Mám-li se upamatovat podle aktuálního Tématu týdne na své první blogerské krůčky, musím překvapeně konstatovat, že na to, v jakém jsem byl tehdy stavu, si ty chvíle pamatuji docela dobře. Asi tak měsíc po přestěhování do Dobřichovic, v lednu 2009, jsem ulehl se silnou chřipkou. Celý víkend jsem byl jako přejetý parním válcem a jediným rozptýlením v jednolité mlze propoceného spánku bylo občasné pochlemtávání horkého čaje s medem a citrónem, což se nakonec ukázalo jako docela dobrá terapie. V neděli večer jsem se rozhodl, že už je mi natolik dobře, abych si vzal do postele počítač a udělal něco domněle zcela nevyhnutelného do práce. A v tu chvíli mi to blesklo hlavou: Už několikrát před tím jsem koketoval s myšlenkou založit si blog a zkusit něco napsat do širého internetového prostoru, i když jsem neměl žádnou konkrétní představu, co by to mělo být. Nikdy jsem si na to ale neudělal čas. No a během onoho chřipkového večera jsem měl zčistajasna času plno.
Neměl jsem nejmenší ponětí, co se na takovém blogu píše; dokonce jsem nikdy ani žádný blog nečetl, snad s výjimkou některých ukázek v denním tisku. Ale co, za zkoušku přece nic nedám a třeba mě nějaké téma na krátký článek během zakládání blogu napadne. Měl jsem tehdy ukrutně pomalé připojení a každý krok nutný pro založení blogu trval věčnost. Párkrát jsem si řekl, že bude lepší přepnout zase na pracovní excelovské tabulky, ale nakonec jsem vydržel. Rozhodl jsem se psát pod svým vlastním jménem a svůj blog jsem tehdy nijak tématicky nezařadil (viz můj druhý článek publikovaný dva dny po založení blogu Jak se zařadit) a ani dnes bych to pořádně neuměl. Použil jsem úplně nejjednodušší "předvařenou" grafickou šablonu a využíval jsem ji ještě déle než rok. Vždycky jsem ostatně dával přednost obsahu před tím, jak blog na pohled vypadá a - mám-li být upřímný - nikdy jsem moc nechápal věroučné disputace různých samozvaných grafiků o tom, co je to "pěkný design" a co naopak designová hrůza. Prostě to pro mne není dodneška důležité a ani dnes podle toho hlediska neposuzuji žádný cizí blog.
Napsal jsem svůj úplně první článek, krátký textík jsem si vycizeloval tak, abych s ním byl spokojený sám za sebe, a publikoval jsem ho hodinu před půlnocí pod mnohé vypovídajícím názvem O chřipce a psím blogu. Samozřejmě, ještě dlouhé měsíce platilo, že na mém blogu bylo výrazně víc článků než čtenářů, a já s překvapením zjistil, že mi to nevadí. Stal jsem se sám čtenářem, pro kterého mi bylo potěšením psát články, čtenářem sice myšlenkově spřízněným (aby také ne, že?), ale přitom velmi kritickým, mnohem kritičtějším, než je - jak jsem poznal až po létech - většina skutečných návštěvníků. I když dnes - k mému nemalému potěšení - čtenáři na můj blog chodí v docela hojném počtu, a i když už dobrých pět let mám při psaní na mysli především jednoho konkrétního čtenáře, který mi dodává pro zdejší texty úžasnou, nevyčerpatelnou a pro mě dodnes v mnohém nepochopitelnou inspiraci, pořád jsem to především já sám, který se peskuje za to, je-li obsah článků horší, než by mohl být, když je na textech vidět přílišný spěch a odfláknutá práce. Sebe prostě neoklamu ani psíma očima ani sebenápaditější výmluvou.
Když jsem udělal své první blogové krůčky, neměl jsem ani tušení, že na stejné cestě budu rázovat ještě skoro za dalších šest let. Ano, možná v o něco pevnějších botách, s lepším batohem, větším břichem a účinnějším repelentem proti komárům, s lepší představou, co se dá čekat za následujícím rohem, a kdo jsou ti, se kterými se na této kerouackovské cestě potkáváme a míjíme. Ale pořád ještě s chvěním, co překvapivého mne čeká, s chutí něco zajímavého vytvořit, popsat a poslat to v dobře zavřené láhvi po internetovém moři dál.
Dnes nemám chřipku. Pravda, moje pravá ruka po léčivé koňské injekci z dnešního odpoledne sice momentálně nejeví známky života, válí se vedle mne na stole bez nejmenší snahy zapojit se do akce a kdyby to šlo, škodolibě by krájela mrkvičku chudince levačce, která to minimálně dnes a zítra musí zastat za obě, ale nemyslím si, že by mě dnes čekalo nějaké podobné nové delirické dobrodružství jako o dávném lednu, dodnes ve vzpomínce jasně vonícím po čaji s medem a citrónem. Snad jedině, kdyby v injekci byl odvar z lysohlávek, který se svým účinkem neprojevuje na povrchu hlavy, ale spíše v jejím nevyzpytatelném nitru, a účinná látka by do těch tajemně zprohýbaných míst doputovala z pravého lokte právě teď.
Pokud se ale někdo z vás, třeba - jako kdysi já - omámen horečkou, právě na své první vratké krůčky chystáte, rozhodně vám přeju na tu dobrodružnou cestu hodně nápadů, chuti a dobrých pocitů.
Pozn.: Pro přehlednost uvádím ještě jednou oba odkazy uvedené v textu:
Historicky první článek z 25.ledna 2009: O chřipce a psím blogu
Druhý článek z úterý 27. ledna 2009: Jak se zařadit
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.