O oskarovém poděkování

Kdysi jsem si přečetl na blogu Marie Doležalové Kafe a cigárko možná jen lehce nadsazenou myšlenku, že vlastně každý herec si od samotného počátku své kariéry v duchu připravuje svou velkou děkovací oskarovou řeč, ke které jednou v budoucnu svou stále hvězdnější kariéru bezpochyby nasměruje. To se mi zdá velmi rozumné, protože pak udělení slavné sošky nemůže s tím kterým kandrdasem nijak zvlášť zamávat, připraven je vždy a na vše. Ostatně, bylo by jistě zpozdilé stanovovat si malé cíle a myšlenka na asi nejvyšší možné herecké ocenění je pro ambiciózního herce či herečku docela přiměřenou metou, která v rozhovorech pro bulvární média a v televizních talkshow zvěstuje zdravé umělcovo sebevědomí. Jen obtížně a neochotně se pak dotyčný v pozdnějším věku přeorientovává z oscarů alespoň na české lvy, z českých lvů na menší české kočkovité šelmy, pak na ještě menší nešelmy a posléze dál a dál až úplně nakonec na účast v nočním vysílání bezvýznamné komerční televize, kde může svou připravenou oskarovou řeč opakovat mnohokrát za sebou bez přerušení při čekání na nespavce vyžadujícího od samozvaných věštců a kartářek pohotovostní horoskop.

 

Jak je to ale u těch, co si píšou blog? Mají i oni už v okamžiku zřízení svých stránek ve své blogové tornistře maršálskou hůl? Osnují si i oni předem kostru své děkovací řeči, až budou jednou za svou vytrvalou aktivitu náležitě veřejně oceněni? Pokud si dobře pamatuji, když jsem si zřizoval blog, žádnou speciální děkovnou řeč pro podobné případy jsem si neskicoval, natolik jsem byl pohlcený nervozitou, o čem asi budu ve svém historickém prvním (a kdoví jestli ne i posledním) veřejném článku psát. Leč, ukazuje se, že není od věci mít v záloze pár bodů, které se mohou občas hodit. Třeba v případě, že vás někdo nominuje do soutěže Bloger roku a pak se vám ještě dostane takové nečekané podpory z různých stran, že postoupíte do finálového klání, jako se to díky zdejším návštěvníkům podařilo letos mně.

V ten okamžik totiž přestává veškerá legrace. Co když se někdo při slavnostním večeru na něco podstatného o blogování zeptá? Co když s vámi někdo - nedej bože - bude chtít udělat krátký rozhovor? Co když - jakkoli je to nepravděpodobné - budete nějak oceněni a vetknou vám do ruky květinu a mikrofon a sál ztichne v napjatém - a pohříchu marném - očekávání? Pak se teprve dobře ukáže, že štěstí přeje připraveným, kteří se s odhodláním ostříleného rutinéra iniciativně ujmou slova a vystřihnou dokonale stylizovanou a vtipnou děkovací řeč, která je ještě navíc tak perfektně sestavená a nazkoušená, že vypadá jako geniální improvizace.

Uznejte sami, že nemohu vyrazit na večer, během kterého se budou vyhlašovat výsledky letošní ankety Bloger roku, aniž bych si udělal aspoň rámcovou předběžnou představu, o čem všem bych se chtěl zmínit, kdybych k tomu nějakou náhodou dostal příležitost. Aspoň si pak budu moct porovnat, jak své krátké vystoupení pojali ti, co byli skutečně oceněni, a říkat si, že kdybych byl na jejich místě, chopil bych se své šance nesrovnatelně lépe :-).

Odhlédněme teď od toho, že i kdybych se nějakým omylem k děkovací řeči dostal, nejspíš bych dnes večer nebyl slyšet, protože právě teď podniká jakási viróza on-line frontální útok na mé hlasivky. Ale vy - moji milí čtenáři - aktuální skřehotání mých oslabených hlasivek slyšet nepotřebujete, protože pro vás je převedu jako obyčejně v psaný text, který si pak můžete představit v podání věhlasných dabérů se sametovými hluboko posazenými hlasy. Co bych tedy asi takovým vypůjčeným hlasem řekl, kdybych k tomu dostal dnes večer příležitost, byl by na to dostatek času a klidu a navíc bych u toho byl aspoň trochu slyšet? Nejspíš by zaznělo něco takového:

Vezmu-li to chronologicky, musím předně poděkovat jedné drsné chřipce z konce ledna roku 2009, která vysokými horečkami oslabila můj organismus natolik, že už nadále nedokázal odolat pokušení založit si blog, přestože jsem neměl žádnou představu, jak by takový blog měl vypadat a o čem by se na něm mělo psát.

