úterý 6. listopadu 2018

Jak jsem vybíral novou televizi

V mé domácnosti nehraje televize zrovna významnou roli. Snažím se ji zbytečně nepřetěžovat, ale občas ji mám večer puštěnou při činnostech, pro které není zapotřebí zvláštní soustředění, takže mi tak trochu dělá společnost. V rámci základního pudu duševní sebezáchovy se už několik let nedívám na programy komerčních stanic, protože nevidím důvod provozovat to, co mi nedělá dobře, bohatě si vystačím s tím, co nabízí v poslední době mnohými náhle procitnuvšími názorovými hrdiny ostouzená Česká televize. Když mi program nevyhovuje, vypnu ho, netrpím utkvělou představou, že se mi musí všechno líbit a se vším musím za každou cenu souznít, takže co mi není po chuti, musí být nutně jen nějaká blbost, záměrná provokace nebo projev spiknutí iluminátů.

Moje televize se mnou prožila posledních cca 20 let, takže byla - povětšinou tichým - svědkem mnoha proměn a různorodých zákrut mého života, některých báječných, o kterých jsem si ani netroufal snít, ale taky úplně obyčejných, které se prostě najdou u každého, a zažila i dny méně příjemné a vysloveně nepříjemné, které se zdravý organismus vždycky snaží s odstupem trochu vytěsnit na okraj, aby něco podobného nevládlo našim vzpomínkám. Sloužila mi bez odmlouvání a bez speciálních podmínek; nikdy mi neřekla: "Hele, jestli nebudeš hodnej, tak se ti dneska nezapnu!" Zapla se vždy, spolehlivě a bez reptání, ať už jsem byl právě jakýkoli, klidný či rozčilený, hrdý či zbabělý, okouzlující nebo směšný. A jednou, zčistajasna, se nezapla.
 
No, ono to nebylo úplně zčistajasna: Poslední dobou trochu ztrácela barvu, asi jako když člověk sní večeři, která jeho žaludku tak docela nesedla. Pak se jí začal třást obraz, ale vždycky to po nějaké době rozdýchala a zobrazovala aspoň přibližně to, co si asi tvůrci programů představovali. Pak jí začalo déle trvat, než se po zapnutí probudila k životu. Napřed dvacet vteřin, pak minutu, pak pět. Potom hodinu. Ale já mám se svými věcmi, se kterými jsme na sebe vzájemně zvyklí a se kterými jsme leccos prožili, docela trpělivost, prostě jen proto, že si říkám, že všechno nemusí běžet vždycky jen podle mých přání a snů, i když se nás o něčem takovém snaží permanentně přesvědčovat reklamy všeho typu. Poslední dny už to bylo tak, že když jsem se chtěl večer podívat na zprávy, musel jsem televizi začít budit hned po ránu. Jednou se zapla odpoledne, jednou přesně na "počasí", jindy až těsně před půlnocí. Ale i to jsem toleroval; naše věci někdy prostě mají pro své konání své dobré důvody, o kterých my - přes veškerou naši intelektuální povýšenost - nemáme ani potuchy. Nejméně stejně dobré důvody, myslím, jako bývají ty naše. Nakonec už se jí probudit nepodařilo.

Začal jsem se tedy poohlížet po nové televizní společnici a zaujalo mě, podle jakých parametrů se dnes taky dají televize vybírat. "Jistě budete chtít chytrou televizi, dneska už si všichni kupujou jenom smartky," řekl mi technickými parametry sršící prodavač v elektrooddělení a byl překvapený, že očekávám od své televize úplně jiné vlastnosti:
"Nehledám chytrou televizi," řekl jsem mu. "Když už to potřebujete vyjádřit přívlastky, mnohem raději bych měl televizi přátelskou, vstřícnou a věrnou. Máte nějakou takovou? Jestli ano, jednu mi zabalte." Uznávám, někdy není snadné být mi obchodníkem, protože - jak se zdá - televize s takovými oficiálními přívlastky nikdo nevyrábí nebo alespoň nemarketuje. Ponechal jsem obchodníka jeho myšlenkám na téma mého duševního zdraví a vypravil jsem se najít svou přátelskou, vstřícnou a věrnou televizi na internet.

Nebylo to snadné. Je mi totiž šumafuk, jakou má moje televize spotřebu energie, jakou svítivost má její obrazovka, jaký je ideální pozorovací úhel. Nepotřebuji, aby byla neustále připojena k internetu a po nocích s kámoškami z jiných domácností na speciálním diskusním fóru "televize sama doma" drbaly o tom, jaký typ brambůrků u televize chroupu, jestli koukám radši na Belmonda nebo Sophii Marceau a že - to byste holky nevěřily - dokážu zaslzet snad i u reklamy, jen když je trošičku dojemná a má šmrnc a dobrý konec. Netoužím po tom televizi ovládat svým hlasem, jako kdyby byly volby, natožpak gesty jako Herbert von Karajan, nepotřebuji, aby mi na základě vyhodnocení aktuálního stavu mé oční duhovky doporučila vhodné vitamíny a stopové prvky ve vyváženém snídaňovém mixu, ani nechci, aby mi uměla objednat pizzu. Chci jen to, aby mi na obrazovce ukázala, co právě na zvoleném programu běží a aby byla přívětivá a měla pochopení pro má vzepjetí i poklesky. Nebo si - přinejhorším - své nepochopení či odsudky dokázala nechat pro sebe.

Jednu televizi jsem si nakonec vybral. Zatím se chová mravně, barvami jen hýří a zapíná se - pro mne trochu nezvyk - právě tehdy, když chci. Předpokládám, že své svéhlavosti a třinácté komnaty budeme navzájem teprve postupně poznávat, takže jestli bude taková, jakou jsem si ji vysnil, to se teprve ukáže.

Ale znáte to: Kdo z nás je úplně akorát? :-)


2 komentáře:

  1. Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Reklamní komentáře tady netrpím, tak propříště prosím bez toho komerčního odkazu, ano?

      Smazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.