyjmenovat (a taky proč ne, ceny to byly velmi pěkné a rozhodně nezanedbatelné, jako sponzor bych na tom taky bazíroval). No a pak už následoval improvizovaný proslov, na kterém bylo většinou podle míry rozechvění patrné, kdo už má podobnou zkušenost z loňska a pro koho je to novinka. Ale krevní tlak byl každopádně vždy na maximu, úplně se asi na takto vypjaté situace zvyknout nedá, a i nějaká ta slzička ukápla. Nejkurióznější situaci způsobila opět náhoda, ta mrška, když v jedné kategorii napřed přibelhal o berlích zraněný host, který měl předat cenu, načež se ukázalo, že vítězka kategorie přichází rovněž o berlích. Mimochodem, neschopnost organizátorů galantně zareagovat na nečekanou situaci a zajistit vítězce pokud možno bezproblémový příchod na pódium i odchod z něho, mne docela nemile překvapily, celá situace se brala spíš jako zdroj vtípků (v Ekvádoru přece vládne vždy pohoda, skvělá nálada, nadšení a rozesmáté krásné tváře), ale ty schody byly fakt dost příkré i pro zdravého, natož pro zraněného.

Když přišla řada na "moji" kategorii, zjistil jsem, že ač jsme my Eskymáci tvorové nepříliš soutěživí a svým soupeřům úspěch upřímně přejeme, přesto se v extrémní situaci jakási rudimentární soutěživost z hlubokého nitra ozve, takže mi na vteřinku bleskla hlavou taková ta klasická otázka "co by, kdyby...", ale byl to opravdu jen skoro neměřitelný mžik, když zpěvačka Ewa Farna otevřela obálku a udělala dramatickou pauzu, aby dořekla, že jako sázející bych byl úspěšný, protože můj favorit, "Moderní fotr" Dominik, obhájil své vítězství z loňska. A vším svým konáním a vystupováním mě Dominik přesvědčil, že sice není tak úplně Eskymákem "mého kmene", ale i ke klasickým Ekvádorcům má, myslím, pro mne velmi sympaticky, na míle daleko :-). Další rozlišení pořadí se nekonalo. Vítěz bere vše, rozdíl mezi druhým a desátým v pořadí je nepodstatný. Opět jsem zaregistroval nepatrný mžik přirozeného zklamání, které ale okamžitě vystřídala veliká úleva, zvlášť když jsem viděl, jak si vítěze okamžitě odvádějí k "rozverným" rozhovorům a jiným "lachtaním prostocvikům", které k vítězství v podobné prestižní anketě tradičně patří. To já mohl klidně zůstat ve svém křesle, ve kterém si mne zvědavě prohlíželo jen několik mých neplnoletých sousedek nominovaných v dámských kategoriích, které - když se na velké obrazovce na pódiu objevila mezi nominovanými moje fotka - naráz vyděšeně pohlédly mým směrem, protože mne nejspíš do té doby považovaly za člena ochranky.

Zvláštním zážitkem pro mne bylo sledovat některé videoblogery. Celkem nenápadní útlí mladíci postávali na první pohled skoro bojácně v hlučícím davu, aniž by na nich bylo pro oko neznalého Eskymáka patrné, že jsou to performeři, kteří svými videy přivádějí k šílenství řádově desetisíce až statisíce sledujících. Vzpomněl jsem si, jakou radost mi dělá mých pravidelných 500 - 700 návštěvníků týdně a po chvilce bujících vnitřních pochybností jsem mávnul rukou: Prostě u nás Eskymáků je výrazně menší hustota osídlení než na youtuberském rovníku, to se pak není čemu divit! :-)

Po skončení hlavního programu mě čekalo ještě jedno milé překvapení: Potkal jsem totiž v předsálí jednu dámu, se kterou jsme před mnoha lety svědčili společným plzeňský přátelům na jejich svatbě. Ona na mne byla připravená, protože si mě všimla mezi nominovanými, pro mě to byl úplný šok, zvlášť když jsem zjistil, že se se svým manželem přišli podívat na vystoupení svého syna, který byl jedním z účinkujících zpěváků. Takovéhle náhody a těžko uvěřitelná propojení se mi vždycky moc líbí a musím se usmívat nad tím, jak dokáže být na pohled obyčejná realita nápaditá a často je nadána větším tvůrčím potenciálem, než ta nejlepší fantazie! Rovněž jsem v davu zahlédl několik svých facebookových "přátel", se kterými jsme na sebe nejistě pomrkávali, protože jsme se nikdy neměli příležitost vidět osobně. Tak teď nevím, jestli jako Eskymák polehoučku a nezadržitelně "ekvadorizuji" nebo jsou prostě někteří Ekvádorci ve skutečnosti jen převlečenými Eskymáky! :-)

Původně jsem se chtěl ještě zastavit na "afterparty" probíhající v přilehlé divadelní restauraci, ale když jsem viděl (a slyšel) narvaný prostor restaurace, usoudil jsem, že je pravý čas se ctí opustit bojiště. Když jsem opět ve světle výkonných reflektorů po lehce ošlapaném červeném koberci opouštěl kolem půl desáté pro mne jinak hodně vzdálený svět rozprostřený kolem mediálního rovníku, bylo mi jasné, že na svůj krátký pobyt "v Ekvádoru" budu sice vlídně vzpomínat, ale nejbližším metrem zase stejně ochotně odfrčím tam, kde se běžní Eskymáci cítí lépe a přirozeněji, i když to tam občas, pravda, trochu fouká. Což pranic nemění na tom, že blog budu psát dál, bohdá se stejným zaujetím jako dřív, bez ohledu na soutěže, mediální tance, palmy, koktejly a červené koberce. Ty pro mě rozhodně nejsou - a věřím, že ani nikdy nebudou - důvodem, proč něčemu takovému, jako je psaní blogu, věnovat čas a energii.

U vchodu do metra mě místní bezdomovec požádal o cigaretu. Nevěřil mi, že slušně oblečený člověk jdoucí z divadla nemá ani jedno "cígo". Aby si nemyslel, že jsem škrt, nebo že proti němu něco mám, nabídl jsem mu aspoň cucavou pastilku proti bolení v krku, kterými jsem se - jsa aktuálně nachlazen - během večera udržoval v aspoň částečné hlasové kondici. Bezdomovec jen vzdychl.

S některými Eskymáky to prostě není jednoduché!

P.S.: Omlouvám se všem skutečným Eskymákům (jakož pro jistotu i Inuitům) a Ekvádorcům za to, že jsem v článku použil právě označení jejich národů. Ano, mohl jsem použít jinou dostatečně absurdní variantu, ale tahle u mne nakonec vyhrála. Ale chápu, že jsem si tímto článkem zavřel dveře na jinak příkladně dobrosrdečnou ekvádorskou ambasádu, kdybych se náhodou svým psaním také někomu znelíbil a potřeboval nutně azyl :-)