100 let od narození pana Miroslava Horníčka

Když se občas poohlédnu za sebe, zjišťuji, že jsem vlastně neměl nikdy v životě něco, čemu se říká idol. Nechtěl jsem být podobný slavným hokejistům vydělávajícím milióny, netoužil jsem po vzhledu herců, kterým stačilo povytáhnout obočí, aby jim fanynky ležely u nohou. Nezhlížel jsem se ve světoznámých rockových hvězdách, na jejichž koncertech návštěvníci nadšením omdlévali. Nelepil jsem si fotky na stěnu, abych si před improvizovaným oltáříkem přísahal, že jednou budu taky takový.

Jen jednou v životě jsem napsal veřejně známému člověku osobní dopis, ve kterém jsem mu vyjádřil svou náklonnost a obdiv. Nebyl to ovšem Karel Gott ani Jarda Jágr, žádný prezident, kosmonaut ani člen Beatles, ale spisovatel, herec, dramatik a moderátor a mimo světla ramp i pozoruhodný výtvarník a fotograf Miroslav Horníček. A zatímco nedávná připomínka stého výročí Československa mne až tak u srdce nebrala, možná proto, že připomínali všichni a hlasitě, sté výročí narození Miroslava Horníčka (on sám často připomínal, že je skoro stejně starý jako republika) si nechci nechat ujít, protože připomínat si ho budou jen někteří a možná málokteří.

 

Tak dnes trochu zavzpomínám, jak jsem si jako teenager neustálým posloucháním Werichových a Horníčkových forbín z praskajících a místy nesrozumitelných audiokazet utvářel do značné míry svůj vlastní smysl pro humor. Jak jsem byl nadšený z pohotovosti Horníčka jako konferenciéra i jako vtipně a moudře odpovídajícího aktéra proslulých Hovorů. Jak jsem díky jeho hře Malá noční inventura postupně poznával nevtíravě doporučené zajímavé spisovatele i neobyčejná literární díla, přičemž ani jedním z nich jsem kupodivu nebyl nikdy zklamaný. Jak jsem díky jeho knížkám zjistil, že u knih nemusí být důležité jen jejich rozuzlení, za kterým by měl čtenář spěchat a co nejrychleji se k němu stránkami prolistovat, ale že se čtenář může a má kochat dobře napsanými slovy a větami, použitým jazykem a nápaditými obraty, hledáním a domýšlením různých významů a souvislostí, může se v textu s chutí vracet a číst jednu pasáž znovu a znovu, různýma očima.

Právě u pana Horníčka jsem se dozvěděl tajemství, že knihy ani věty, ze kterých se skládají, nejsou jednou provždy dobré či špatné, ale mohou člověku v různém období jeho života postupně odkrývat svá různá úžasná místa, podobně jako po obloze putující slunce postupně osvětluje různá neobyčejná zákoutí světa. Právě u pana Horníčka jsem si uvědomil, že ten typ "srandy", který mě nejvíc zajímá a baví, může vzcházet jen z toho, k čemu má člověk sám úctu, a nikoli z toho, čím pohrdá. A právě u pana Horníčka jsem nabyl svou lásku k Provenci, jejíž skutečné vůně a barvy jsem měl možnost zblízka a naživo poznávat až s mnoha lety odstupu, ale všechny byly takové, jaké jsem si je nad stránkami jeho knížek a nad jeho fotografiemi vysnil. No a čím jsem starší, tím víc jsou mi blízká i tři jednoduchá slova, která pan Horníček kdysi uvedl jako své stručné krédo: Milovat, věřit, sloužit.

Několikrát jsem se přišel na vystoupení pana Horníčka podívat jako divák a nikdy jsem z jeho představení neodcházel nespokojen. Přečetl jsem asi všechny jeho knížky a žádnou z nich jsem neodložil tak, že bych se k ní už nikdy nevrátil. Když jsem s některými jeho myšlenkami nesouhlasil, většinou stačilo si je přečíst znovu a zamyslet se nad nimi hlouběji, abych zjistil, že jsem napoprvé četl nepozorně a ten ukvapený a místy i docela obyčejně hloupý, jsem byl já.

Ani už vlastně nevím, jestli jsem panu Horníčkovi kdysi ten svůj napsaný a zalepený osobní dopis do jeho milovaných Mariánských Lázní poslal. Myslím, že jsem si nakonec řekl, že by "to bylo blbý", a taky nemám moc rád (a myslím, že ani on) příliš vzletná slova zavánějící patosem. Tak jsem neposlal nic. Ale jsou-li slova upřímná, jsem přesvědčený, že se o nich jejich adresáti dozvědí, i když si je zrovna nepřečtou v dopise. Někdy hned, jindy až s odstupem několika nebo i mnoha let. Na vyjádření úcty, radosti a obdivu (na rozdíl třeba od partnerské lásky) není, myslím, nikdy pozdě.

