úterý 8. září 2020

Zamávání režiséru a herci Jiřímu Menzelovi

V souvislosti s filmy Jiřího Menzela si vzpomínám na jeden pro mě důležitý okamžik, kterému už je víc než čtvrtstoletí: V létě roku 1993 jsme s mou tehdejší manželkou jako čerství novomanželé odjeli rozkodrcanou linkovou Karosou do Paříže, abychom tam strávili na pozvání našich tamějších přátel společný týden intenzivního poznávání toho úžasného města. Něco podobného jsme si v té době vlastně ani pořádně neuměli představit: Bydlet celý týden poblíž centra velkoměsta a mít možnost od rána do noci poznávat prostředí, nasávat atmosféru tak odlišnou od toho, co jsme znali z domova, prostě to, co je dnes už naštěstí považováno za zcela samozřejmé, byl pro nás tehdy ještě zcela výjimečný zážitek, který stavěl celkem obyčejný pojem "svatební cesta" na úplně jinou úroveň. Vyjížděli jsme tehdy z Plzně, kde měl autobus na trase Praha - Paříž jednu z několika zastávek. Cestující byli Češi asi jen ze třetiny, větší část tvořili cizinci, kteří se do Francie naopak vraceli nabiti především zážitky z poznávání "Divokého východu", což pro ně musel tehdy taky ještě být docela kulturní šok. No a jak to tenkrát na autobusových linkách bylo zvykem, kousek za Plzní se rozsvítilo několik obrazovek a řidič pustil pro potěšení cestujících film. 

Říkáte si, který z filmů Jiřího Menzela to asi tehdy byl? Asi vás trochu překvapím: Žádný. Pustili nám totiž film Ivo Nováka Fešák Hubert. Celkem solidní konverzační komedie, nejspíš ji znáte. Češi obrazovky v autobusu z nedostatku jiné zábavy sledovali a občas se zasmáli. Cizinci odvrátili hlavy a většinou marně se pokoušeli usnout, protože film nabitý dialogy v neznámém jazyce je neměl čím zaujmout, ale byl dost hlasitý na to, aby usnout nešlo. Pamatuji si jako dnes, že jsem nad výběrem repertoáru kroutil nechápavě hlavou: Kdyby tu pustili - co já vím - třeba Menzelovy Postřižiny, říkal jsem si tehdy, jsem si skoro jistý, že by film zaujal i řadu cizinců, i kdyby nerozuměli ani slovo z opulentních hlasitých proslovů strýce Pepina. Poetika toho filmu, filmový jazyk, kterým je příběh natočen, jeho atmosféra, vnitřní napětí i pro Jiřího Menzela tolik typické laskavé vykreslení postav  - to vše mi - jak jsem si tehdy v autobusu asi poprvé jasně uvědomil - připadlo univerzálně srozumitelné. Není, myslím, nezbytné rozumět slovům, a přesto vás může film - je-li natočen dobře a s uměleckou vášní - doslova uhranout. Párkrát se mi to už tak stalo, že jsem si doma zpětně dohledával, o čem vlastně film je, ale to, že je moc dobrý, z něho doslova cákalo na všechny strany a ve všech jazycích i beze slov. Kdybych měl u sebe v pařížském autobusu kazetu s Postřižinami, šel bych k řidiči a metodami únosců letadel bych ho donutil - ne ke změně kurzu do Mnichova nebo do Entebbe, ale k náhradě upovídaného žižkovského granda za tajemně krásnou paní sládkovou.
 
Protože ve svém fotoarchivu vlastní fotku Jiřího Menzela bohužel nemám, použil jsem snímek z webu České televize, fotografie uvozovala dvouhodinové televizní vzpomínání na pana režiséra a já pevně věřím, že veřejnoprávní televize nebude mít nic proti využití fotografie (autora fotky se mi bohužel nepodařilo dohledat, ČT ho neuvádí).


