Co mě (ne)těší na výročí listopadových událostí

Na listopadové události roku 1989 mám dodnes velmi živé vzpomínky a dá se říci, že - pokud jde o události ve společnosti - je to jednoznačně nejsilnější a nejpozitivnější zážitek mého života. A to mohl být ještě mnohem pozitivnější, kdybych právě nepobýval na vojně. To, že jsem přišel o bezprostřední emoce listopadové revoluce, tehdejší "lidové" armádě nikdy nezapomenu.

Přesně 17.listopadu 1989 jsem měl svůj první opušťák, poprvé jsem se dostal na déle než jeden večer za zdi kasáren. Pobýval jsem tou dobou nedaleko od Pardubic a samozřejmě jsem cestou neminul Prahu, kde jsem se naprostou shodou okolností po několikahodinovém bloumání večer probloumal až na Národní třídu - jak jsem později zjistil, asi čtvrt hodiny před davem demonstrantů. Zvláštní situace: Na sobě jsem měl uniformu četaře absolventa, za kterou jsem se před normálními lidmi styděl, navíc jsem tehdy nebyl tak docela sám, protože ve dvou se to po Praze lépe bloumá. Z toho, jak se na Národní třídě formoval policejní kordón, vyplývalo, že se chystá pěkná mela, ve které to takový podivný pár může snadno schytat z obou stran.

 

Ale o tom dnes psát nechci. Kdo by měl zájem, může si přečíst můj starý text O listopadu na Národní, který vznikl na základě vlastních vzpomínek (není to reportáž, ale výňatek z rozsáhlejšího textu, který měl být a možná ještě někdy bude základem pro román :-)) . Dnes chci napsat o tom, co mě těší a netěší na oslavách listopadového výročí.

Těší mě skutečnost, že obrovské množství lidí považuje listopadové dny roku 1989 za skutečně přelomové dny na cestě k normální společnosti a dokáže se z toho i po čtvrtstoletí nepředstíraně radovat. Těší mě, že místa spojená s tehdejšími události jako by vždy znovu zavoněla podobnou vůní jako kdysi a zasršela znovu elektrizující atmosférou. Těší mě, když slyším v televizi vyprávět přímé účastníky revolučního dění, které s neuvěřitelnou rychlostí zachvátilo celou zem a prokázalo, že tehdejší uspořádání bylo v té době k překvapení většiny lidí již zcela ztrouchnivělé. Těší mě, když vidím, jak se moji vrstevníci snaží svým dětem a vůbec mladým lidem, kteří již naštěstí nemají vlastní zkušenost ze života ve státě, jehož oficiální vedoucí silou je komunistická strana, vysvětlit, o co tehdy šlo, i když pro většinu nejmladší generace se jedná o události tak dávné, že jsou srovnatelné s dobýváním Kartága.

Ale "můj" listopad nesestává jen z těšení. Například doslova zuřím, když vidím jak titíž komunističtí představitelé, které před čtvrtstoletím revoluční vlna smetla, dnes opět ve vedení některých měst kladou věnce u památníků listopadových událostí. S údivem sleduji, kolik lidí dochází k závěru, že svoboda je pro ně (a tedy podle jejich mínění samozřejmě i pro všechny ostatní) nepodstatnou hodnotou, a nostalgicky vzpomíná na dávné socialistické "jistoty". Skřípou mi zuby, když slyším lidi s fízlovsko-estébáckou minulostí, jak kážou světu své pravdy, neschopni očistného studu, nebo když slyším hlavu státu výsměšně zlehčovat úvodní násilný střet jen proto, že ona sama zjevně nedošla žádné úhony. Připadnu si, že žiju nějakým nedopatřením v úplně jiném světě, nejspíš v paralelním vesmíru, když je řadou lidí líčeno poslední čtvrtstoletí jako nesnesitelné období naprostého a všeobecného úpadku a "spálené země", které po "sametové revoluci" vystřídalo socialistický spravedlivý ráj na zemi.

Každý rok mi výročí listopadu 89 připomene, že mnohé dnešní skutečnosti vůbec nejsou samozřejmé, i když tak už na první pohled vypadají. Že bych se do staré totalitní éry nechtěl vypravit ani jen na exkurzi s garantovaným návratem. A že i když mám k mnohému dění kolem sebe velké výhrady a leccos mi hýbe žlučí, ve skutečnosti mám zatracené štěstí, že jsem těch posledních 25 let mohl prožít.

Díky všem, kteří to kdysi odvážně rozjeli, tehdy ještě s rizikem, které se dnes při vědomí výsledku ve zpětném pohledu jeví mnohem menší, než ve skutečnosti bylo. A díky všem, kteří se ani dnes nenechávají otrávit věčným bojem se všudypřítomnými štěnicemi, a navzdory němu jim pořád zůstává otevřená mysl a chuť měnit věci k lepšímu.