úterý 27. listopadu 2018

O penězích na výherní vkladní knížce

Když jsem byl ještě malý, moji milující staňkovští prarodiče se rozhodli, že mi založí na moje jméno výherní vkladní knížku a budou mi občas, když to jejich už tak dost útlá peněženka aspoň trochu umožní, spořit na dobu, kdy pochopím, že peníze jsou užitečné i pro jiná životní povyražení než jen na pouťové houpačky a cukrovou vatu.

Svou vkladní knížku jsem měl poprvé příležitost spatřit už v první třídě, kdy na ni dědeček - ještě před mými sedmými narozeninami - slavnostně uložil první pětistovku, což byly na tehdejší dobu slušné peníze, jak jsem si měl příležitost ověřit o pouhých šestnáct let později, když se tři takové pětistovky staly mým nástupním měsíčním platem. No, asi si dovedete představit, jak rozpačitou radost má malé dítě z takového nepříliš hmotného statku, i když ten neodolatelně září čerstvou osvěžující zelení a na titulní stránce se kromě nezbytného upozornění, že "peněžní úspory přispívají ke zvýšení životní úrovně každého občana a pomáhají také při výstavbě socialistického hospodářství", skví vepsané moje jméno.

Když si prohlížím historii této vkladní knížky s odstupem mnoha let, teprve dokážu ocenit, co pro mou babičku a dědu v té době znamenala. Zpočátku se poctivě snažili vkládat peníze aspoň třikrát do roka, většinou zmíněnou hnědou pětistovku s nepříjemně bojovným motivem slovenského národního povstání. Když dědeček za svou těžkou práci v kamenické dílně, kterou kdysi postavil a o kterou v době živnostníkům ještě o dost méně nakloněné, než je ta dnešní, bez náhrady přišel, dostal shodou okolností nějaké prémie, objevilo se na knížce i skvělých 550 Kč. To vše až do mých jedenácti let, kdy si dědeček přestal v dílně přivydělávat a odešel definitivně do penze, takže další vklady na knížku už nepřicházely v úvahu. V průběhu čtyř let dohromady třináct vkladů, díky kterým se v období největšího vzmachu vkladní knížky dostaly úspory až na 6600 korun, což kdyby tehdy tušily holčičky ze sousedství, jistě by o náklonnost tak zazobaného přemýšlivého chlapce vypukla doslova rvačka.
 
Pamatuji si z té doby, že babička s dědou byli velmi hrdí, že vkladní knížka existuje a často si představovali, na co praktického asi jednou - až budu velký - jejich těžce vydělané peníze použiju: Snad na nové peřiny? Na talíře či na hrnce? Nebo si za to snad jednou koupím dokonce vlastní televizi, u které budu po večerech se svou rodinou usínat, jako to - smíření se svým údělem - dělávali oni? Ač jejich životy byly - především vlivem vnějších okolností - velmi neklidné a nejednoduché, v jednom ohledu mohli oba umřít spokojeně a s pocitem, že udělali maximum: Měli přece pro mne zelenou výherní vkladní knížku, knížku, která za celých dlouhých patnáct let svého života ani jednou oficiálně nevyhrála, i když si velmi dobře pamatuji, jak mi dědeček princip výherních knížek vysvětloval a těšil se, že úspory neporostou po malých kouscích, jako u jiných lidí, ale až jednou číslo knížky vylosují z jakéhosi osudového osudí (výsledky pokaždé velmi pečlivě kontroloval), naroste její hodnota naráz a do výšin skoro nadoblačných.

Když se do svých vlastních nadoblačných výšin místo úspor vydal nejdříve dědeček a šest let po něm i babička, zůstala mi po nich kromě krásných vzpomínek i malá zelená knížečka s několika před lety od úst odtrženými tisícikorunami, jejíž hodnota ve víru náhle svobodnějšího světa počínajících devadesátých let začala rychle klesat. No a já se rozhodl, že si co nejrychleji splním svůj dávný sen a vyrazím na delší cestu do jižní Francie, o které jsem toho do té doby mnoho přečetl, ale vždycky jsem ji toužil spatřit na vlastní oči a přičichnout k jejím neobyčejným vůním na vlastní nos, o to více, o co méně se to za doby československé "pevné hráze socialismu a míru" smělo. V létě roku 1992 jsem se zkusil zeptat směrem k nebi, jestli by moji úžasní podporovatelé (slovo sponzoři nemám ve vztahu k milým lidem rád) nebyli proti takovému využití jejich peněz, a protože jsem nezachytil žádné známky nesouhlasu (všimněte si prosím, jak důležité je otázku správně položit, abyste se nedostali do interpretační nouze :-)), dovolil jsem si považovat to za schválení mého záměru. Zašel jsem tedy do spořitelny ve Staňkově, kde byly peníze od samotného počátku deponovány, celý zbytek vkladu - s výjimkou povinného minimálního dvacetikorunového zůstatku - jsem vybral a za vybrané peníze jsem si pořídil zpáteční jízdenku autobusem do Avignonu a pár francouzských franků do kapsy.

Moje první větší zahraniční cesta trvala měsíc a kousek a pro mě to bylo doslova zjevení: I dva a půl roku po "listopadové revoluci" bylo pořád mezi normální evropskou zemí, jakou Francie tenkrát byla, a tehdejším Československem přes všechnu dobrou vůli (a pochopitelně tím spíš přes tu špatnou) spousta dnes už skoro nepochopitelných rozdílů. Vlastně až ta "velká francouzská cesta", během které jsem se přepravoval hlavně stopem, přespával jsem, kde se dalo, ponejvíce někde venku na poli, a snažil jsem se cestou vidět a zažít co nejvíc, ta cesta během které jsem projel jižní Francii z Avignonu až k Atlantiku a zase zpátky - ne po dálnicích, ale po titěrných okreskách s pomocí desítek obyčejných vstřícných lidí, dotvořila do značné míry můj pohled na svět, který se začal utvářet neuvědoměle někdy v době, kdy mi dědeček vložil na knížku první pětistovku.

Věřím, neochvějně věřím, že mi tuhle životní investici dědeček s babičkou nevyčtou, až se spolu zase jednou někdy v budoucnu setkáme. I když, přiznávám, dodneška nemám takovou pěknou soupravu hrnců na vaření, jakou si asi pro mne oba starouškové při spoření vysnili, a už ji nejspíš ani nikdy mít nebudu.

Zato mám dodnes v šuplíku tmavě zelenou knížečku s jásavě žlutým nápisem "Výherní vkladní knížka", na které je posledních 26 let základní vklad 20 korun, který už si ani podle dobových předpisů, natož podle těch novějších, nemůžu vyzvednout a ani bych nechtěl, protože vzpomínka na dobré lidi strčí tu dvacku s její aktuální směnnou hodnotou miliónkrát do kapsy. Pro mě to bude už provždycky připomenutí tajuplného mrazení v zádech, které jsem pocítil, když se můj autobus Praha - Avignon, přistavený u již dávno neexistujícího hotelu Kriváň na pražském "Pavláku", rozjel směrem do pětitýdenního neznáma. Že mi knížka přinese právě takovou neobyčejnou a mnohovrstevnou výhru, si asi neuměl dědeček vůbec představit, a to měl možné výhry v jednotlivých slosováních nastudované opravdu detailně.

Až jednou někdo tuhle knížečku v mém "archívním šuplíku" najde, bude jí nejspíš listovat s rozpaky a těžko z částek napsaných uvnitř odhadne správně její skutečnou cenu, kterou pro mne měla. A bude to tak dobře :-).


Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.