S Menzelovými filmy jinak nemám spojené žádné zásadní přelomové okamžiky jako s filmy Formanovými, Vláčilovými, s filmy Věry Chytilové, Vojtěch Jasného nebo některými filmy Kachyňovými. U řady filmů zmíněných tvůrců si dodnes pamatuji souvislosti, za kterých jsem je viděl poprvé, protože to pro mě byla událost něčím nezapomenutelná. To Menzelovy filmy ve mně tak jasnou stopu nezanechaly. Nevylomily totiž z pantů dveře mé duše, nezasáhly mě náhlým bleskem do něhož soustředily úžasnou energii svých tvůrců. Menzelovy filmy vždy nesměle zaťukaly a skoro neslyšně ke mně vešly, nevnucovaly se, netlačily na mne, skoro jako by se styděly sednout si do širokého křesla pro hosty a raději zůstávaly v tichém a potemnělém koutku. Jenže - na rozdíl od mnoha jiných - už se mnou - až na zřídkavé výjimky - zůstaly, zabydlely se u mne, staly se mou přirozenou součástí, zčásti díky jakémusi souznění na stejné vlně, zčásti díky tomu, že pro mne objevily vlnu novou.
 
Výsledek tohoto nenápadného dlouhodobého působení je zřejmý, pokud se podívám do seznamu svých osobních TOP československých a českých filmů, který jsem si pro svůj blog vytvořil před dvěma lety. Ze všech těch nenápadně poetických a vždy velmi lidských filmů, které si na nic nehrají a které se snaží nevtíravou formou potěšit a přitom zachovat kouzlo své předlohy (ať už je to Hrabal, Vančura či Svěrák), se totiž tři filmy dostaly do dvacetičlenné filmové extraligy - oscarové Ostře sledované vlaky, zcela specifické Rozmarné léto a právě zmíněné Postřižiny (přestože televize dělá, co může, aby mi film neustálým opakováním aspoň trochu znechutila). V druhé dvacítce pak navrch mám Skřivánky na niti (u kterých paradoxně platí, že čím je vidím častěji, tím více mě oslovují, a několik scén považuji za jedny z nejlepších, co kdy vyůbec byly v historii světové kinematografie natočeny) a komedii Vesničko má, středisková, která je sice ze zcela jiného těsta, ale stejně kdykoli ji začnu sledovat, vždy dokoukám.  A to jsem se musel ještě hodně přesvědčovat, že další mé velmi oblíbené filmy Báječní muži s klikou, Na samotě u lesa a Konec starých časů nakonec ostrouhají, aby v mých seznamech nebylo příliš okatě "přemenzelováno". Zpětně se tak paradoxně v mých očích dočkal jisté rehabilitace i jinak zoufalý budovatelský příběh ze stavby přehrady Kdo hledá zlaté dno, kterým musel v roce 1974 režisér odčinit své "umělecké hříchy" - se Skřivánky v čele, aby další krásné filmy vůbec mohly vzniknout. Kdyby nebyly natočeny, ani bychom dnes netušili, o co všechno báječného jsme přišli, cvičně si to zkusme představit. 

Když odhlédneme od režijní práce a nakoukneme do hereckého světa, možná užasneme, s jakými dalšími filmy je spojeno jméno Jiřího Menzela: namátkou třeba ve své době průkopnický zdrcující film Obžalovaný (rež. J. Kadár a E. Klos), revuální a velmi populární film Kdyby tisíc klarinetů (rež. J. Roháč, V. Svitáček), filosofický Návrat ztraceného syna (rež. E. Schorm), v českém filmu málokdy vídaně surrealistická Nevěsta (rež. J. Suchý), věčnými střety ženského a mužského světa se zabývající Hra o jablko (rež. V. Chytilová), hororový Upír z Feratu (rež. J. Herz) nebo naopak satirický Srdečný pozdrav ze zeměkoule (rež. O. Lipský) či poslední film, kde Jiří Menzel hrál - zcela zásadní otázky nastolující Tlumočník (rež. M. Šulík). A přímo symbolické je, že právě Jiří Menzel hraje ve filmu Něžný barbar (rež. P. Koliha) postavu samotného Bohumila Hrabala, k jehož specifickému způsobu literárního vyprávění tolikrát jako režisér našel interpretační klíč a zasloužil se o nestárnoucí filmovou podobu. 

Když přidám desítky skvělých divadelních inscenací, specifické Menzelovo gentlemanství ze staré školy i jeho četné fejetony, říkám si, že kdyby po každém člověku zůstala na zemi aspoň špetka z toho dobrého, co zůstalo po Jiřím Menzelovi, byl by svět výrazně lepším místem k žití.
 
Za malé blogové připomenutí a za zamávání na cestu, na kterou se pan Menzel před pár dny ve svých 82 letech vydal, to rozhodně stojí!     

