Jak dopadli sedláci na Ovčím vrchu?

Když někomu říkáme, že jsme v něčem dopadli jak sedláci u Chlumce, nebývá to zrovna chlubení. Chlumečtí sedláci se stali v češtině symbolem a etalonem drtivé porážky, i když - jak dodával kdysi pan Miroslav Horníček - je lepší něco pojmenovat po slavné porážce než po neslavném vítězství. Ale chlumecký střet (zdráhám se použít výraz bitva) v sobě neměl nic moc slavného: Vojáci podvakráte nahnali rebelující sedláky do rybníka, což stálo jedenáct sedláků život na místě a někteří další následně podlehli zraněním. Dalších sedm planoucích sedláckých srdcí, dychtících po větší míře svobody, dotlouklo na popravišti.

V běžném jazyce nám z toho zůstalo úsloví "dopadnout jak sedláci u Chlumce". Ne "jak Zikmund na Vítkově", ne "jak křižáci u Domažlic", ne "jak Napoleon u Waterloo". Asi bylo našim předkům bojovných sedláků, možná celkem sympatických chlapíků, víc líto, protože co je komu tady u nás v Čechách do nějaké feudální proradné lišky ryšavé (jakkoli byl po otci mimořádně schopným evropským politikem) natož dokonce do cizáckého nabubřelého mrňouse s rohatým kloboukem, že? My jako bychom i po staletích každým použitím tohoto slovního spojení připomínali bezmoc z tak snadno rozprášených nadějí prostých lidí na aspoň o něco větší míru svobody. Prostě - naši "sedláci u Chlumce" nám zůstali tak trochu "na srdci" a - jak známo - co na srdci, to na jazyku :-).

 

V bezprostředním okolí Konstantinových Lázní, kde právě pobývám, jsou tři výrazné kopce: Hradišťský vrch s již dávno průmyslově nevyužívaným čedičovým lomem, Krasíkov s romantickou zříceninou hradu a s polorozpadlým kostelem a pak do třetice Ovčí vrch pojmenovaný po dávném místním ovčíně. No a kdyby se místo "sedláci u Chlumce" říkalo "sedláci na Ovčím vrchu", nemohli bychom se vůbec divit. Jednak se sedláci na Bezdružicku vzbouřili proti své vrchnosti skoro o století dříve a jednak dopadli ještě mnohem šeredněji než andělíčky s příchutí rybničních sinic polykající příchlumečtí. Po svém drsném nájezdu na bezdružický zámek se totiž místní rebelující sedláci právě na Ovčím vrchu nad obcí Kokašice (Konstantinovy Lázně tehdy ještě samozřejmě neexistovaly) opevnili a právě zde je přivolaní vojáci rozmašírovali na cimprcampr (raději řeknu i český ekvivalent: "na maděru", protože česko-německé vztahy tu v historii nebyly vždy ideální) a asi padesátku jich na místě zabili. Nejspíš aby ulevila svému hryzajícímu svědomí, na místě těchto jatek pak nechala majitelka bezdružického panství postavit kapli, která byla po docela pohnuté historii na začátku 20. století obnovena a nedávno dokonce znovu opravena. Navíc ve 30. letech 20. století ke kapli přibyla ještě kousek vedle stojící kamenná mohyla z čediče těženého na již zmíněném nedalekém Hradišťském vrchu. Jen do úsloví v českém jazyce se sedlákům z Ovčího vrchu proniknout nepodařilo, možná i proto, že sami mezi sebou mluvívali německy, jak bylo ve zdejším kraji zvykem. Jejich chlumečtí kolegové nejspíš u tehdejších obrozenců lépe lobovali, zatímco němečtí sedláci od Ovčího vrchu podcenili marketing a dopadli tak po zásluze v konkurenci úspěšnějších ustálených rčení jako sedláci u Chlumce :-).

No a já, abych tuhle historickou křivdu našeho jazyka odčinil a neblahé události na Ovčím vrchu připomněl, vypravil jsem se z nedalekých Konstantinových Lázní po zdejší naučné stezce. Ostatně, vlídně zakulacený Ovčí vrch není žádná Čomolungma, jeho vrchol je jen o 140 metrů výš než místní lázeňská kolonáda, takže to není žádný extrémně náročný výstup.

Protože jsem ze svého putování neměl žádný celkový záběr Ovčího vrchu, speciálně kvůli doplnění fotky do blogového článku jsem dnes vstal o hodinu dřív a skočil jsem si ji na druhý konec Konstantinových Lázní v ranním slunci udělat. Ještěže Konstantinky jsou maličká obec, takže z jednoho konce na druhý je to jen pár minut.