Dále musím poděkovat svým rodičům za zděděné geny "trpělivé tvrdošíjnosti", která mi pomohla přežít první rok, kdy si moje blogové texty kromě mne samotného (byl jsem sám sobě sice kritickým, ale kupodivu celkem spokojeným čtenářem) téměř nikdo nečetl.

Pak je třeba poděkovat všem, kteří si na můj blog chodí číst a pak přečtené články komentují - ať už doopravdy, ve svých komentářích, nebo třeba jen v duchu. Není zas tak důležité, abych se o takovém komentáři dozvěděl (i když mi to vůbec nevadí :-)), stačí, když se taková reakce zrodí, protože o takové "zrození" snad každému blogerovi jde.

Díky letí i směrem k neznámému dobrodinci, který mě v téhle soutěži nominoval a kterému stálo za to věnovat tomu kroku svůj čas a úsilí, i když je mohl věnovat něčemu jinému, co by pro něj osobně mělo větší přínos. Totéž platí i pro všechny, kdo mne podpořili svým hlasem, i když na sebe museli organizátorům vyplnit formulář a leccos na sebe prozradit.

No a největší poděkování patří jednomu člověku, který je pro mě už řadu let za všech okolností tak neuvěřitelnou inspirací, že jsem si nikdy neuměl ani představit, že by něco takového vůbec bylo možné. Už jen pomyšlení na to, že by něco v mých článcích třeba mohlo vyvolat na jeho tváři vlídný a uvolněný úsměv, což je - v uvedené kombinaci - ta nejkrásnější věc na světě, kterou znám, je takovou motivací, že se o to budu pokoušet zas a znovu. I kdyby to vyšlo jen jedenkrát ze sta pokusů, pořád to jednoznačně stojí za to.

Vidíte, ještě že tohle mé oskarové poděkování v reálu nikdy nezazní; je dlouhé a zbytečně by zdržovalo švih slavnostního večera, nemá vtip třeba jako proslulá televizní děkovačka Luďka Soboty a nejspíš bych ho stejně v reálu z nervozity smrsknul na otřepané neutrální "Díky všem!", zvlášť když by na mě moderátor vyhlašovacího večera dělal grimasy, že jsme pozadu, a musí se tedy krátit, protože čas objednaných hostů je - na rozdíl od toho mého - v nepřeneseném smyslu toho slova drahý. A jen vy - díky dnešní blogové transkripci - víte, co všechno se uvnitř těch dvou výsledných stručných slov ve skutečnosti skrývá.

Asi jste poznali, že publikace tohoto článku je dnes "načasovaná" právě na dobu, kdy se doopravdy a živě vyhlašují výsledky ankety a kdy ve skutečnosti nejspíš sedím zabořený do karlínské sesle, ze které se v optimálním případě nemíním až do konce vyhlašování ani hnout. Právě teď by za určitých velmi nepravděpodobných okolností mohlo mé poděkování zaznít, ale nezazní, tím jsem si jistý. Vy ovšem jako věrní čtenáři mého blogu máte právo vědět vždycky o něco víc než hosté a diváci v honosném divadelním sále, kteří navíc přišli na vyhlašování podpořit, považte, někoho jiného než mne! :-)

Je, myslím, příznačné, že právě teď na mne opět zle dotírá přítulná viróza (snad nebude příliš potácivá, jak mají virózy v některých kruzích poslední dobou ve zvyku) a já si ani netroufám domýšlet, co zajímavého mi zase může přinést, když ta zpřed skoro osmi let byla i vaším přičiněním celkem úspěšná :-).

Tak ještě jednou dík za velkou podporu a pěkně si užijte dnešní večer.

P.S.: Reportáž ze slavnostního večera najdete v článku Večer blogerů roku 2016 aneb Eskymákem v Ekvádoru :-)