Řinčení řetězů na Čertových kamenech

První den svého jesenického pobytu jsem se rozhodl trochu prozkoumat blízké okolí města. Když jsem se procházel o nedělním večeru po ulicích, všiml jsem si maličké čárky na vysokém kopci nad městem. Ano, rozhledna, nijak zvlášť vysoko, jen necelých 500 metrů převýšení, to, myslím, bude zajímavý bod programu, pořádné počáteční rozhlédnutí si zdejší malebné okolí určitě zaslouží. Variant, kterak se dostat na kopec s rozhlednou, je spousta a já jsem si skoro na každé křižovatce cest vybíral, kudy jít dál.

Výhodou blízkého okolí Jeseníku je spousta pramenů. I když si s sebou nevezmete na výlet žádné pití, nehrozí, že byste zemdleli žízní. Jen kolem v kopcích, kudy jsem procházel, bylo roztroušeno asi 30 pramenů, některé přímo u cesty, za některými bylo třeba jít kousek stranou do lesa, některé prýštily přímo ze skály, jiné byly svedené do dřevěné trubky. Většina pramenů je již dnes zase opečovávaných, postupně se opravují; ostatně jejich okolí bylo většinou kdysi upraveno vděčnými pacienty Vinzenze Priessnitze, pozoruhodného a podnikavého samouka, který v Jeseníku ve 20. letech 19. století založil první vodoléčebné lázně na světě a na jeho práci se dodnes v mnohém navazuje.

 

Samozřejmě, kdykoli jsem "objevil" další pramen, neváhal jsem ho ochutnat. V Jeseníku nevyvěrají žádné slovutné kyselky, ale jen zdánlivě obyčejná pramenitá voda, která ovšem, jak V. Priessnitz dokázal, v kombinaci s čistým horským vzduchem, procházkami a tělesnou aktivitou dělá divy. Všechny prameny byly v horku příjemně chladivé, osvěžující a dobré na chuť.

První větší zastávkou na mé vycházce byl Křížový vrch nad Jeseníkem. Odtud je Jeseník velmi pěkně vidět, je tu kaple sv. Anny, což je ta "větší" budova na následujícím obrázku. Slovo "větší" dávám do uvozovek proto, že ve skutečnosti je v porovnání s vedle stojícím mohutným zájezdním hostincem (tedy, pardon, dnes už luxusní restaurací) menší, tak jsem jí trochu pomohl perspektivou, aby aspoň na obrázku jednou zvítězil duch nad hmotou :-).

Z Křížového vrchu dolů do Jeseníku vedla kdysi závodní sáňkařská dráha. Prý z ní zbyly ještě nějaké zbytky, za kterými se možná ještě vypravím podívat, tentokrát se mi to nehodilo, protože jsem nechtěl jen tak prohospodařit nastoupaných 250 metrů a sejít zase hned dolů do města. Ale jedny starší závodní sáně jsou tu přímo vystavené pro připomenutí dávné slávy, dokonce společně se stařičkými plakáty zvoucími na sáňkařská klání (vystavené plakáty jsou z 50. let, sáňky nejspíš také, to nedokážu posoudit. (Dodatek z listopadu 2018: Kontaktoval mne předseda místního sáňkařského oddílu pan Knotek a upřesnil, že na obrázku nejsou saně ale boby! Děkuji za upozornění a přikládám pro případné zájemce i odkaz na webové stránky oddílu).

Pak už jsem se pustil do dalšího stoupání, tentokrát až k rozhledně. Z údolí vypadá maličká, ale má poctivých 26 metrů a je to rozhledna postavená na konci 19. století, kdy se ještě rozhledny stavěly tehdy, když byl k dispozici slušný kopec k rozhlížení a ne když se našly nějaké evropské dotace. Hned vedle rozhledny je chata, kde je možné se občerstvit, zatím se nás na kopci sešlo jenom pár, sezóna prý začne až s prázdninami, jak mi řekl ten pán ve žlutém, který se zatím ve své provozovně dost nudil, tak si aspoň - když právě nikomu netočil pivo - seděl venku na čerstvém vzduchu.

I když bylo dost teplo a místy (zvlášť při cestě do kopce) nefalšovaný hic, nahoře na vyhlídkovém ochozu rozhledny foukal doslova mrazivý vichr (skvělé, v propoceném triku s krátkým rukávem a kraťasech, ale přece se nenechám zahnat na ústup studeným jesenickým větrem?) Nakonec jsem udělal pár fotek Jeseníku v údolí (jednu jste mohli vidět ve včerejší úvaze O relativitě zpoždění) na té následující je vidět i nejvyšší hora Jeseníků Praděd, to ten nejvyšší kopeček v levé části panoramatu s jehlou vysílače na špici.

Když jsem sešplhal prudkým svahem zase dolů na druhou stranu kopce, narazil jsem nad obcí Česká Ves na velmi zajímavý skalní útvar, kterému se tu říká Čertovy kameny. Ono s těmi čerty se na Jesenicku musí opatrně - zatímco dnes jsme zvyklí si čerty spojovat s milými pohádkami, ve zdejším kraji mají z období čarodějnických procesů s čerty "po čertech horší zkušenosti". On humor trochu vázne, když si uvědomíme, že jen v oné České Vsi, což byla ve 2. polovině 17. století, kdy inkvizice na Šumpersku a Jesenicku řádila, opravdu jen malá vesnice, zahynulo na hranici 16 lidí.

Ale Čertovy kameny jsou moc krásná skála, na kterou se dá - na rozdíl od menších skal rozesetých po okolních lesích - vylézt i bez horolezeckého náčiní. No a to by bylo, abych si to taky nevyzkoušel a nevyškrábal se na vrchol!

Cesta vypadá na fotkách dost divoce, ale není to zas taková hrůza. Prostě se jen přidržujete jistících řetězů a občas si vypomůžete nějakým žebříčkem nebo přídavným stupem a snažíte se nespadnout dolů. Nebylo by to rozhodně nic příjemného protože skála má asi 40 metrů na výšku.

A ještě poslední zatáčka vedoucí už na vrcholovou plošinku...

... a jedna fotka od vrcholového stožáru s pohledem směrem od Jeseníku.

No a z Čertových kamenů už jsem to vzal rovnou zpátky do Jeseníku, jen jsem se cestou ještě osvěžil u Zapomenutého pramene. Prý za Priessnitzových dob normálně fungoval, ale pak se o něj lidé přestali starat, zapomněli na něj a nechali ho zarůst, takže se úplně ztratil. No a celkem nedávno byl znovuobjeven a upraven do dnešní fešácké podoby. Ta studená pramenitá voda mi po první vycházce, kterou můj mobil ocenil napočítáním 28 000 kroků, přišla rozhodně k chuti. Tak hlavně ať se na to dobré - pokud možno - nezapomíná, v Jeseníku ani kdekoli jinde.

Mimochodem, chcete se spolu se mnou podívat trochu blíž k té malé jehličce na 1491 metrů vysokém kopci na obzoru? Můžete si přečíst třeba loňskou blogovou (foto)reportáž Divokým dolem na Praděd, aneb co mi nakukaly kukačky.