Státní svátek i očima sochy...

Zvažoval jsem, jak letos připomenout pro mne hodně důležitý svátek - 17. listopad. Mám opět napsat rozčilenou úvahu o tom, jak se náš postoj k 17. listopadu během let postupně proměňuje? Možná bude stačit přidat jen odkaz na článek zpřed dvou let, kde jsem shrnul svůj názor na listopadové události jak ve vlastním textu článku, tak i v docela obsáhlé diskusi k němu: Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí.

Tentokrát jsem se rozhodl ukázat jen pár docela obyčejných fotek ilustrujících dnešní příjemně teplý sváteční den, během kterého jsem jako tradičně nevydržel sedět doma, ale znovu jsem se vypravil do centra Prahy připomenout si dávné revoluční děje přímo na místech, kde probíhaly. Jestlipak tam po nich ještě ve vzduchu - v kombinaci s naší představivostí - něco po těch létech zbylo? Nebo už je úplně všechno jinak?

Procházku po Praze jsem začal na Václavském náměstí, ze kterého jsem prošel Františkánskou zahradou na Národní třídu (té se 17. listopadu prostě nedokážu vyhnout). No a v zahradě mě upoutaly sochy na místní kašně. Zbaveny již kvůli svatomartinským mrazům vody zůstaly o samotě pouze se svou hmotnou podstatou, v zamrzlém gestu svého podzimního tance.

Tak jsem se zkusil podívat očima jedné sochy na její krásné okolí. V tomto případě jde o výhled na chrám Panny Marie Sněžné.

A kam hledí další ze zajímavě tvarovaných soch - byť je její výraz zdá být z tohoto úhlu prázdný?

Tentokrát je to pohled směrem k Václaváku na objekty paláce Alfa, k bývalému Semaforu a ke Světozoru.

A to už je Národní třída na rohu Mikulandské ulice. Tady se před sedmadvaceti lety odehrála nejtvrdší část policejního zásahu proti studentským demonstrantům. Dnes byla sice Národní třída také přehražena lidskou hrází, ale ta tentokrát neměla zelené uniformy, bílé helmy a velké štíty jako kdysi, ale spořádaně čekala v různobarevné frontě u stánku na červenomodrobílou trikolóru.

Pěkně připnout trikolóru na hruď, abychom o státním svátku zdobili. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem na vojně v listopadu 1989 nosil na uniformě malou československou vlaječku, kvůli čemuž celou moji jednotku na nádraží v Plzni zadržel a odvezl nějaký hyperaktivní desátník, který nedokázal v prostředí lidové armády rozdýchat takovou míru svobodného projevu. Paradoxně tehdy desátníkova hlídka směla podle předpisů zadržet všechny kromě mne, protože jako četař jsem měl vyšší šarži. Já byl potrestán aspoň tím, že jsem si pak jako jediný nezadržený (i s vlaječkou) musel jet přes celé město své spolubojovníky vyzvednout :-). Vida, co mi taková obyčejná trojbarevná stužka připnutá na bundu dokázala připomenout.

Kousek od Národního divadla jsem se přimotal přímo pod nohy bubenického ansámblu, který Národní třídu na chvíli proměnil v sambodrom. Snad to byl vliv úžasného rytmu, snad letmá slabost, každopádně mě právě v tu chvíli tak trochu dojalo, že dávná nesvobodná doba je už takovou dobu pryč. Jen doufám, že mě kolemjdoucí nepovažovali za někoho, kdo naopak slzí po "starých dobrých socialistických časech", to by mě v těchto souvislostech opravdu urazilo! :-)

Z Národní třídy jsem zatočil směrem ke Karlovu mostu. Abych se vyhnul zoufalým turistickým stánkům v jeho blízkosti, zabočil jsem na Anenské náměstí, kde mne mile překvapilo, že odtud jde projít přes nádvoří místních domů až do Karlovy ulice. Na dvorku mne přivítala další socha - tentokrát na počest astronoma Johanna Keplera, který v těchto místech pět let žil.

Na konci tohoto "tunelu" už je vidět světýlko Královské cesty. Je to tudy ke Karlovu mostu mnohem příjemnější cesta než kolem rušné hlavní silnice s tramvajemi.

Ještě jsem měl nějaké řízení na Kampě, tak jsem si cestou udělal pár fotek i na Karlově mostě. Na něm nebyla na rozdíl od jiných míst v Praze vidět žádná velká změna oproti jindy, protože byl turisty zasekaný stejně jako vždycky.

Při zpáteční cestě se mi ale připletl do cesty průvod masek, který byl laděn celkem bezoklikatě protiprezidentsky...

...což dokládá i velká čínská panda ve slávistickém dresu. Pan Načeradec by se asi divil! :-)

Na Národní třídu jsem se vracel uličkami Starého města, kde mne zaujal stařičký dochovaný nápis MLÉKÁRNA nad zjevně soudobou večerkou.

Na Národní už to docela žilo, Michal Prokop právě zpíval své Funebráky a Nová scéna Národního divadla začínala svítit podvečerními barvami a odrážela okolní budovy, seč jí skleněné obložení stačilo.

Každý si bere na oslavu svátku svoje. Já si vzal tentokrát foťák raději bez stativu, abych se vůbec přes zaplněné centrum dostal. Tenhle pán se zjevně tolik neobával. Přinejhorším pořádně zaduje...

Na večerní vyvrcholení oslav 17. listopadu na Václaváku jsem už nečekal a jel jsem domů vybrat pro dnešní malou reportáž z pražských ulic pár "ještě teplých" fotek. To abyste si nestěžovali, že článek není dost čerstvý :-).