Kousek za Konstantinovými Lázněmi je odbočka k vývěru minerálního pramene kamsi do polí. Na místě nenajdete nic obzvlášť fotogenického, jen zvláštní rezavé bláto na louce na kraji lesa a malou bublající a lehce zapáchající studánku. Já tohle místo ale beru jako moc zajímavé, minimálně proto, že ukazuje, jak asi kdysi dávno nejspíš vypadaly prameny, které nakonec daly vznik celému lázeňskému městečku a dnes už je popíjíme o něco civilizovaněji, než že bychom si pramen nabírali z rezavé luční louže. Úplně první místo, kde se v Konstantinkách začala vyvěrající minerální voda zachytávat (dnes už neexistující Staré lázně) je jen asi kilometr odsud. Mimochodem, u pramene téhle "luční minerálky" by se daly klidně natáčet ruchy k filmové inflační pohádce Sedmnáctero krkavců, tolik hlasitě krákajících ptáků tady všude létá.

Ještě než se dostanete k Ovčímu vrchu, projdete vesničkou Čeliv. Moc upomínek na historii tu nezůstalo; místní kostel chátral po válce tak dlouho a bez zájmu nových osadníků, až ho úřady nechaly zbořit a v centru obce zůstal jako memento jen náznak obvodové zdi. Mě ale dokážou upoutat i nenápadné drobnosti, třeba tahle už dávno nefungující hasičská nádrž, která byla v době své výstavby pro místní tak důležitá, že jim stálo za to opatřit ji na horní hraně oficiálním letopočtem 1942. Věru všeobecně neradostný rok a myslím, že na stavbách všeho druhu u nás podobně vyvedený letopočet nenajdete často. Předpokládám, že většina z lidí, kteří nádrž v době kolem heydrichiády s námahou stavěli, se se svými čelivskými domovy i s hasičskou nádrží museli o pár let později navždycky rozloučit během odsunu do Německa.

Jak už jsem uvedl, stoupání k památeční kapli ve tvaru rotundy není nijak zvlášť náročné. Ještě daleko před vrcholem kopce (místo dávného střetu z roku 1680 je stranou přirozené výstupové cesty a bohužel dost blízko protějšímu kopci Krasíkov, odkud se dala vést do "ležení" sedláků smrtící dělostřelecká palba) se před vámi objeví rozlehlá louka s kaplí a informační tabulí. V těchto místech se selští buřiči chystali na svůj poslední střet, který dopadl velmi velmi krvavě. Zdá se, že na Ovčím vrchu se nestřetly zrovna beránčí povahy.

Uvnitř zrekonstruované kaple je dokonce stálá expozice věnovaná sochařství; nakouknout se dalo jen přes řetezem dobře zajištěnou mříž.

Na druhém konci louky se tyčí památná čedičová mohyla s nápisem "Na paměť selského povstání roku 1680".

Kvůli následující fotce jsem si s sebou nesl i teleobjektiv, protože jsem chtěl odněkud zachytit rotundu na Ovčím vrchu společně s kostelem a zbytky hradu na protějším vrchu Krasíkov; i když obě místa od sebe dělí vzdušnou čarou asi půldruhého kilometru, teleobjektiv je k sobě dokáže vizuálně přiblížit. Jen je třeba fotit nikoli ze samotného vrcholu Ovčího vrchu, byť zdejší značení na kopci slibuje "vyhlídku". Vyhlídka byla vyhlídkou před mnoha lety, dnes z ní zůstal ve vyhlídkové budce jen hezky vyvedený model okolních významných bodů, které byste odtud mohli vidět, kdyby ovšem mezitím kolem vyhlídky jako na potvoru nevyrostl les.

Když přejdete Ovčí vrch, scházíte na jeho druhé straně směrem na Horní Polžice zajímavým bukovým lesem, který nabízí i některé velmi svérázně rostlé či propletené stromy.

Sejdete-li z Ovčího vrchu na druhou stranu od Konstantinových Lázní do obce Horní Polžice, možná vám v hlavě poběží jiný historický příběh - tentkrát příběh slavného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Pikantní je, že český název Horní Polžice je z historického pohledu zcela nový, protože do roku 1947 si obec vystačila s tradičním německým názvem Harlosee. České jméno tak původní německá obec převzala od vedlejších historických Polžic, z nichž se udělaly pro lepší rozlišení dnešní Dolní Polžice. Trochu komplikované, rozumím, ale Kryštofovi Harantovi by to bylo stejně nejspíš jedno, protože s Polžicemi měl společný jen svůj rodový přídomek (známý český šlechtic a jeden z 27 popravených českých pánů se hrdě tituloval jako CHRISTOPHORVS HARANT BARO DE POLZICZ ET BEDRUZICZ ET IN PECKA), Bezdružice i Polžice (narozdíl od Pecky u Jičína, která rodu zůstala a Kryštof tam byl po staroměstské exekuci pohřben) už v té době byly dávno v majetku Švamberků. Ale dávný velmož má zjevně i po staletích slušný marketingový potenciál, protože se tu po něm jmenuje kdeco, včetně velmi příjemné pizzerie v dnešních Dolních Polžicích, kde jsem svou procházku po stopách dávné selské rebelie vpodvečer úspěšně zakončil :-).

(Pozn.: pro potřeby článku jsem využil některé informace z internetové Wikipedie, především ty o "bitvě" sedláků u Chlumce v roce 1775, o které jsem toho pohříchu moc nevěděl).