U Heydrichů v koupelně

Někdy se říká, že když si vyberete libovolného člověka a pořádně se zamyslíte, určitě zjistíte, že - ač na pohled zcela nesrovnatelní, přece jen máte něco společného: společné zážitky, zkušenosti, společné známé, společná oblíbená místa, případně ještě něco jiného. Když jsem v poslední době sledoval akce k připomenutí atentátu na nechvalně proslulého zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, napadlo mě mimoděk, že přece jen jsou z tohoto pravidla výjimky, protože s takovým zlosynem, žijícím navíc v jiném čase a povětšinou i jiném prostoru, nemohu mít společného opravdu nic. Ale pak z mé paměti vybublala jedna dávná vzpomínka, která mě přesvědčila, že příslovečnou výjimku z pravidla jsem ani tentokrát neodhalil. Pravda je doslova syrová: Využívali jsme totiž s Heydrichem společnou koupelnu!

Uznejte sami, že když se to napíše takto zkratkovitě a natvrdo, rozhodně to nevypadá jako nějaká extra pozitivní položka do profesního životopisu. A přitom s mou zamýšlenou profesí to kdysi bezprostředně souviselo, byť se nakonec události vyvinuly jinak, než jsem původně zamýšlel a dodnes pracuji v úplně jiném oboru, než jsem si tehdy myslel a plánoval. Jak jsem ale měl možnost si v uplynulých dnech v souvislosti se 75. výročím atentátu připomenout, Heydrich i ve svůj poslední den vyjížděl do úřadu ze svého sídla v zámečku v Panenských Břežanech. Před třičtvrtě stoletím, 27. května 1942, do práce přičiněním odvážných československých výsadkářů nedojel a domů do zámečku už se nikdy nevrátil. A v témže zámečku, který po Heydrichově smrti až do konce války obývala vdova Lina se svými dětmi, jsem se souhrou okolností mnohem později ocitl.

 

Pravda, ona koupelna už tou dobou vypadala jinak, než když si v ní Heydrichovi ráno oplachovali svá vytrénovaná říšská těla a čistili si od nepříjemného slovanského plaku své bělostné árijské zuby. Kdoví, jak to bylo, třeba si i obávaný SS-Obergruppenführer právě to poslední ráno pomyslel, že se mu dneska do kanceláře vlastně vůbec nechce, a litoval skutečnosti, že je Němcem, který vždy a za všech okolností s naprostou samozřejmostí a bez odmlouvání plní své úřední povinnosti, a ne Řekem nebo Italem, kteří by se třeba v takovou pěkně rozkvetlou květnovou středu hodili marod a šli si zatančit a nadýchat se jarních vůní do zámeckého parku, když už ho shodou okolností mají přímo "u baráku". "Takový krásný den, není škoda si ho kazit prací? Však oni by se tam beze mě dneska taky nezbláznili!"

"Jen jeď Reini," řekla mu třeba láskyplně manželka a odmetla mu u dveří smítko z jeho fešácké uniformy. "Víš přece, že peníze potřebujeme, však život na takovém zámečku není zadarmo. Chvíli potrvá, než tam dojedeš, pak si v poledne zajdeš na nějaký dobrý oběd, však ti to uteče. A těch pár hodin toho tvého věčného otravného papírování už tě přece nezabije!"

Co dělat? Kdyby měl tehdy nenáviděný protektorátní vládce k dispozici internet, třeba by podlehl pokušení, vzal by si homeoffice, těch pár příkazů k zatčení by přece mohl podepsat na dálku a na jednání pozvané důstojníky mohl postavit do haptáku i formou videokonference. Užil by si příjemný den na venkově a parašutisté na vytipovaném místě by se svým stengunem a granáty čekali zbytečně. Kdovíjak by se odehrály další dny, měsíce a roky v českých zemích i Evropě, kdyby se tehdy v koupelně v okamžiku ranního pokušení u zrcadla nedostavil neodbytně německý pocit povinnosti. Ještě by to nějaký aktivní podřízený roznesl po chodbách. A starej v Berlíně by měl určitě kecy!

Po pětačtyřiceti letech od těch nenápadně důležitých okamžiků jsem do Heydrichových panenskobřežanských komnat a do jeho koupelny dorazil já. Byly to tehdy tři týdny nebo měsíc? Už si to nepamatuji přesně. Ale strávil jsem tam celou svou povinnou prázdninovou praxi, protože když se na konci války vystěhoval zbytek Heydrichovy rodiny, v zámečku se usídlili vědci Výzkumného ústavu kovů. "A nechtěl byste sem k nám po škole nastoupit?" lákali mě tehdy. Na peníze ani na velkou kariéru mě ovšem lákat nemohli, ale zkusili to originálně tím, co jinde nebylo k dispozici: "V létě, když děláme přes noc nějaký delší experiment, si někdy jdeme zaplavat do Heydrichova zahradního bazénu!" Nevěděl jsem, neměl jsem v tom ještě jasno. A navíc jsem neplavec. "Hmmm," povzdychl si tenkrát můj vedoucí, když viděl, že mi jde hlavně o absolvovanou praxi a ne o budoucí angažmá, "tak my vám to tu všechno ukážeme, ale učit se něco podrobněji pro vás asi nemá cenu."

