O nájemných tvářích

Často jsem tváří v tvář billboardům propagujícím naše budoucí politické štěstí přemýšlel, kdo jsou asi ti lidé, jejichž pohledy tak obdivně a oddaně visí na pootevřených ústech politiků, na jejich varovně vztyčeném prstu nebo rozdávačně pootevřených dlaních, nebo kteří naopak tak odhodlaně hledí stejným směrem jako jejich velitel a guru v popředí, to jest nám všem přímo do očí, aby nám dokázali i bez zbytečných slov, jak upřímně a rovně to s námi myslí. Jsou to nějací skuteční přívrženci? Jsou to příbuzní? Jsou to vypočítavci, kteří se snaží vlichotit a uhladit si svou dosud příliš kamenitou životní cestu? Neuměl jsem si odpovědět, a tak jsem časem přestal neplodně přemýšlet a omezil se jen na letmou kontrolu, zda mezi tou podivnou stafáží není i moje tvář. I když se snažím svým obličejem na fotografiích šetřit, v dnešním světě plném kamer "pro veřejné blaho" se to bohužel asi zcela vyloučit nedá.

 

Teď je to konečně jasné - tedy aspoň u reklamy na Jiřího Paroubka a jeho přátele: Nejedná se totiž o Češky a Čechy zapálené pro oranžovou budoucnost, ale o dánské modelky a modely z jakési fotobanky (kdyby to byli aspoň Holanďani, to bych tu oranžovou třeba chápal líp). Konečně rozumím jejich natěšeným jiskrným pohledům, kterým jsem nerozuměl, když jsem si ještě myslel, že jsou to pohledy do jejich vlastní budoucnosti. Je to jasné: Oni se totiž výsledků našich politických kampaní a střetů obávat nemusejí. Jsou v klidu. Dostali už zaplaceno za svoji tvář a za svůj uhrančivý pohled a riskují maximálně to, že je pozná nějaký dánský turista, zatímco nás odměna za naši roli v tomhle divadelním kuse teprve čeká. Což o to, tvářit se umějí pěkně; jsou to přece profesionálové. Skoro jako by se nemohli dočkat, až jim politik v popředí zajistí jejich slibované závratné penze, a celí se třesou na okamžik, kdy konečně nebudou muset platil otravné zdravotní poplatky a kdy tráva u nás bude zelenější než všude jinde ve světě.

"Dělají to všichni, protože je to tak levnější, to přece musíte pochopit," podotýkají volební stratégové. Samozřejmě, vždycky je levnější si někoho koupit než ho přesvědčit, to funguje u nájemných tváří stejně jako u voličů. Kdyby měli politici všechny přesvědčovat, přišli by brzy na buben a my, i když nepřesvědčení, s nimi. A chceme aby naši drazí politici byli drazí, když mohou být levnější? Určitě ne! Tak nakupují. Zajdou si na stránky fotobank, nakoupí s množstevní slevou tváře přesně podle svého gusta, nakoupí obrazy krásné krajiny, chtějí-li mluvit o svých vizích, nebo naopak obrazy namibijské pouště, chtějí-li poukázat na drobné nedostatky vizí svých konkurentů, a nakoupí i obrazy šťavnatých husích pečínek, aby se zbytečně nemluvilo o těch prošlých a svraštělých zmraženinách, které bedlivě hlídáme v naší malé české lednici.

Kdo asi visí na podobných fotkách v Dánsku? Němci? V Německu jsou zase Chorvati, v Chorvatsku Poláci, v Polsku visí Belgičané a v Belgii třeba Češi. A možná už to ani nejsou skuteční lidé, třeba jsou to jen ve photoshopu zkonstruované obrazy, které na sebe jen shodou okolností a díky právě existující poptávce vzaly lidskou podobu, a pro reklamu na mléčnou čokoládu se z nich jen poklepáním na tlačítko myši dají snadno vytvořit roztomilé kravičky. Podobně snadno, jako my ze sebe pod vlídným dohledem sympatických dánských obličejů necháme dělat zvířátka roztomilým kravičkám tolik podobná.

Na druhou stranu si ale říkám, že nějaká naděje nám možná ještě zbývá: Třeba nějaký odvážný investigativec odhalí, že i samotný Jiří Paroubek v popředí billboardu je jen dánský manekýn z fotobanky počítačově upravený na sociálního demokrata. Pravda, v tom případě nás může trochu zarazit svérázný dánský vkus. Jen bychom si měli uvědomit, že vkus není problémem prodávajícího, ale jen a jen toho, kdo nakupuje.