 

Pozn.: A co vám můj blog - pokud ho ještě neznáte - může nabídnout? Kromě glos politického a společenského dění, vycházejících pod názvem Nedělní miniglosy, najdete na blogu např. cestopisné reportáže z Japonska, z Řecka, a dalších míst, jsou tu i - věřím, že většinou humorně laděné - úvahy a fejetony, povídky, básně, hrátky s češtinou, haiku, vzpomínková vyprávění, povídání o knížkách, filmech či pražských zákoutích a také celá řada fotografií doprovázejících četné fotočlánky. Pokud vás na mých stránkách něco zaujme, neváhejte a dejte o mém blogu vědět i dalším lidem, které by mohly moje články potěšit. Děkuji a těším se zase brzy na shledanou.

27 komentářů:

  1. Na Menzela si za pár let v éře mileniálů nikdo nevzpomene, kdežto takový Kozub bude žít věčně.

    OdpovědětVymazat
  2. On dokázal natočit divácky atraktivní filmy podle Hrabalovych próz... Postriziny, Slavnosti snazenek a samozřejmě Ostré sledované vlaky (a ti Skřivan i na nití) na vážnější notu... Klobouk dolu, Obsluhoval jsem anglického krále asi také dokázal maximum možného, ale to se asi pořádně natočit nedá...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ještě pořád jsem nesebral odvahu podívat se na film Obsluhoval jsem anglického krále. Ale čekám to každou chvíli :-).

      Vymazat
  3. On si s tím Hrabalem stoprocentně sedl...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jeden čas na něj měl skoro monopol a všichni další režiséři v budoucnosti se budou muset s jeho přístupem k Hrabalovi nějak popasovat.

      Vymazat
  4. Skvělý režisér a také herec, velmi se mně líbil ve filmu Hra o jablko, a Rozmarné léto patří mezi mé Top 5. Když teď čtu nekrology, vidím, že dost jeho filmů ani neznám, třeba Kdo hledá zlaté dno, neviděl jsem ani film Na samotě u lesa, jen vím, že tam hrál Kemr.
    Z dvojice za sebou natočených hrabalovských filmů Postřižiny a Slavnosti sněženek se mně mnohem víc líbil druhý, u Postřižin mně vždy vadil nepřirozené předimenzovaný hlasový projev Jaromíra Hanzlíka, bodrého hlučného chlapíka z literární předlohy převýšil nejméně o 30 decibelů. Ale hláška "pane správce, musíte se víc snažit", poté co se správní rada nasytila k prasknutí, je nezapomenutelná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já neviděl některé novější filmy, vlastně od Čonkina výš. Ale starší kusy mám zmapované dobře. Dokonce jsem kdysi viděl i Čokoládové čmuchaly v západoněmecké produkci, což vyžaduje určitý stupeň divácké otrlosti, snad ještě větší než budovatelský opus s Juliem Pántikem v hlavní roli :-).

      Vymazat
  5. Byl to především velice slušný, hodný a rovný člověk, úžasný režisér a dobrý herec. Uměl vnést i do velice dramatických scén svou lidskost, něhu a poezii.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím. S odstupem je úžasné sledovat různorodné osudy představitelů dávné "československé filmové nové vlny", které se vlastně do značné míry odvozovaly od různorodosti jejich povah. A že to bylo hodně široké spektrum :-).

      Vymazat
  6. Podepisuji se pod tvou kultivovanou vzpomínku.
    Já mám ráda jeho tvorbu a vnímala jsem ho jako člověka galantního, s inteligentním projevem, který navíc neztratil pel mládí a jiskru v oku. Dlouho v sobě nosil rošťáctví a i na posledních jeho fotkách je to znát, byl to člověk, z kterého vyzařovala radost ze života.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky mě u něj bavil ten zdánlivý rozpor mezi usedlým kavárenským typem intelektuála a až artistickými fyzickými výkony v některých rolích (hlavně jako Halibut v Penzionu pro svobodné pány i jako kouzelník Arnoštek v Rozmarném létě). A to jsem ještě nevěděl, že hrával v Divadle Járy Cimrmana; takového děda Vševěda v jeho podání bych fakt rád viděl :-).