V zámeckých komnatách, v jejichž zdech snad ještě byly uvězněné ozvěny dávných tlumených německých hovorů, byly postavené speciální aparatury na rafinaci kovů, fajnová práce, žádná fušeřina: Z jedné strany jste dali do reaktoru dvou nebo třídevítkový kus kovu (tři devítky, tzn. čistota 99,9%) a po nějakém čase se z něj chytře vymyšleným postupem stal kov několikanásobně čistší, často pětidevítkový. Chrom, vanad, antimon... A indium, pokud se správně pamatuji, dokonce šestidevítkové, které se muselo posílat na analýzu do Německa, protože u nás nebyla žádná laboratoř, která by takovou čistotu dokázala změřit a potvrdit.

Jedna taková aparatura, už nevím přesně na který kov, stála právě v koupelně, ještě s původními stylovými kachličkami. Chodil jsem reaktor pozorovat, aby se neřeklo, že jsem tam k ničemu, zapisoval jsem nějaké hodnoty z měřicích přístrojů a cítil jsem se zvláštně, protože jsem kolem sebe vnímal víc než chemické reakce a speciální fyzikální děje spíš nejednoznačné lidské příběhy. Jako kdyby se v tom prostoru odtrženého okolnostmi od původní funkce nějak dokázal zhmotnit nepochopitelný rozpor mezi podobou milujícího manžela a otce a obrazem lidské zrůdy, která má na svědomí utrpení obrovského množství lidí a jiných do té doby šťastných rodin - za svého života i po své zasloužené smrti. V té koupelně, zdálo se mi, to bylo nejmarkantnější, možná proto, že obě dvě tak extrémně odlišné tváře se tu kdysi musely shlížet v jednom jediném zrcadle.

"Co tu pořád děláš?" občas za mnou přišel můj přechodný kolega z laboratoře, což byl mimochodem soused Jana Wericha z Kampy, o kterém dokázal doslova neodolatelným způsobem vyprávět. A i ten bodrý světák zvážněl, když viděl můj zamyšlený výraz, a prohodil ke mně jakoby mimochodem: "Je to tu, viď?" A mně bylo jasné, že ten "starý moudrý muž" (byl tehdy asi v mém dnešním věku :-)) rozumí, co všechno mi v té podivné vědecko-výzkumné koupelně asi prolétá hlavou. V koupelně, která ještě desítky let odčiňovala špinavé viny svých protektorátních uživatelů tím, že přečišťovala speciální kovové ingoty.

I když člověk dlouho váhá, musí se nakonec rozhodnout. Reinhard Heydrich přestal uvažovat o soukromé rebelii, řekl manželce něco v tom smyslu, že se bude snažit večer přijet dřív než jindy, nastoupil do svého otevřeného Mercedesu, zamával rodince a odjel vlahým květnovým ránem směrem k věčnému zatracení. Já jsem slíbil, že se za prázdninovými kolegy - výzkumníky určitě přijedu co nejdřív podívat a dostal jsem štempl do indexu; do Panenských Břežan už jsem se nikdy nevrátil a většinu z počitků nasátých během této epizodky jsem v poryvech dalších událostí zapomněl. Ale ten podivný pocit z atmosféry zámecké koupelny Heydrichových s kolonami na přečišťování kovových štanglí, mi kdesi v paměťovém podpalubí zůstal. Až teď, po letech, ho uvolnily inscenované slepé výstřely k připomenutí jubilea dávného hrdinského činu, během kterého se řada minulých, současných i budoucích lidských osudů protla v nenápadné kobyliské zatáčce.

Další společné věci jsem nehledal; doufám, že zůstane jen u jedné zámecké koupelny se zašlými a popraskanými luxusními kachličkami. Koupelny, která uměla v mé fantazii rozproudit procesí příběhů s nejednoznačnými východisky i závěry. A která dávnou prchavou vzpomínku a emoci nakonec přece jen dovolila převtělit aspoň v jeden prchavý blogový článek.

P.S.: Jak už jsem psal asi před dvěma týdny, nedávno mě oslovili Joina a Jarda, že bychom se mohli někdy v Praze potkat a prohodit pár slov. Proto jsem se chtěl zeptat i vás, zdejších dalších pražských a přípražských čtenářů, případně těch, kteří mají Prahu v pohodlně dojezdové vzdálenosti a zároveň plán ji navštívit: Nechtěli byste se k našemu malému setkání připojit? Zatím jsme se dohodli na datu, kterým bude sobota 10. června. Detaily (přesný čas a místo) ještě domlouváme, ale určitě chceme popovídání zkombinovat i s něčím dobrým k snědku. Tak pokud by někdo z vás měl zájem se přidat a poznat tak "tři blogové mouchy jednou ranou", dejte mi vědět buď do komentáře nebo na e-mail pvapenik@centrum.cz, domluvíme se.