Když jsem přemýšlel, jak si dnešní jubileum pana Horníčka spolu s vámi připomenout, napadlo mě zalistovat si svými zápisníky, kam si už mnoho let průběžně zapisuji to, co mě něčím zaujalo, potěšilo, inspirovalo nebo vyprovokovalo k zamyšlení, a pár takových řádků tady ocitovat. Nepopírám, že se tam Horníčkova slova z jeho knížek, televizních vystoupení či divadelních her objevují celkem často a ani s dlouhým odstupem většinou barvy jejich smyslu neblednou, spíš naopak nabývají nových a nových odstínů.

Tak, milý pane Horníčku, připíjím na tu vaši dnešní "stovku" vaším oblíbeným francouzským červeným vínem, bez kterého se vaše vystoupení málokdy obešla, a dodávám, že ať už jsem vám v tom nejmíň 30 let starém dopisu napsal cokoli, dnes bych to skoro jistě mohl znovu podepsat, i když můj podpis za tu dobu na pohled doznal řady změn. Řekněte sám: Kdy se člověku něco takového poštěstí?

--------------

Ve vzpomínkách si občas udělejte úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte příjemné a vyleštěte ty radostné.

Smysly můžou slábnout a slábnou. Ale jeden smysl může léty sílit a růst: Smysl pro humor.

Bůh miluje ateisty, protože ho neobtěžují svými problémy.

Co že je dobré manželství? Když ti dva po deseti, dvaceti letech dovedou prožít týden vytrvalého deště v hotelovém pokoji a sedmého dne z něj vyjdou oba živí.

Pokud jde o myšlenky, vzlétám k nebesům. Pokud jde o tělo, jsem líný jako pytel ovsa.

Je těžké být dnes debilem, protože konkurence je veliká.

Moudrost nepřichází vždy s věkem. Někdy věk přichází sám.

Dny bolesti se podobají lávkám. Nechceš-li, aby chvilková závrať ohrozila tvůj život, dívej se vždycky o několik kroků dopředu.

(odpověď na otázku Jak se máte?) Slova "míti se" neberu hmotně. Někdo se nemá nikdy, jiný se má pořád. Mít se - to není stav peněženky nebo úspěchů, to je dispozice. Být šťasten - to znamená umět to. Radovat se ze všeho, z každého dne, z každé hodiny. Raduji se. A proto se mám. A pořád. I když někdy, občas ne. Ale vždycky jen svou vinou.

Hloupý nemá být umlčen ale vyslyšen. Mlčící hloupý se těžko pozná.

Žena je nejen věčnou, ale prvotní inspirací nejen v umění ale ve všem konání.

Člověk vzlétá, aby předstihl zvuk, ale nedovede se zastavit, aby postřehl ticho.

Na počítači nepíšu, počítačů se bojím. Bojím se, že uprostřed rozepsané povídky v tom stroji dojde petrolej.

Když je člověk mladej a není hloupej, měl by se učit od všech starších. A když je člověk starej a není hloupej, měl by se učit od některejch mladejch.

Díky těm, co dosáhli na hvězdy a nechali je tam.

Humor má být obsažen všude, i v lyrice, dramatu, v politickém projevu, ve vědecké přednášce, protože to slovo znamená šťávu a nejvzácnější ze šťáv - krev - je taky přítomna v lidském těle všude.

Nikdo neví, co trvá a co míjí, mnozí, zdánlivě nehybní, nás předhánějí, a jiní, řítící se kamsi, trčí na témže místě po všechny své dny.

Čím hloupější člověk, tím víc a tím déle se těší z pochybení druhého.

Až jednou nebudu už schopen ostychu před jakoukoli novou skutečností a až ji bezostyšně popřu nebo odsoudím, až jednou povýším svůj vlastní pocit na obecně platný, až zaútočím zvetšelou měrou vlastních názorů, vlastního vkusu na cokoli nastupujícího, pak zazní zvony poplachu. Pak budu starý. Ale v takové chvíli už je člověk tak starý, že zvony neslyší a na poplachy nedá.

odpověď na otázku Jak je možné, že zareagujete na každý dotaz během pár vteřin?

Těch pár vteřin nepřemýšlím nad odpovědí, ale vybírám z těch tří, co mne napadnou, tu nejlepší.

To, co člověku chutná napoprvé, není většinou tak dobré jako to, čemu přijde na chuť až později. Jenomže přijít něčemu na chuť, znamená pohyb a s ním spojenou námahu. A spousta lidí při prvním kroku odpadne. Mnohokrát se dává přednost tomu, co můžeme mít na první pohled nebo na první poslech. Ale přijít něčemu na chuť, to znamená pohybovat se sám v sobě správným směrem.

Statečnými nejsou ti, kdo s tasenou šavlí jedou v čele šiku, ale ti, kdo moknou, aniž by reptali, a ti, kdo se s druhými rozdělí o cokoli svého - kromě bolesti.