      Vymazat
  7. Náhodou Fešáka Huberta mám moc ráda, protože mám moc ráda herce Karla Heřmánka a obzvlášť jeho "drzý" hlas ;-), takový zvláštní chraplák. Tím Penzionem jsi mi připomněl návštěvu tohoto představení v Činoheráku a opravdu akrobatické číslo s a na umyvadle na nožičkách. To bylo opravdu vrcholné číslo! Jak jsem měla ráda Jiřího Hrzána a i jsem viděla filmové zpracování Penzionu, v tom divadelním ho Jiří Menzel překonal.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nic proti Fešákovi, ostatně taky jsem pár let bydlel na Žižkově :-). Ale Menzelovy věci jsou o moc "filmovější", mnohé scény vůbec nepotřebují slova a přesto dokážou přesně zasáhnout. Ano, scénka s umyvadlem je světová, když jsem ji v Menzelově podání viděl poprvé, velmi mě překvapila :-).

      Vymazat
  8. Je ho škoda, ale dožil se požehnaného věku a udělal hodně skvělé práce. Nejradši mám od něj Ostře sledované vlaky a Rozmarné léto. Postřižiny taky samozřejmě, naopak Fešáka Huberta, který jim v autobuse ukradl místo na obrazovce, jsem stále neviděla. :) Moc hezké vzpomínání!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, snažím se postupně psát o filmech z mé vybrané "dvacítky nejlepších" a vypadá to, vypadá, že příští na řadě by mohly být právě Ostře sledované vlaky :-).

      Vymazat
  9. Jiřího Menzela mám spojeného hlavně s Bohumilem Hrabalem a snad právě kvůli tomu mi nikdy k srdci nepřirostl. K jeho literatuře jsem si nenašla cestu, neoslovuje mě nebo se mi rovnou nelíbí, takže i když jsou Postřižiny nebo Na samotě u lesa skvělé, Hrabalův stín mi Jiřího Menzela pořád kazí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrabala mám rád, ale zdaleka ne všechno, je to u něj často jako dobývat zlatonosnou rudu v horách okolní hlušiny. Většinu jeho pozdnějších textů jsem dříve či později odložil, tam už je výskyt "zlatinek" opravdu jen sporý. Ale některé knížky jsou pro mě čirou radostí s nezaměnitelnou formou a obsahem, který umí často hřát i mrazit zároveň.

      Vymazat
  10. Chtěla jsem na pana Menzela na blogu zavzpomínat, ale to bych nesměla nejprve zajít k tobě na tento článek. Už je vše napsáno, nikdy bych to takto hezky a obsažně nenapsala, jsi úžasný.
    Líbí se mi všechny jeho filmy, které jsem měla možnost vidět.Jak napsala Simona, byl to člověk hodný, chytrý, vtipný a milý.Hra o jablko se mi vždy vybaví s jeho jménem.
    Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdepak, jen se nedej odradit, moc rád si o panu Menzelovi a osobním vztahu k jeho filmům přečtu i v podání dalších blogerů. Kdysi dávno jsem si do svého poznámkovníku zapsal jako docela zásadní věc Menzelovu větu, kterou přebral od svého učitele Otakara Vávry a kterou se snažil ve své práci naplňovat: "Umělecké dílo je souboj fantazie a řádu". Myslím - podle vyváženého výsledku - že se mu vždy dařilo myslet na obojí :-).

      Vymazat
  11. Je to legenda a bude, nemyslím že upadne v zapomnění. A k té Paříži, tak ráda bych se tam znovu podívala, ale bojím se, že už neuvidím tu samou zemi jako v roce 98, tak tam asi už nikdy nepojedu. A autobusové filmy.. takhle jsem prvně viděla Titanic, to bylo v autobuse nabrečeno..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já jsem přesvědčený, že má Jiří Menzel svou pozici mezi legendami československého filmu jistou.

      Já měl na "autobusové filmy" docela smůlu, dost často mi pouštěli filmy, které jsem si velmi, velmi přál nikdy nevidět :-).

      Vymazat
  12. Důstojné a milé zamávání...
    Film Na samotě u lesa je pro mě úžasný relax.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Menzelovy filmy mají zvláštní schopnost vydržet opakované shlédnutí, na které jsem jindy docela háklivý. Právě Skřivánci na niti, ke kterým jsem celkem obtížně a dlouho hledal cestu, jsou toho dobrým příkladem a líbí se mi čím dál víc :-).

      Vymazat
  13. Krásné sbohem panu Menzelovi. Jeho filmy umí pohladit po duši. Jsou nesmírně lidské...

    OdpovědětVymazat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.