úterý 27. června 2017

O relativitě zpoždění

Je zvláštní, že Einsteinovská teorie pracuje běžně s pojmem relativity času, ale nikdy nevyužívá jako praktický příklad relativitu zpoždění. A přitom kdy jindy se různě rychlé plynutí času projevuje průkazněji, než když máme zpoždění? Když máme už někde být a nejsme, když někdo na nás právě marně čeká. Někdy se pouhá minuta může protáhnout k nekonečnu, třeba když jdete pozdě na schůzku s někým, koho chcete přesvědčit, že jste za všech okolností odpovědní a dochvilní, jindy na toho, koho milujete, vydržíte bez mrknutí oka čekat celé hodiny, představujete si ho, těšíte se na něj a vůbec vám to při nepřipadne dlouhé. A po své víkendové cestě na dovolenou do Jeseníků už vím, že zpoždění může dokonce bryskně přecházet mezi různými podobami a velikostmi, že by vlasatému strýčkovi Albertovi údivem přecházely oči na červenou.

Můj cestovní plán byl jednoduchý: Z Dobřichovic pojedu příměstským vlakem do Prahy, tam se nalodím na rychlík, tím pojedu do Zábřehu na Moravě (zdravím, paní Růženko...) a odtud spěšným vlakem do Jeseníku. Pravidelný příjezd ve 13:15, což je s přebohatou rezervou, protože recepce v mém hotelu funguje do tří. I když nabereme cestou nějaké zpoždění, měl bych všechno v pohodě stihnout. Jenže - zpoždění je činorodé a stačí mu málo, aby se utrhlo ze řetězu.
 
Někde poblíž tohoto vodotrysku, který jsem už před lety na jesenickém náměstí fotil, bych měl bydlet. Snad se to podaří bez zbytečného otálení.



Začátek byl přesně podle plánu. Radši jsem jel z Dobřichovic o vlak dříve, přece jen, na trati se o víkendech občas pracuje, tak abych nemusel počítat minuty (nemusel jsem, vlak jel přesně). Rychlík z Prahy odjel přesně v minutu plánovaného odjezdu, což v době letních veder není úplným pravidlem; mnoho méně šťastných cestujících mi v ten okamžik závidělo. Projeli jsme "na půl plynu" Prahou, a právě když jsme velkoměsto opustili a čekal jsem, že na to strojvedoucí šlápne, zastavili jsme kdesi v poli.

Předtočený ženský hlas nám sdělil, že nemáme vystupovat (což mě opravdu nenapadlo) a že chvíli postojíme kvůli stavebním pracem na trati. Nu což, stát se to může. Byl jsem klidný a začal jsem psát Nedělní miniglosy. Když jsme stáli deset minut a v protisměru projížděl už čtvrtý vlak, propadl jsem lehké nervozitě. Když nás v rychlém sledu předjel jiný rychlík a pak dokonce příměstský osobní vlak jedoucí v našem směru, nervozita ztěžkla a začal jsem si říkat, jestli jsme se nedostali omylem výhybkáře na slepou kolej (jaj, vlastně koleje nejsou nikdy slepé, ale vždy jen kusé, že?).

Nakonec jsme, ještě daleko před Kolínem, na samém začátku cesty nabrali poctivé půlhodinové zpoždění, což začalo nahlodávat moji důvěru v přípojný vlak. V Zábřehu jsme totiž měli mít jen 15 minut na přestup, takže hrozilo nebezpečí, že se na nás přípojný vláček vykašle a odjede bez nás. Jízdní řád mi ohlásil, že další vlak jede až za dvě hodiny. Kruci! A to ještě nemluvím o tom, že posledních 30 km pojedeme autobusem, protože z Hanušovic je výluka (taky tak rádi přestupujete s velkým zavazadlem?). Čím dál víc jsem měl pocit, že bude zázrak, když dojedu na místo aspoň do konce své dovolené.

Poočku jsem pořád sledoval hodiny, užuž se zdálo, že jsme nějakou minutu nahnali na cestě do České Třebové, ale pak jsme hned tři minuty zbůhdarma probendili čekáním na nádraží. To nemůže ten lenivý mašinfíra trošku pohnout?! Na Nedělní miniglosy jsem neměl ani pomyšlení, pořád jsem jen přemýšlel, jak budu muset zavolat do Jeseníku a domlouvat náhradní postup, jak se ubytovat v zamčeném hotelu. Prostě radost. A k dovršení starostí jsme opět zastavili v poli a stejný ženský hlas nám opět zopakoval svou naučenou formulku.

V tom okamžiku jsem se rozhodl, že se prostě už dál okolnostmi nenechám vytáčet. Však jsem v Čechách, ne v Horní Voltě, s lidmi se domluvím a i když budu nervózní sebevíc, obávám se, že to můj vlak neurychlí. A ještě ze zbytečného "napnelismu" vyhubuju starostlivému průvodčímu, který za práce na trati ani za pravidla mého hotelu nemůže. Prostě jsem nad vším mávnul rukou s tím, že to nějak dopadne a přestal jsem napjatě sledovat každý oběh vteřinové ručičky. Přesně v té chvíli se situace začala otáčet a relativita zpoždění zařadila zpětný chod.

Pro změnu mužský hlas strojvůdce nám oznámil, že přípoj v Zábřehu na nás přece jenom počká, a já se tak nestanu největším žijícím odborníkem na detaily zábřežského nádraží při čekání na další spoj. Přestup dopadl na výbornou a na odjezdu jsme stlačili zpoždění na 20 minut. V Hanušovicích nás vypakovali z vlaku do autobusu a my to zvládli v rekordním čase. Autobus jel rychleji než podle jízdního řádu zjevně dimenzovaného na špatné počasí. Minuta k minutě...

Nakonec jsme do cíle cesty k jesenickému nádraží dorazili o celých 10 minut dříve, než podle grafikonu. Sice jsem vůbec netušil, kde stojí můj hotel (to jsem si chtěl zjistit ve vlaku na internetu, ale v návalu nervozity jsem to neuskutečnil), ale když jsem se chtěl zorientovat, kudy se přibližně dostanu do centra, zjistil jsem překvapeně, že stojím přímo před hotelem. Ubytovaný jsem byl nakonec ještě dřív, než jsem původně plánoval dorazit na nádraží. Tak se mi to líbí! Čas jako by na našich železnicích chvíli dilatoval a chvíli se zase smršťoval, a to jsme se ani nemuseli pohybovat rychlostí srovnatelnou s rychlostí světla.

Město Jeseník (dříve Frývaldov) v sevření jesenických kopců. Ty nejvyšší v záběru jsou, myslím, Šerák a Keprník. Ten můj (odkud jsem fotil) se jmenuje Zlatý Chlum.


Budu muset svá pozorování podrobně sepsat do vzorečků, vše opatřit grafy a poslat do nějakého renomovaného odborného časopisu. Čerfova speciální teorie relativity zpoždění by mohla mít světový úspěch.

Přinejmenším na Kocourkovsku! :-)

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.